98
-historickým spektrem. Pozorný čtenář zde najde nespočet citací (a to jak dialogů, tak scén), na některé z nich ho Moore upozorní, jiných se musí dovtípit sám. Samostatnou kapitolu tvoří dodatky. Ty plní podobnou funkci jako esejistické pasáže ve Fowlesově Francouzově milence, jednom z prvních anglosaských románů, který reflektoval vliv nové historie a začal románově pracovat s aspekty každodenního života minulé epochy. Autor nechává nahlédnout čtenáře do své „kuchyně“ a krok po kroku ho seznamuje s tím, jak román konstruoval. Dozvídáme se tak mnoho pozoruhodného: od popisů jednotlivých čtvrtí, které dnes zcela ztratily svou někdejší identitu přes vykreslení života na londýnských ulicích, zvláště prostituce. Samostatnou kapitolou je biografie: Moore odhaluje základní prameny, z nichž čerpal, přičemž na první pohled je zřejmé – a to by si žádný historiograf nemohl dovolit – že zcela utilitárně směšuje seriózní literaturu, brak a vysloveně mystické bláboly. I proto si na každém kroku musíme být vědomi toho, že tyto „historické“, vysvětlující pasáže jsou umístěny ve fiktivním díle, dokonce ve fiktivním díle par excellence, neboť grafické romány jsou žánr, který svou fiktivnost dává na odiv, a jsou tudíž jen umně vybudovaným lešením podpírajícím autorovu konstrukci. Moore se opírá především o dvě převzaté myšlenky, na jejichž základě buduje vlastní teorii konspirace. První z nich se týká Hawksmoorových kostelů. Zde navazuje na Sinclaira a Ackroyda, podle nichž, jak o tom byla řeč už na jiném místě této knihy, tvoří kostely rafinovanou okultní síť obětních míst a byly záměrně stavěny na bývalých pohřebištích. To je přirozeně značná básnická licence: na rozdíl třeba od Wrenovy katedrály stojí tyto chrámy na tak obskurních místech jednoduše proto, že Hawksmoor nedostával navzdory svému talentu ty nejlepší zakázky. Zatímco Ackroyd v románu Hawksmoor tuto teorii příliš nerozvádí, Moore ji zasazuje do širšího plánu a v budování kostelů spatřuje další krok cíleného zednářského spiknutí. Vraždy Jacka Rozparovače jsou jen další instancí tohoto spiknutí. Druhá z těchto teorií se týká malíře Waltera Sickerta. Právě jeho jméno bylo z různých důvodů občas zmiňováno jako jméno tajemného vraha. Americká spisovatelka Patricia Cornwallová vynaložila celé jmění na získání důkazů o tom, že Sickert byl vrah. Na aukcích zakoupila snad třicet Sickertových obrazů, jeden z nich nechala dokonce rozřezat a podrobit analýze DNA. Výsledky pak porovnávala s analýzou dopisů psaných domnělým vrahem. Moore si s touto myšlenkou pohrává. Nechává Sickerta vstoupit do hry, ale záhy ukáže, že je pouhou figurkou, že příběh jde mnohem hlouběji a že jedna z největších a nejslavnějších kauz světové kriminalistiky se ani zdaleka nevyřeší obviněním jednoho impresionistic-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215741
99
kého malíře. Moore namísto toho vykresluje dalekosáhlé spiknutí, jehož cílem je ochránit impérium. Nabádá čtenáře, aby se s ním nořil do fiktivní mlhy, sahal i po dalších knihách, ověřoval fakta a nejrůznější teorie, nicméně aby znovu a znovu narážel na otázku: bylo to skutečně takhle? Scénář komiksu do jisté míry vychází z tradičního rozporu mezi katolictvím a anglikánstvím. Katolický sňatek, který je rozbuškou celé série vražd, je vlastně podkopáním samotných základů monarchie, přičemž v pozadí ještě zaznívá spor mezi Gladstonem a Parnellem, v němž nejeden čtenář rozpozná Joyceův Portrét umělce. Moore odmítá jakoukoli nahodilost a příběh důsledně buduje na systému protikladů. Tím nejvýraznějším je zřejmě protiklad mezi princem a typickým viktoriánským selfmademanem doktorem Gullem, který vystuduje díky finančnímu příspěvku místního faráře (a věčně ironický Moore neopomene okamžitě podotknout, že farářova dotace nebyla zas tak charitativní). Nicméně Gull, který by snad i mohl mít důvod společnost nenávidět (chudé poměry, nouze) se paradoxně, anebo logicky (pyšný na to, že se dostal vzhůru), stane tím nejfanatičtějším strážcem monarchie. V Moorově podání je tak potlačen dřívější moralistní motiv, tj. domněnka, že hrůzné vraždy prostitutek spáchal moralistní fanatik, který chtěl uchránit město před hříchem. Celá vražedná série tím zístává motiv mocenský. Obě teorie, mocenská i moralistní, jsou však součástí jednoho širšího paradigmatu, které brilantně ve své knize Vymyšlení viktoriánci odkryl již v této práci citovaný Matthew Sweet. Ten toto pojetí nazývá „whigovským“: viktoriánci jsou vylíčeni jako naprostí zpátečníci a jejich doba je chápána jako synonymum všeho špatného, represivního a zavrženíhodného. Naopak moderní epocha je v rámci tohoto paradigmatu vnímána jako vysvobození z doby temna. Ačkoliv se Sweet nikterak nestaví na obranu viktoriánů, vyvrací mnoho stereotypů a uvádí řadu příkladů, kdy éra královny Viktorie daleko předstihla svou dobu a kdy naopak modernisté jen napodobovali mnohem starší praxi. Jak v tomto represivním paradigmatu funguje viktoriánský vrah? Ten, píše Sweet, je přímo „ztělesněním pokrytectví, které si běžně spojujeme se společností devatenáctého století. Jeho aktivity naznačují temné podsvětí, které podle našeho názoru existovalo pod povrchem každé ,respektované‘ viktoriánské společnosti“.137 Nutno podotknout, že tento stereotyp převažuje i v mnoha teoriích o Jacku Rozparovači – vraždy byly natolik hrůzné a zároveň senzační, že je nemohl spáchat jen tak nějaký deviant. Musely mít hlubší smysl. Postava Jacka Rozparovače 137 Matthew Sweet. Inventing the Victorians. London, 2002, s. 75.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215741
100
se ideálně hodila k tomu, aby propojila sérii vražd s represivním stereotypem viktoriánské společnosti. Přitom Jack Rozparovač není největším vrahem v dějinách viktoriánské Anglie, např. dr. William Palmer v polovině devatenáctého století nemilosrdně otrávil mnohem více lidí, nadto mezi obětmi byli členové jeho rodiny. Nicméně vraždy kolem Whitechapelu přitahovaly svou brutálností i místem. Byly to vraždy v pravém slova smyslu „spektakulární“, odehrály se totiž jen pár desítek metrů od míst, kde se konaly někdejší slavné freak show („působil“ tu např. slavný sloní muž Joseph Carey Merrick), a navíc na místě s bohatou historií, čehož Moore velice zdatně využil. A také těmto vraždám se dostalo okamžité mediální pozornosti, která je až překvapivě moderní či postmoderní. Zohavené tělo Mary Anne Nicholsové bylo objeveno 31. srpna 1888. O pouhý měsíc později, koncem září 1888, se nedaleko místa vraždy konala výstava voskových figurín, která detailně znázorňovala stav, v němž byly oběti nalezeny, a o výstavě čile informoval denní tisk. Jako by tak vražda probíhala v přímém přenosu. O měsíc později, 9. listopadu 1888, Jack Rozparovač dokonal své dílo vraždou Mary Jane Kellyové. Medializace mordů vůbec byla poměrně častým jevem. Ostatně psaní o vraždách mělo dlouhou tradici. Při veřejných popravách v polovině století se zcela běžně prodávaly plakáty sériových vrahů a pamflety, v nichž byl popsán odsouzencův život a jeho zločiny. Jak se z vražd stávaly senzace a z vrahů hrdinové, otupovala se děsivost jejich činů a vrah působil důvěrně známým, až roztomilým dojmem. Této falešné nostalgie si byl dobře vědom i George Orwell. Ve svém eseji Úpadek anglické vraždy s ironickým dojetím vzpomíná na staré dobré traviče, vrahy v hábitech a cylindrech, a odsuzuje „zamerikanizovaný“ způsob zabíjení. Moore a především kreslíř Eddie Campbell jdou ve svém komiksu právě proti tomuto proudu. Pomocí ostrých černobílých linií naznačují hrůznost vražd, aniž by je bůhvíjak detailně zdůrazňovali. Naopak velmi detailně, až naturalisticky vykreslují prostředí tehdejšího chudinského Londýna. V jejich podání představuje příběh Jacka Rozparovače kombinaci mystiky a společenské kritiky – zde dlužno jedním dechem dodat, že obojí je výrazně viktoriánská záležitost. Oběti jsou zavražděny na rituálních zednářských místech a motivem vražd je snaha zachovat integritu Británie. Moore motiv dále rozšiřuje o mstu za nákazu syfilidou, což bylo velice frekventované téma v britských médiích od šedesátých let devatenáctého století. Muži navštěvující prostitutky si dokonce mohli prohlédnout možné důsledky takové zábavy v anatomickém muzeu dr. Kahna nedaleko Haymarketu, kde byly vystaveny voskové modely syfilitiků.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215741