patří bílému mladému pánovi, a dostat za to výprask? Potom jsem dal každému deset centů a byli velice spokojeni a byli by rádi, kdyby přišlo víc vorů a oni zase zbohatli. Oni na mě byli moc hodní, ti černoši tady, a když jsem něco chtěl, nemusel jsem si o to říkat dvakrát, milánku. Ten Jack je hodný černoch a moc fikaný.“ „Opravdu je. Nikdy mi neřekl, že jsi zde; řekl mi, abych se šel podívat, že mi ukáže hnízdo vodních hadů. Kdyby to bylo špatně dopadlo – on v tom nebyl. Může říct, že nás nikdy spolu neviděl, a bude to pravda.“ O následujícím dni nechci moc povídat. Raději to vezmu zkrátka. Probudil jsem se za svítání a chtěl jsem se otočit na druhou stranu a spát dál, když jsem si všiml, že v domě je nějaké divné ticho; nikde se nic nehýbalo. To bylo nezvyklé. Potom jsem viděl, že Buck je pryč. Tak jsem vstal a šel se podívat dolů. Nikde nikdo. Celý dům byl tichý jako myška. Totéž venku. Jářku, co to znamená? U dřevníku vidím svého Jacka a povídám: „Kde jsou všichni? Co se děje?“ Povídá on: „Copak nevíte, pane Jiří?“ „Ne,“ povídám, „nic nevím.“ „Tak tedy, slečna Žofie utekla, načisto utekla. Utekla někdy v noci – nikdo neví přesně kdy; utekla vdát se. Chce si brát toho mladého Harneye Shepherdsona, víte? Nebo aspoň si to všichni myslí. Rodina na to přišla před půlhodinkou, snad kapánek dřív, a říkám vám, že čas nemařili. Takový pospěch s flintami a s koňmi jste jakživ neviděl. Ženské jely popíchnout příbuzenstvo a starý pan Saul a hoši vzali flinty a jeli nahoru po silnici k řece. Chtějí chytit a zbít toho mladého Shepherdsona, než se bude moct dostat se slečnou Žofií na druhou stranu. Počítám, že se něco semele a že bude moc zle.“ „A Buck odešel a ani mě nevzbudil.“ „To on úmyslně. Nechtěli vás do toho míchat. Pan Buck nabil svou flintu a říkal, že složí nějakého Shepherdsona, i kdyby měl puknout. No, ono jich tam bude hodně a hádám, že nějakého složí, když se mu šikne příležitost.“ Utíkal jsem vzhůru podle řeky, co mi nohy stačily. Za chvilku jsem slyšel výstřely, ale zdaleka. Když jsem přišel do dohledu stavení a skládky dříví, kde přistávají parníky, začal jsem se opatrně plížit podrostem a křovím, až jsem přišel na dobré místo. Tam jsem vylezl na topol, který byl mimo dostřel; sedl jsem si do větvoví a koukal. Kousek pod stromem byla naskládaná hromada štípaného dříví, vysoká asi metr dvacet nebo tak, a původně jsem se chtěl schovat za ni. Ale měl jsem štěstí, že jsem to neudělal. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215630
Na mýtině před přístavištěm se prohánělo na koních několik mužů. Byli čtyři nebo snad jich bylo pět; křičeli, kleli a snažili se dostat na kobylku dvěma mladíkům, kteří se krčili za haldou dříví, naskládaného podle břehu; ale nemohli na ně. Kdykoliv se některý z nich ukázal na říční straně haldy, už po něm stříleli. Chlapci za dřívím seděli zády k sobě, takže měli výhled na obě strany. Za nějakou chvíli muži přestali objíždět mýtinu a zamířili k stavení. V tu chvíli jeden z hochů vstal, pečlivě zamířil přes haldu a sundal jednoho muže ze sedla. Všichni ostatní seskákali, popadli raněného a nesli ho do stavení. V tom okamžiku hoši vyskočili a začali utíkat. Byli na půl cesty k mému stromu, než to muži zpozorovali. Vyskočili zase na koně a za nimi. Doháněli chlapce, ale nic jim to nepomohlo, protože chlapci měli příliš velký náskok; dostali se až k haldě dříví před mým stromem, schovali se za ni, a tak zase na muže vyzráli. Jeden z těch hochů byl Buck a druhý byl hubený mladík, kterému mohlo být devatenáct let. Muži ještě chvíli kroužili kolem a pak odjeli. Jakmile byli z dohledu, zahalekal jsem na Bucka a prohlásil jsem se mu. Napřed nevěděl, co se děje. Můj hlas poznal, ale napřed nechápal, jak může přicházet ze stromu. Byl hrozně překvapen. Řekl mi, abych dával dobrý pozor a abych ho upozornil, až se muži zase objeví; prý chystají nějakou čertovinu a nebudou dlouho pryč. Nebylo mi na tom stromě dobře, ale netroufal jsem si slézt. Buck začal naříkat a vyvádět a říkal, že on a bratranec Joe (to byl ten druhý mladík) Shepherdsonům ten dnešek ještě osladí. Říkal, že otec a oba bratři jsou zabiti a že zabili dva nebo tři nepřátele. Říkal, že Shepherdsonové je vlákali do pasti. Buck říkal, že otec a bratři měli počkat, až přijdou příbuzní – protože Shepherdsonů bylo na ně samotné příliš mnoho. Ptal jsem se, co se stalo s mladým Harneyem a se slečnou Žofií. Řekl, že se dostali na druhý břeh a že jsou živi a zdrávi. Měl jsem z toho radost; ale jak Buck vyváděl a řádil, že se mu nepodařilo Harneye zabít – něco takového jsem jakživ ještě neslyšel. A najednou bác! bác! bác! tři nebo čtyři pušky začaly střílet – muži se proplížili odzadu lesem, bez koní, pěšky. Chlapci běželi k řece – oba raněni – a skočili do vody. Ale jak je proud odnášel, muži běželi po břehu a stříleli po nich a křičeli: „Zabte je, zabte je!“ Udělalo se mi z toho tak špatně, že jsem málem spadl ze stromu. Nebudu povídat všecko, co se dělo, protože by se mi zas dělalo nanic. Litoval jsem, že jsem tenkrát v noci vůbec vylezl na břeh, když jsem teď musel vidět takové věci. Nikdy se toho nezbavím – až za hodně dlouho. A v noci se mi o tom ještě zdává. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215630
Na stromě jsem zůstal, dokud se nezačalo stmívat, protože jsem se bál slézt. Chvílemi jsem ještě slyšel rány z lesa; a dvakrát jsem viděl skupinky mužů s puškami cválat kolem přístavního baráku; tak jsem si řekl, že mela ještě neskončila. Byl jsem hrozně sklíčený, a tak jsem si umínil, že se už nikdy nevrátím do Grangerfordovic domu, protože jsem jaksi za všecko mohl. Domyslil jsem si, že ten kousek papíru, co jsem přinesl z kostela, znamenal, že se slečna Žofie někde sejde s Harneyem o půl třetí a že s ním uteče. Řekl jsem si, že jsem vlastně měl jejímu otci říct o tom papírku a o tom, jaká byla divná, a on by ji snad byl zamkl a k celé té hrozné mele by nikdy nebylo došlo. Když jsem slezl se stromu, plížil jsem se podle břehu a našel obě těla na kraji vody. Tahal jsem je tak dlouho, až jsem je dostal na břeh; potom jsem jim přikryl tváře a pak jsem utíkal pryč, co nejrychleji jsem uměl. Když jsem přikrýval Buckovu tvář, pobrečel jsem si trochu, protože na mě byl velmi hodný. Teď už byla úplná tma. Nešel jsem vůbec ani do blízkosti domu, ale dal jsem se lesem k bažině. Jim nebyl na svém ostrově, a tak jsem pádil ke strouze. Prodíral jsem se vrbovím celý říčný, abych už mohl skočit ba vor a dostat se z toho hrozného místa. A vor byl pryč! Lidičky, to moje leknutí! Krve by se nikdo ve mně nebyl dořezal. Potom jsem houkl. A hlas, který nebyl ode mne dál než nějakých patnáct kroků, řekl: „Chvála na výsostech! Jste to vy, milánku? Nedělejte rámus.“ Byl to Jimův hlas – a nic na světě jsem ještě tak rád neslyšel. Běžel jsem kousek podle břehu a skočil na vor a Jim mě popadl a tiskl mě k sobě a byl tak rád, že mě vidí. Povídá: „Pánbůh požehnej, děťátko, já už nadobro věřil, že jste už zase mrtvý. Jack tu byl a říkal, že jste asi zastřelený, protože jste se nevrátil domů; tak jsem našup odstartoval vor k ústí strouhy, abych se mohl odstrčit v ten moment, kdy by mi Jack přišel říct, že jste mrtvý. Já jsem moc rád, že jste se mi vrátil, milánku.“ Povídám já: „Je to dobré, že jsem tady; mě už nenajdou. Budou si myslet, že jsem byl zabitý a odplavený řekou – tam nahoře je něco, co jim ten nápad dá do pera. Tak už na nic nečekej, Jime, a odšoupni nás do řeky, jak nejrychleji umíš.“ Ale byl jsem nesvůj, dokud vor nebyl o tři kilometry níž a uprostřed Mississippi. Potom jsme vyvěsili návěstní lucernu a byli zase volní a v bezpečí. Já neměl od včerejška v ústech, a tak se Jim vytasil s chle100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215630