J
ulie pracuje v nemocnici deset let. Tak to bych měla oslavit, pomyslela si v legraci. Jednak neměla s kým, a pak popravdě nebylo co oslavovat. Den jako den a v noci tomu není jinak. Jenže dnešní den byl nečekaně jiný. „Soudružko, volali z osobního, že se tam máte zastavit.“ „Rád tě vidím, soudružko. Posaď se, dáš si kávu nebo čaj? Přineste soudružce kávu, prosím. Už jsme se neviděli řadu let, ale já na vás nezapomněl. Máte dobrý kádrový profil, velmi dobré pracovní hodnocení, aktivně jsi pracovala ve svazu mládeže a tvojí zásluhou došlo k upevnění soudružských vztahů na pracovišti,“ chvíli jí vykal, chvíli soudružsky tykal. „A tak není divu, že se naše stranická organizace rozhodla jmenovat tě vrchní sestrou na interním oddělení zdejší nemocnice. Pan primář a sestra odcházejí do důchodu, na oddělení jsou většinou mladé sestry, letošní absolventky zdravotní školy. Strana ti věří, že ji nezklameš.“ A aby to nebylo celé, doma ji čekalo další překvapení v podobě Eviččiny otázky, proč nemá tátu. Julie věděla, že to musí přijít a bála se toho jak čert kříže. A je to tady! Doufala, že jí to někdy poví, ale dnes tím byla dokonale zaskočena. Mozek pracoval na plné obrátky, dotěrné myšlenky se jí posmívaly a ponoukaly, aby začala, jiné ji uklidňovaly a utěšovaly, že to dokáže. 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215439
Julie, kde máš Romea?
JINDŘICH MALŠÍNSKÝ
„Víš, Evičko, každé dítě má maminku a tatínka a zrodilo se z jejich velké lásky. Tvůj tatínek ale chtěl jen tu lásku mezi mužem a ženou, aniž by projevil zájem o důsledek společného milování, narození dítěte. Tebe Evičko. A tak jsem se rozhodla, že bude lepší takového manžela a tatínka nemít. Nikdy se o tebe nezajímal, nikdy tě neviděl, nikdy tě nechtěl poznat. To je vše. Kde je teď nevím a ani mě to nezajímá. Snažím se ti společně s babičkou a dědečkem vytvářet hezké a šťastné dětství.“ přivinula ji k sobě, obsypala polibky a stěží zadržovala pláč, ten zvláštní stav mysli, který vypukne, i kdyby člověk stokrát nechtěl. Na konci dlouhé nemocniční chodby ležel v pokoji pro tři pacienty starý člověk, který nevnímal nikoho a nic kolem sebe, v jeho zarostlé a vrásčité tváři nebyl náznak radosti ani smutku. Celý den prospal až na výjimky, kdy přišla sestra s prášky a injekcí. Na posteli v rohu u okna byl hladce vyholený muž středního věku, řečí, kterými zasypával příchozí sestřičky, měl až na půdu. Sršel vtipy, dvojsmyslnými poznámkami a děvčata se nestačila hihňat. Nenechal na pokoji ani vrchní sestru. „To je dneska den, sluníčko svítí a my tady musíme tvrdnout od rána do rána. Není vám tady někdy samotné smutno?“ „A víte, že někdy je?“ odpověděla nic netušící Julie, kam míří. „Se mnou by vám bylo veselo, stačilo by jen říct a bylo by nám oběma dobře.“ „Zabrzděte a dejte zpátečku,“ vzpomněla si na slova paní vrchní, když nastoupila a holky ji honily, co má udělat. — 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215439
JINDŘICH MALŠÍNSKÝ
Julie, kde máš Romea?
„Lásko, bože, lásko…“ uslyšela při odchodu z pokoje pacientů. Druhý den, právě když měřila dědovi tlak, uslyšela za sebou šoupání nohou druhého pacienta. Zbystřila, co se bude dít a když ucítila jeho ruce, jak se zezadu sunou pod její paží, prudce se otočila a vrazila mu facku, až se jeho tělo vychýlilo, ale v ten moment dostal další z druhé strany, aby neztratil rovnováhu. Nikdo z nich nepromluvil. On šel zalehnout na lůžko a Julie beze slova odešla. Po dobu jeho pobytu o tom už nepadla ani zmínka. Krátce po propuštění se vrátil, podal Julii kytici růží a největší bonboniéru. Políbil jí ruku a řekl: „Promiňte.“ Od té doby Julie toho poněkud sexuchtivého Romea nespatřila.
100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215439