Karolina Světlá
Jak Evička kalíšek přehodila, přetrhnuvši tím jaksi poslední pásku k domovu ji vížící, nemohl se Štěpán již zdržet, i dosáhl si pro tu, která teď teprv byla jeho, do výšky rukou mohutnou a neohroženou, podávaje si ji z vozu jako pírko. Posadiv ji před sebe na koně, uháněl s ní tryskem tak divokým k domovu, že Evička zděšeně oči zamhouřila, myslíc nejinak, než že nastala jich obou poslední hodina. On však strachu jejímu se jen smál, nezastaviv se dříve v cvalu šíleném, až stál na dvoře svém před vraty domu, kteréž musil překvapený čeledín před ním dokořán otevřít tak jako dvéře do sednice, načež Štěpán, vřítiv se se svou mladou ženou v náručí do ní koňmo, třikrát volně ji obejel. Byltě jako zpitý, a přec nebyl více požil vína, než co ho Evičce připil, ale byltě opojen krásou manželčinou, neznal se radostí. Pořád měl na ní oči, jichž teď již rozpačitě před ní neklopil, nikomu jinému než k ní po celý večer ani nemluvě, až nejvzácnější sousedé u něho se shromáždili, aby mu štěstí přáli a novou spoluobčanku, jíž předcházela pověst tak pochvalná, pozdravili. Vidouce krásu a líbeznost její, pravili si, že takové nevěsty u Potockých ještě nebylo a tak rád jako Štěpán že se také ještě nikdo ze stavení toho neženil; i usoudili mezi sebou, jestliže si přestane nový manžel jednou ženy té vážit, tož že by pak již neměl farář žádnému z rodu toho udělit dovolení k ženění. I Evička byla jako opojena přijetím mužovým, jeho soudruhů a sousedů. Tak slavně nepřibyla ještě žádná nevěsta do nového domova, co snad hory stály. Kdykoli si v mlýně vzpomněla na to staré šeré stavem ve stínu lesním, kdež tak hrozné se udály věci, pokaždé si pomyslila, že to bude asi trvat dlouho a dlouho, než tam jen poněkud uvykne. A hle, bylať tam hned první hodinu jako odedávna, vše na ni se usmívalo a vlídně jí kynulo jako ti dobří sousedé; každý ten temný kout vysílal k ní pohled tak přívětivý jako čeládka, a když se šla podívat do zahrádky a do sadu, tu jí připadalo, že ji tam provází šepot tak radostný, jako šelestil manželovi ze rtů. Jakž by se nebyla hned jako doma cítila, když tolikerá ji uvítala láska nelíčená? Jen jedno opět ji rmoutilo. Ambrož zas scházel mezi mládenci, kteří v ústrety jí přijeli, scházel i mezi domácími. Zeť takový divoch, přec lidem neuvěřila, nezapřel věru, že pochází po přeslici z pošmurného plemene Kobosilova. Avšak když Evička švakra konečně poznala, bylať tomu skutečně ráda, že na svatbu nepřišel a žeť právě ten den, když se přistěhovala, asi naschvál odejel. Byl by zajisté, ne-li ve všech, aspoň v ní veselost zarazil, jak příbuzní jeho o něm právem tvrdili. Již se nedivila, že i ta nejsmělejší děvčata se vzdala naděje se „starým mládencem“ čeho svésti a že žádné z nich ani na mysl nepřišlo poslat mu o pomlázce kraslice, o posvícení koláče a o masopustě buchty. Každý o něm mluvil a s ním nakládal jako se starcem, který má život dávno již za sebou, ač se nemohl nikdo pamatovat, kdy tedy vlastně byl mlád a kdy žil, byltě prý pořád stejný od nejútlejšího dětinství až do nynějška, kdež mu bylo nějaký rok přes třicet. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215400
Kříž u potoka
Evička právě vařila oběd, když služka k ní do sednice přiběhla, oznámivši jí, že se bratr hospodářův z jízdy své vrací. Slyšíc vůz do dvora vjíždět, nechala mladá hospodyně u kamen hned vše stát a ležet, umyla si ruce a rychle si uvázala čistý fěrtoch, aby slušně ho uvítala. Avšak švakr ji předešel, byltě dříve v sednici než ona mu naproti v síni. Vešel s ohromným v ruce bičem, který hodil i s nízkým širokým svým kloboukem nedbale kamsi do kouta. Evička zašeptala nesměle několik slov, pravila si dříve již v duchu, že setká-li se u ní se srdečností, zajisté jí neodolá, vždyť se dosud každý vzdával rozmilému jejímu způsobu, byla si moci své nad jinými při vší skromnosti přec jen vědoma, ale tenkráte se zmýlila. Bylo to dnes ponejprv, co kdosi podanou mu ruku její nestiskl, co jí nesplatil ni pozdrav, ni uvítání. Ambrož místo odpovědi jen chladně a krátce hlavou pokynuv, šel okolo mladé a krásné švakrové, s níž ponejprv dnes se setkával, rovněž tak netečně jako okolo u dveří police s cínovým nádobím podivného starožitného útvaru, jemuž podobného marně by se již bylo v krajině hledalo. Odepínal si opasek okolo těla několikráte ovinutý a položil jej opatrně do truhly železnými sponami ke zdi přidělané, mědí okované a ozdobené, pod nebesy v záhlaví lože stojící. Spíše by byl člověk pohnul celým stavením, než do ní se dobyl. Nebyloť při ní zámku, víko povolilo, jen když se na péro máčklo. Na kterém péro se nachází místě, byloť rodinným tajemstvím. Z truhly té nejlépe šlo najevo, žeť bývala za starších časů, než ještě musil bratrovrah život svůj si vykoupit, u Potockých asi velká zámožnost, takové schránky na klenoty a peníze mívali jen v zámcích, málokde na dvorcích, a ve statcích nebyly nikde ani vídány. Evička s rostoucím úžasem na švakra podivína pohlížela. Nezaráželať ji pouze jeho úsečnost a k ní nešetrnost, nýbrž podobnost překvapující s obrazem, který byla mlynářka posluchačům svým o Józe podala. Měltě její utrejchové oči, takový hrozebný mrak jako na čele jeho sedával asi na čele jejím, takový povržlivý a trpký úsměv vlníval se zajisté i jí okolo rtů. Nebylť ostatním Potockým, z jichž očí hleděla bezstarostnost, lehká mysl a veselost překypující, ani dost málo podoben, „nepadal“ do otcova rodu. Byltě to vůbec zvláštní zjev, ten Potockých mrzout. Na jeho jako uhel černých vlasech a vousech, visících mu v proudech bohatých okolo hlavy a tváře, bylo hned znát, že se jich nůžky nikdy nedotýkají, oděv měl na sobě takový, že v něm již nechodili v horách nejstarší lidé, jezdívali snad v něm předkové jeho ještě na ty staré české sněmy. Nejchudší ve vesnici pacholek nebyl by se tak ustrojil jako Ambrož, syn to z nejstarší a nejzámožnější na okolí rodiny, bohatý obilník. Vězel v krátké modré kazajce, černé „brslenky“ dosahovaly mu až nad kolena, holinky u bot až pod kolena, mezi tím mu bylo vidět bílou, pestře vyšívanou punčochu. Byl zapnut až ke krku do červené soukenné vesty, tak volné a dlouhé skoro jako ta jeho kazajka, na níž byl přehrnut široký od košile límec, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215400
Karolina Světlá
také pestře vyšívaný. U vesty a kazajky měl knoflíky bílé kovové, velké jako pěstě, pravý to zázrak, že se sukno tíží jejich nenatrhlo. Ale oděv ten jaksi k němu náležel, nebyl v něm tak nápadný, jako by se byl zajisté každý jiný v něm vyjímal, člověk si ho nemohl vlastně v jiném ani tak snadno pomyslit, nebyl by mu jiný, novější kroj zajisté ani dost málo slušel. Uloživ opasek a spustiv víko na truhlu, konečně k švakrové se obrátil. „Tos chytřejšího nevěděla než k Potockým se vdát?“ místo odpovědi na uvítání její se tázal, drsně drsná ta slova ze sebe vypraviv. „Poslyš,“ pokračoval, pohrdlivým o mladou blednoucí ženu zavadiv pohledem, „abys hned věděla, na čem se mnou jsi. Mívají švakrové v obyčeji nadhánět svobodnému bratru mužovu ze všech koutů nevěsty, aby oženivše ho se ho zbavily, i ohlašuji ti tedy hned na počátku, abys práce té si ušetřila, anať by ti beztoho nic platna nebyla. Kdybych zpozoroval, že výstrahy mé si nevšímáš, hned sice z domu mne tím vypudíš, avšak zároveň i od bratra v obchodu se odtrhnu, co by snad mu právě k největšímu prospěchu nebylo. Je mi to sice jedno, kde jsem, tu či jinde, ale nerad odtud bych se hnul, poněvadž jsem tu zvykl. Dopřeješ-li mi zde pobytí, zajisté ti nebudu příliš na obtíži. Nedám si od čeládky sloužit, do domácích záležitostí se nepletu, a co na stůl mi postavíš, se vším budu spokojen, nežádám si jiného, než abych měl od tebe pokoj, abych ti jej mohl dát také.“ Ambrož nevyčkal odpovědi, na kterou by si byl musil ostatně ještě chvíli počkat. Evička ho poslouchala jako u vidění. Takového člověka co živa neviděla, o takovém nikdy neslyšela, ba ani nečetla; čím déle naň patřila, tím méně jeho povahu chápala, tím méně do něho se vpravit mohla, to byl jiný tvor než ona a lidé ostatní. S takovou příkrostí ještě u nikoho se neshledala, a přec přišlo do mlýna do roka na sta lidí bohatých, chudých, šťastných, nešťastných, měla dosti příležitosti povahy poznat a pozorovat. Byl skutečně srdce tak chladného a nelaskavého, nebo ho stihla nehoda, kteráž ho tak ztrpčila? Ale nikdo o žádné nevěděl, jinak by se byl ten či onen zajisté o ní zmínil, aby chování jeho omluvil či objasnil, vždyť přicházelo vše najevo, i Ambrožovo tajemství by nebylo dlouho zůstalo tajemstvím. Švakr ze sednice tak zprudka odešel, jak byl vešel. Evička slyšela, kterak se ubírá po vrzajících a jako žebřík příkrých schodech nahoru do nejvyšší z celého stavení komory, kteráž byla zároveň nejtemnější a nejsmutnější. Bylať ke skále obrácena, na níž strmělo zbořeniště chalupy Kobosilovy, a zastíněna křovím z kamení vyrůstajícím. Tam v polovičné temnotě vězíval sám a sám jako kulich v dutém stromě po celý čas, co doma se obmeškával, nepouštěje nikoho k sobě, s nikým ničeho nemaje. Vycházel jen ze skrýše své, aby potřebnou nařídil věc neb s bratrem stran obchodu se smluvil, jehož duší byl skutečně, jak i Štěpán se přiznával. Avšak i při něm nikdy prý se nezahřál, zůstával při největší ztrátě tak lhostejný jako při největším výdělku. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215400