jen zřídka existuje jasná shoda na definici veřejného zájmu a zpravodajská média obvykle tuto představu nesdílejí. Žurnalistika pokrývá velmi odlišné druhy zpravodajského obsahu od senzacechtivých klepů až po závažné finanční a politické zpravodajství či komentáře. Některá média přitom považují klepy za velmi podstatné, pokud se týkají politických osobností. Žurnalistika celkem vzato směšuje materiální s posvátným způsobem, který od sebe nelze jednoznačně oddělit. Skutečně není možné podle těchto linií oddělit úkoly novinářů nebo vyhradit titul profese jen pro ty, kteří jsou altruističtější. Dokonce i média, jež uznávají společenskou odpovědnost respektovat veřejný zájem definovaný uznávanými úředními orgány, mohou v zásadních otázkách cítit povinnost nesouhlasit, například pokud jde o zahraniční války nebo domácí represe. Někdo by mohl být ještě vyhraněnější a říct, že existuje nevyhnutelné napětí mezi předpokládanou službou veřejnému blahu (definovanému „shora“) a službou pravdě a svobodě zveřejněných informací. Tento postoj zastávají ti, pro něž je ideálním chováním novináře role hlídacího psa a kritika těch, kdo mají společenskou moc. Služba společnosti tímto způsobem může výrazně zneklidnit ty, kdo jsou u moci. A konečně, nezaujatost a univerzalita očekávaná od skutečné profese je do určité míry spojena s neutralitou a objektivitou zpravodajství, které jsou řadou novinářů považovány za zásadní pro jejich práci. Jak nicméně uvidíme dále, není to univerzální žurnalistická hodnota a v některých mediálních systémech může být vysoce ceněná žurnalistika (a novináři), která je ovlivněna osobními nebo stranickými závazky (Patterson, 2005). To odráží existenci alternativních, soupeřících podob žurnalistické role, jež někdy musí pojmout i jedna a ta samá instituce tisku. Hallin a Mancini (2004: 37) dávají ve své studii vztahů mezi tiskem a politikou do kontrastu profesionalizaci a instrumentalizaci médií. Tou se rozumí „kontrola médií vnějšími aktéry – stranami, politiky, sociálními skupinami a hnutími nebo ekonomickými aktéry usilujícími o politický vliv“. 20 Tato situace není neobvyklá a neliší se od historické role novin. Vzestup profesionálního modelu je podporován nejen ideály veřejné služby nebo triumfem dalších profesionálních hodnot, ale také snahou o dobrý byznys a rozšíření trhu. Občas je tento model označován i jako anglo-americký model žurnalistiky (Chalaby, 1996).
BOX 4.3 SLABINY POŽADAVKU BÝT PROFESÍ • Nejistota ohledně hlavní dovednosti a souboru vědění, • žádná kontrola vstupu do žurnalistické praxe nebo hranice kolem této praxe, • autonomie praxe je omezena, 20 Pozn. překladatelů: Český text byl převzat z překladu Hallin, D. C., Mancini, P. (2008). Systémy médií v postmoderním světě: Tři modely médií a politiky. Praha: Portál, 64.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215383
• nedostatek pevně stanovených nebo odsouhlasených kodexů jednání nebo institucí dbajících na jejich dodržování, • veřejná role je podřízena zisku, • omezené přijetí odpovědnosti. Navzdory těmto a dalším předpokladům je stále poučné brát představu profese jako odrazový můstek k posouzení a porovnání toho, co novináři dělají a co se od nich očekává, že budou dělat. Jednotliví novináři, stejně jako tomu je ve většině povolání, se obvykle nemusejí osobně zabývat širší společenskou rolí instituce tisku, ale soustředí se na uplatnění určitých svých dovedností v konkrétních situacích. To s sebou nicméně přináší vážné nebezpečí, že bez smyslu vyššího cíle se žurnalistika vzdává integrity a autonomie a spolu s nimi i respektu a důvěry veřejnosti. To naopak podrývá důvěryhodnost žurnalistických informací a je nakonec ničivé. Nejblíže pravdě je tedy pravděpodobně konstatování, že žurnalistika je smíšené povolání, ve kterém někteří jednotlivci a zpravodajská média naplňují kritéria profese, zatímco ostatní (asi většina) tak nečiní a ani na to neaspirují.
MÁ ŽURNALISTIKA VLASTNÍ IDEOLOGII? Někteří badatelé došli k závěru, že žurnalistika si ve 20. století vytvořila vlastní ideologii – ne sice ve smyslu systému víry, ale jako soubor hodnot toho, co tvoří dobrou žurnalistiku, a neformálních pravidel pro postupy, které k ní vedou. Například Tuchmanová (1978) ve své etnografické studii televizního zpravodajství dospěla k závěru, že profesionalita musí být definována podle určitých provozních potřeb samotného zpravodajského média, spíš než podle potřeb veřejnosti a společnosti. Úroveň profesionálních dovedností byla tedy měřena kritérii formální objektivity, tím, zda je dané médium prvním, které informaci zveřejní, a tím, jak se mu daří naplňovat svůj hlavní cíl, totiž přitáhnout a udržet si publikum. Tuchmanová to popsala jako ideologii povolání. Tento pohled podporují i jiné studie, ačkoliv často v kontextu, kde ideologie znamená systém víry s nejistou oporou ve skutečnosti. Stejně bychom mohli jako ideologii vnímat idealistickou vizi žurnalistiky, která slouží společnosti. Ačkoliv je pro řadu novinářů jejich práce pragmatickou aktivitou, není pochyb, že někteří žurnalisté ji vidí v profesních podmínkách. Brodasson (1994) píše o „posvátné stránce profesionální žurnalistiky“ a pojem posvátný bývá používán pro postoj novinářů, kteří jsou oddáni záměru působit osvětově na veřejnost. Mytologie kolem žurnalistiky, s níž se často setkáváme ve fiktivních obsazích (filmech, knihách a televizních dramatech), stejně jako v memoárech novinářů, podporuje obraz tvrdohlavého, ale v jádru morálního obhájce práva. 4. HLEDÁNÍ RÁMCE PRO ANALÝZU ŽURNALISTIKY – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215383
Zdálo by se, že termín ideologie je v tomto kontextu používán poměrně volně a řada novinářů jej pravděpodobně odmítne. Současná žurnalistika se nicméně výrazně liší od dob svých počátků, kdy k ní stačilo jen pero a papír, a zahrnuje řadu technických dovedností, stejně jako kreativní úsudek a citlivost k politické realitě a dalším skutečnostem. To posílilo požadavek žurnalistiky na vyšší status odbornosti a také autority v oblasti sběru a rozšiřování zpravodajství. V poslední době se objevuje tendence užívat pojem ideologie v neutrálním smyslu jako průvodce hlavními etickými hodnotami při výkonu tohoto povolání (viz Deuze, 2005, nebo Hanitzsch, 2007). Pokud budeme dále pracovat s představou žurnalistického pole, kterou jsme již představili, můžeme nabídnout obecný přehled, jenž kombinuje některé dříve diskutované myšlenky se závěry empirické studie 1800 novinářů z 31 zemí (Hanitzsch a kol., 2011: 478)21. Místo kultury nebo ideologie je představen termín novinářské prostředí (journalistic milieu): „různé skupiny novinářů, které sdílejí podobné porozumění společenským funkcím žurnalistiky“. Tyto skupiny přesahují národní a organizační hranice, ačkoliv reflektují širší kontextuální podmínky, v nichž novináři v různých společnostech pracují. Studie předpokládá, že rozdíly v profesionálním prostředí reflektují tři obecné aspekty: prvním je, zda zasahovat, nebo být neutrální (ve společenských záležitostech), druhým je otázka vztahu k moci (v zásadě buď jí odporovat, nebo k ní být loajální) a třetím je míra, do jaké jsou novinářská práce a publikum nahlíženy tržně (zda je publikum bráno spíš jako občané, nebo jako konzumenti). Z této empirické studie vyvstaly čtyři varianty profesionálního prostředí nazvané šiřitel informací pro širokou veřejnost (popular disseminator), nestranný hlídací pes (detached watchdog), hybná síla kritické změny (critical change agent) a prospěchářský podporovatel (opportunist facilitator). Posledně jmenovaný je v západní mediální teorii a praxi nejméně známý – tento typ zahrnuje podporu oficiální politice a budování pozitivního obrazu politickým a ekonomickým lídrům. Různé rozložení těchto typů reflektuje rozdílné úrovně vývoje demokratických institucí a právního státu, stejně jako ekonomie. Sociolog Max Weber mluvil skoro před stoletím (v roce 1918) o novináři jako o někom, kdo patří k „jakési kastě páriů“, kdo je něco jako umělec v chybějící pevně dané klasifikaci (Weber, 1948). Tento náhled je stále v souladu s určitými rysy sebepojetí tohoto povolání a jeho rozdílných rolí. Současní novináři nebývají považováni za společenské outsidery, ale za určitých okolností se tak mohou chovat v zájmu pravdy a ambicí sloužit veřejnosti. Veřejné mínění nicméně z různých důvodů hodnotí vážnost žurnalistiky a její důvěryhodnost často relativně nízko. 21 Pozn. překladatelů: Jednalo se o pilotní studii projektu Worlds of Journalism Study – www. worldsofjournalism.org. V současné době (rok 2015) dobíhá sběr dat ze druhé, podstatně objemnější vlny výzkumu, který se uskutečnil ve více než 70 zemích světa včetně České republiky, kde bylo uskutečněno 291 dotazníkových rozhovorů s novináři. Oba překladatelé byli v týmu, který je za českou část výzkumu odpovědný.
– 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215383