Ethicum
97
Řekne-li relativista, že v otázkách hodnot má každý pravdu, pak tímto tvrzením vyvrací vlastní morální přesvědčení. Řekne-li subjektivista, že ve věcech morálky má každý pravdu, pak hájí tezi, podle níž toto tvrzení vyplývá z významu námi používaných morálních slov. Emotivismus zdůrazňuje roli emocí a dalších psychických faktorů. Neredukuje ovšem morální soudy pouze na popis těchto emocí. Emotivismus nejprve popřel deskriptivní funkci morálních soudů (A. J. Ayer, R. Carnap, M. Schlick) a později částečně restauroval některé deskriptivní prvky (J. L. Stevenson). Podobně jako tomu bylo a je u zastánců jiných metaetických stanovisek, nebyli názorově jednotní ani představitelé emotivismu. Výše jsme viděli, že morálním výrokům přisuzovali odlišné role: a) vyjadřují pocity mluvčího (A. J. Ayer), popřípadě nemají vyvolávat konkrétně pociťované pocity, nýbrž vyjadřovat stanoviska, manifestující se v těchto pocitech, nebo tato stanoviska mají vyvolávat nebo obojí; b) mají vyvolávat v adresátovi určité pocity (R. Carnap); c) mají činit obojí (J. L. Stevenson). Představitelé první vlny emotivismu byli zastánci programu logického pozitivismu. Pro logický pozitivismus existovaly pouze dva druhy smysluplných vět: a) věty, jež lze empiricky verifikovat, popř. empiricky přezkoušet a b) tautologické věty logiky nebo matematiky, jež nepotřebují empirické přezkoušení. Význam věty poznáme teprve tehdy, když víme, jak můžeme přezkoušet pravdivost věty s pomocí empirických metod. Tyto metody nejsou podle emotivistů v případě morálních výroků k dispozici. Morální věty mají sice stejnou gramatickou formu jako věty empirické („Mrakoplaš má špičatý klobouk“ versus „Mrakoplaš je dobrý“), ale nejsou smysluplné. Nejsou ani pravdivé ani nepravdivé. Nejde v nich o nic a nic nám neříkají. Pokud však nejsou morální výroky smysluplné (a my jim také rozumíme), tak čím jsou? Carnap považuje morální výroky za skryté příkazy („Musíš říkat pravdu“ pak znamená „Mluv pravdu!“). Stejný účel mohou plnit rovněž interjekce (Fuj!, Hurá!). Pro tuto verzi emotivismu byla klíčová slova morálního diskursu nástrojem, s jehož pomocí se dosahovalo určitého cíle. Podle Stevensona spočíval později význam slov (nejenom morálních) ve sklonu vyjadřovat a vyvolávat duševní stavy. Podle toho, zda měl vyjádřený nebo vyvolaný mentální stav kognitivní nebo emotivní charakter, bylo možné rozlišovat deskriptivní a emotivní významy. Morální výroky měly oba druhy významů. Morální výrok tudíž měl rovněž deskriptivní význam. Stevenson se domníval, že předchozí varianty emotivismu však zdůrazňovaly pouze emotivní funkci morálních slov a zcela ignorovaly jejich deskriptivní význam. Řekneme-li „Pomáhat slabším a nemocným je dobré“, pak větu můžeme rozdělit na dvě části „Jsem pro to, aby se pomáhalo slabším a nemocným (deskriptivní část); buď také pro!“ (emotivní význam výroku). Morální soudy mají ovlivnit adresáta a pohnout jej k jednání. Změna adresátova emocionálního nastavení může být podpořena racionální argumentací, která má charakter persuase. Emocionální stanovisko adresáta není kognitivní. Proto nemůžeme nějaký spor týkající se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215322
98
Radim Brázda
morálního soudu rozhodnout pouze s pomocí racionální argumentace. Můžeme sice předkládat důvody, ale ty jsou v těchto případech pouhým rétorickým trikem. Shrnuto: morální výroky jsou nástroje v komplikované hře našich různorodých zájmů a stanovisek. Jako nástroje slouží k vyjádření vlastních pocitů a stanovisek a ovlivňují pocity a stanoviska druhých osob. Význam morálních výroků spočívá dle emotivismu v tom, že mohou být použity jako prostředky k dosažení uvedeného účelu. Morální soudy nejsou pouhými popisy, ale používají se jako sociální nástroje, se kterými můžeme něco dělat. Se stanoviskem nonkognitivismu polemizovala jako jedna z prvních britská filozofka a spisovatelka Iris Murdochová (1919-1999). Domnívala se, že morální hodnoty nejsou produkty naší vůle, ale části světa. Proto mohou být morální výroky pravdivé nebo nepravdivé stejně jako jiné výroky o světě. Její kritika nonkognitivismu byla součástí trvající debaty o morálním realismu v metaetice, který zastává stanovisko podobné naší každodenní morální perspektivě: v morálních otázkách můžeme mít pravdu, ale rovněž se v nich můžeme mýlit.90 Kritikové emotivismu rovněž vyčítají, že k významu řadí i to, co k významu nepatří. Podle jakého kritéria to poznáme? Jedno z možných kritérií by bylo rozumění. O významu můžeme hovořit pouze tam, kde můžeme mluvit o správném rozumění. Jak poznáme, že se jedná o správné, a nikoli libovolné rozumění? Můžeme říci, že výraz má význam tehdy, když pro jeho použití existují pravidla, která jsou v daném jazykovém společenství považována za obecně platná. Podle amerického filozofa J. R. Searla (1932) je řeč forma chování doprovázená pravidly. V etice můžeme něco dělat slovy? Víme, že metaetika si klade rovněž otázku po platných pravidlech morálního diskurzu, popř. se táže, jaká je logika morálního diskurzu. Hledat pravidla pro použití vět je nesnadné,91 protože existuje mnoho způsobů použití vět: příkazy, otázky, žerty, pozdravy, prosby, hádání hádanek, poděkování, sliby, hrozby, etc. Mluvit znamená dělat s pomocí slov různé věci. Nakolik má to, co můžeme dělat s pomocí slov, něco společného s pravidly a tím i s významem? Na tuto otázku se pokusil odpovědět britský filozof J. L. Austin (1911-1960) s pomocí teorie řečových aktů.92 Austin postupoval následovně. Co může nastat, vyřkneme-li větu: „Pes je zuřivý“. Podle Austina mohou nastat tři okolnosti.
90
Úvodní kritiku Murdochové obsahovala její esej Sovereignty of Good. London: Routlege, 1970. Viz kapitola věnovaná deontické logice. 92 Austin, J. L. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia, 2000. 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215322
Ethicum
99
1) Vyslovíme gramaticky korektní větu v českém jazyce. Můžeme jí rozumět, i když nevíme kdo, v jakém kontextu a proč ji vyslovil. 2) Uvedenou větou můžeme např. varovat hosty před psem, vysvětlit jim, proč je pes uvázaný na řetězu, můžeme jej tím doporučit kupci, který má na psy zvláštní požadavky, etc. 3) S pomocí této věty můžeme rovněž chtít docílit určitého účinku, např. odradit hosty od pokusů pohladit psa, nebo naopak můžeme tím přemlouvat zákazníka se zvláštními požadavky ke koupi psa, který má požadované vlastnosti. Tyto tři aspekty téhož vyjádření nazývá Austin lokuční, ilokuční a perlokuční akt. Pro kritiku emotivismu byl zásadní rozdíl mezi ilokučním a perlokučním aktem. Zájemce o koupi psa bychom přesvědčili až v okamžiku, kdy si psa skutečně koupí. Ilokuční aspekt jazykového aktu je určen pravidly, perlokuční aspekt nikoli. Austin z toho vyvodil, že perlokuční aspekt vyjádření nepatří k jeho významu. Jak to spojit s výtkami vůči emotivismu? Morální diskurs je charakterizován s pomocí slov, která zprostředkovávají perlokuční, ale nikoli ilokuční roli vyjádření. Emotivista ovlivňuje, přemlouvá, pokouší se někoho pohnout k činnosti, doporučuje, někomu říká, že něco musí. Metaetické teorie si kladou otázku logiky morálního diskursu. A emotivismu bylo vytýkáno, že jeho odpovědi v této věci se netýkají logiky, ale pouze určitých aspektů rétoriky morálního diskursu, neříká nám nic o pravidlech, která musíme dodržovat, pokud hodláme racionálně diskutovat o morálních otázkách. Lze ale racionálně diskutovat o morálních otázkách (tedy o těch, které nejsou jen skrytými otázkami týkajících se faktů)? Právě při takto položené otázce vznikají rozepře. Olej do ohně přidává ještě otázka, zda morální soudy jsou objektivní nebo pouze subjektivní. V jakém smyslu používáme slovo objektivní, popř. subjektivní? Máme k dispozici tři varianty. Morální soudy jsou objektivní, a) když se jedná o určitá zjištění o posuzovaných věcech (objektech); podobně můžeme říci, že jsou subjektivní, jsou-li soudem vysloveným mluvčím (subjektem), popř. tvrdí něco o existenci vlastností, které mohou být nějakým věcem připsány jen proto, že mluvčí vůči těmto věcem zaujímá nějaké zvláštní stanovisko (a je tedy vůči nim nějakým zvláštním způsobem disponován). Subjektivismus i objektivismus tohoto elementárního typu vychází ze společné premisy: morální soudy jsou zjištění, výsledky pozorování. Poněkud by se nám to komplikovalo, protože b) označení subjektivní může znamenat: morální soudy nejsou zjištění. Pak bychom mohli říci: morální soudy jsou objektivní znamená, že se jedná o zjištění, ale v případě subjektivních morálních soudů se o zjištění nejedná.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215322