projekt. Při vytváření díla je tedy podstatnou složkou řízení činnosti rozumem. Umění proto můžeme charakterizovat jako schopnost řídit vytváření díla. To je jeho první znak. K umění ještě patří — jako jeho druhý znak — tzv. habitus. Člověk je schopen své schopnosti zdokonalovat, nebo naopak oslabovat, vy pěstovat si v nich trvalou dispozici k dobré nebo špatné činnosti. Někdo je například líný, ale vytrvalou snahou může svou nechuť k činnosti přemoci. Rozum někdy nepoznává věci spolehlivě a s plnou jistotou, ale může získat trvalou dispozici poznávat určitou oblast skutečnosti bezpečně a s jistotou. Trvalá dispozice nějaké schopnosti, aby si počínala dobře (nebo špatně), se nazývá habitus (zběhlost). — Umění (obecně) je habitus rozumu, který činí člověka schopným vytvořit dobré dílo, to znamená schopným správně poznávat, co máme dělat (koncepce díla) a jak to máme dělat (prostředky k realizaci projektu). Jde-li o vytváření krásného díla, je to umění v užším smyslu, tzv. krásné umění. Právě to má na mysli Maritain ve svém pojednání. Charakterizuje tam umění jako „tvůrčí dynamismus umělce, zvláštní energii, vitální sílu, kterou člověk užívá pro vytvoření dobrého díla“. Dodejme, že habity, které zdokonalují člověka v mravním jednání, se nazývají mravní habity neboli ctnosti (trvalé dispozice jednat v určité oblasti mravně dobře). Jejich opakem jsou neřesti. 4. K základním faktům, jimiž se zabývá filosofická estetika, patří exis tence tzv. estetické zkušenosti, která je počátkem tvůrčí činnosti umělce, tj. vytváření díla. Filosofové chápou estetickou zkušenost různě. Jedni ji pokládají za druh citu, emoce, nikoli za poznání. Podle jiných je to poznání (jež se realizuje v díle). K nim patří i Jacques Maritain. Podle něho je to však poznání zvláštního druhu, tzv. poznání pomocí sourodosti. Poznání spočívá (podle realistické filosofie) obecně v tom, že poznávaná věc je přítomna v poznávajícím, ovšem nikoli hmotně, nýbrž nehmotně, intencionálně (jak říkají scholastikové), tj. ve své intencionálním „obraze“, ale tak, že bytí poznávané věci a bytí poznávajícího se nijak nemísí. Poznávající se jistým způsobem „stává“ poznávanou věcí, uskutečňuje se intencionální jednota obou.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215254
Poznávaná věc může být v poznávajícím intencionálně přítomna různým způsobem. Při běžném poznání je přítomna prostřednictvím svého pojmu — jde o poznání pojmové. Člověk tak poznává (více nebo méně dokonale), co poznávaná věc je. Ale věc může být podle Maritaina v poznávajícím přítomna také jinak než pomocí pojmu, a to pomocí něčeho, co činí poznávajícího po určité stránce intencionálně sourodým s poznávanou věcí. Pak jde o poznání nepojmové. Lze rozlišit několik typů poznání na základě sourodosti. V lidském životě je nejběžnější a nejobecnější typ poznání na základě afektivní a tendenciální sourodosti s cíli lidského jednání. Toto poznání je jádrem poznání mravního habitu (ctnosti) uvážlivosti (rozumnosti, prudentia). Tomáš Akvinský například vysvětluje, 47 že čistý člověk (tj. uměřený ve věcech sexuálních) poznává, co má činit ve věcech čistoty, nikoli pomocí pojmového poznání, ale pomocí sklonu, tj. jak je veden svou vnitřní pohotovostí a tendencí. Jiným typem poznání na základě sourodosti je podle Maritaina „rozumová intuice“. Například v mysli matematika nebo metafyzika se poznáváním vytváří sourodost s věcmi matematiky nebo metafyziky a tento stav rozumové sourodosti zdokonaluje a usnadňuje činnost poznání pomocí pojmů. K poznání na základě sourodosti patří podle Maritaina také poznání poetické neboli poznání na způsob tvorby. V tomto případě jde o afektivní sourodost se skutečností jakožto nekonceptualizovatelnou, „neboť probouzí k sebeuvědomění tvořivé hlubiny subjektu. Jinými slovy, je to poznání na základě sourodosti se skutečností, nakolik je skutečnost vnořena do subjektivity samé jakožto rozumové existence a nakolik je skutečnost postihována ve své konkrétní a existenciální shodě se subjektem jakožto subjektem.“48 V pojednání Odpovědnost umělce Sum. theol. II—II, 45, 2. „Správnost soudu může být dána dvojmo: jedním způsobem na základě dokonalého užívání rozumu; jiným způsobem pro jakousi sourodost s těmi věcmi, o nichž se má soudit. Například o těch věcech, jež patří do čistoty, zkoumáním rozumu správně soudí ten, který se naučil etice; ale pro jakousi sourodost s nimi o nich soudí správně ten, který má habitus čistoty.“ 48 J. Maritain, Pfiirozená mystická zkušenost a prázdnota, in: Salve 2006, č. 2, 47
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215254
to autor vyjadřuje tak, že věci působí na člověka, rezonují v něm a člověk se spolu s nimi probouzí ze spánku. To, co rozeznává ve věcech, je jakoby neoddělitelné od něho a od jeho emoce. Tvůrčí emoce či intuice temně postihuje zároveň lidské já a věci. Maritainova teorie poznání na základě sourodosti je spojena s velkými filosofickými problémy, zejména pokud jde o Maritainovo specifické pojetí rozumu. Maritain uznává v nitru člověka existenci předvědomého duchovního stavu, z něhož teprve vyrůstá rozum. Nazývá tento stav „jednotný kořen schopností duše“. Je pramenem jak pojmového vědomí, tak poetické intuice. Obě formy poznání jsou sice formálně odlišné, ale zároveň jsou ve své živoucí síle odkázány na společný kořen. — Maritain jako velký znalec moderního umění dobře věděl o tendencích vidět v některých jeho aspektech protest proti rozumu. On sám tu však viděl nanejvýš opozici proti abstraktnímu rozumu, případně proti čistě intelektualistickému pojetí umění. Byl přesvědčen, že i současné umění svědčí o „tvůrčí intuici“, která má ontologický původ (postihuje objektivní krásu věcí) a pochází z předvědomé duchovní oblasti.49 5. Pokud jde o filosofickou teorii mravnosti, z níž Maritain vychází, jejím jádrem je nauka o přirozeném mravním zákoně. Podle této nauky člověk jedná mravně dobře, když jeho jednání odpovídá jeho přirozenosti, tj. když jedná podle rozumu. Rozum ovšem obsah mravních hodnot sám libovolně nevymýšlí, ale řídí se skutečným bytím člověka, tj. jeho bytostnými aspiracemi, náklonnostmi a potřebami. Člověk, který jedná mravně, se rozvíjí do stále větší plnosti lidské dokonalosti.50 Když náhodou dojde ke konfliktu mezi požadavky mravnosti a požadavky uměleckého díla, od umělce se nežádá, aby se podřídil nějakým s. 101. Nejobsažnější výklad o poznání pomocí sklonu najdeme v knize Tvůrčí intuice v umění a poezii (Creative Intuition in Art and Poetry). 49 Srov. Armando Rigobello, Jacques Maritain, in: Christliche Philosophie im Denken des 19. und 20. Jahrhunderts, sv. 2, s. 516. 50 Jasně a zevrubně výklad o přirozeném mravním zákoně podává Stanislav Sousedík v knize Svoboda a lidská práva, Praha, Vyšehrad 2010.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215254