Panny Bohu zaslíbené
Z
atímco své pacholky již poslali spát, bratři z Gleichen, páni z Witzleben, Seebergu, Beichelingen, bratři z Schleinitzu a další páni z Bosovy válečné rady měli na pořadu vojenské disputace ještě jeden bod. Kromě plánu zítřejšího boje, který již měl pevné obrysy, bylo třeba projednat nepříjemný incident uplynulého dne. Při jinak klidném obsazování Teplic vnikla jistá rota do kláštera sester benediktinek. Došlo na znásilňování a rouhačské zacházení se svátostmi. Mnoho předmětů bylo zničeno a ledacos rozchváceno. Na první pohled šlo o zavrženíhodný čin, nicméně celé Teplice věděly, že sestry poměrně nedávno uzavřely s procházejícími husitskými vojsky dohodu. Na Bosově stole ležela kopie právního spisu, tzv. Sempfacherbriefu, i nové články z říšského sněmu, zabývající se kázní vojska. Pánům, kteří je prostudovali, nezbývalo než konstatovat, že církevní statky a panny jako takové jsou nedotknutelné. Protistrana měla jasný argument: kdo se paktuje s kacíři, nota bene s tábority, a pomáhá jim, je prostě nepřítel. Jak se beseda unavených velitelů točila v kruhu, nalezení práva se nakonec odročilo. Zvítězil argument nejzávažnější: ráno měl být sveden boj, a nyní tedy nebyl čas na exemplární tresty. Rada rozhodne, až osvobodí město Ústí.
Vojenské právo a řády
Z
vyšující se gramotnost šlechtické vrstvy obyvatel spolu se stále složitější organizací vojska dala již v pozdním 14. století vzniknout vojenským naučením a řádům. Zprvu se jednalo zejména o právní předpisy k udržení kázně a zamezení nežádoucích excesů. Později pojednávaly i o organizaci vojska a použití různých taktik. Obvykle tyto manuály vznikaly pro určité příležitosti nebo byly dedikované významným osobám. Nejstarší dochovaný vojenský řád vzniklý na českém území sepsal Jan Hájek z Hodětína pro Václava IV. Hájek se držel vlastně západního vojenského práva, které vycházelo z rytířské kultury. Svými kázeňskými články vycházel ze Sempacherbriefu, řádu vzniklého na konci 14. století v německém prostředí. Dalším českým řádem byl již vzpomínaný Žižkův řád, který vznikl pro účely organizace Menšího Tábora. Jeho podstata vycházela ze svatého boje proti Antikristu. Oba tyto české řády se věnovaly zejména kázni vojska a trestům za různé přestupky. V průběhu husitských válek vzniklo několik vojenských předpisů na sněmech v Norimberku (1426, 1431) a Frankfurtu (1427). Tyto předpisy stanovovaly zejména to, kdo se má křížových výprav zúčastnit, kolik má přivést mužů a s jakou výstrojí. Podstatná část se pak nesla v duchu Sempacherbriefu a zabývala se opět kázni vojska, s důrazem na zákaz svárů.
98
Husitský
vá l e č n í k
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215249
V českých i zahraničních řádech se obecně zakazovala hra v kostky, hádky či potyčky a rovněž pobyt prostitutek u vojska. Již v předrevolučních vojenských oddílech existovaly orgány pro výkon správní agendy a udržení kázně. Jejich funkce známe dobře z vojenského zřízení sepsaného někdejším podkomořím Janem Hájkem z Hodětína. Popsal pravomoci vojenského rychtáře, jenž měl analogicky k městskému rychtáři postihovat neposlušnost. Detaily obsazování této pozice bohužel neznáme. Není jisté, zda měl každý kontingent svého rychtáře, či existoval jeden ústřední. Je však pravděpodobné, že se jím vždy stal některý ze šlechticů či hejtmanů, aby byla jeho autorita obecně respektovaná. Odjinud však tento post znám není. U polních obcí mohl být suplován například staršími jednotlivých obcí a hejtmany. Potrestaný hráč v kostky ve „výkonu Podrobně se Hájek věnoval způsobu odmětrestu“ se strážným. ňování vojenského písaře. Ten byl placen podle vykonané agendy, přičemž svého písaře mohl mít každý pán, hejtman či městská obec. Písař zodpovídal za vyplácení žoldu, za což mu náležela odměna jednoho groše z vyplacené kopy. Stejnou odměnu získával při vyplácení holdovného nebo dělbě kořisti. Jeden groš měl dostat od žoldnéře, který opouštěl vojsko z přiměřených příčin, půl groše od nově nastupujícího. Zároveň měl vykonávat dozor nad péčí o zbroj a samostříly. Je evidentní, že se jedná o souvislost s městskými žoldnéři z řad chudiny, vyzbrojenými z obecní zbrojnice. Tím by se dala vysvětlit i existence pečetidla vojska Města pražského, které jinak polní obec nemělo. Dalším popsaným disciplinárním orgánem byli koněberky. Příslušná ustanovení jim nakazovala chytat zběhy či ty, kteří se vzdálili od vojska, a odebírat jim koně a samostříly. Ty se jim vracely po návratu k vojsku výměnou za zaplacenou pokutu (10 grošů od jezdce a 5 grošů od pěšího). U Menšího Tábora byla trestem za „vzdálení se od vojska“ smrt. O neslavných úkolech práčat při výkonu tělesných trestů jsme již hovořili na jiném místě. Rychtář s práčaty upíná provinilce do „klády“.
O O O Od s O O O O d
s lO
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215249
IV.
Válečná výbava V
kapitole o odívání jsme naznačili, co si lidé brali na válečné tažení s sebou: v zásadě se jednalo o zbraně a zbroj. Velké válečné pomůcky, například obléhací zbraně, se nacházely ve vlastnictví obce nebo majetného a vysoce postaveného jednotlivce. Takový člověk si mohl dovolit na tažení dostatek osobního komfortu, jenž spočíval ve vlastnictví cestovního nábytku a truhlic, jež se ukládaly do stanu, který stavěli jeho služebníci. Jaká byla praxe ohledně vlastnictví stanů a jejich užívání zůstává při pohledu do českých pramenů tajemstvím. Víme pouze to, že se v táborech stany stavěly a že jeden měla v roce 1469 hotovost města Slaného na voze. Můžeme alespoň nastínit, jak stany vypadaly. V užívání bylo několik základních typů, které se lišily honosností (některé zdobila ornamentální malba či byly z drahocenných látek) a zejména velikostí, jež se někdy blížila i rozloze venkovských stavení. Základní druh, známý již v předcházejících staletích, se dnes nazývá „loukoťový“ – podle své konstrukce tvořené jednou středovou tyčí, která byla nad výškou člověka opatřena tlustým dřevěným kruhem o malém průměru a s postranními otvory pro vkládání loukotí. Přes ně se poté vypínala plachta kruhového půdorysu, od výše loukotí tvořící kužel. Stan se k zemi upínal kolíky a zajišťoval provazy. Takový stan vidíme ve středu vyobrazení husitského vozového tábora (viz kapitola Vozová hradba). Podobná konstrukce se zjevně uplatnila i při stavbě stanů typu „A“ v jejich honosnějším provedení. Místo jedné středové tyče se stavěly dvě postranní, pravděpodobně spojené dlouhou rozpornou loukotí. Jednodušší varianty obvykle postrádaly loukoťový systém a byly kvůli vypnutí nižší. Vznikl tak buď jednoduchý okrouhlý jehlan s jednou středovou tyčí, či „áčková“ verze s čely uzavřenými apsidami. Někteří bojovníci se na noc zabalili pouze do dek, patrně i pod vozy, nebo vypínali látky mezi zatlučené kůly. Stavěly se i provizorní přístřešky z dostupných přírodnin, po „zálesáckém“ způsobu. Pro zajištění základních potřeb či komfortu s sebou vojska i jednotlivci vozili některé druhy nábytku. Prameny zmiňují zejména stoly, které existovaly i v cestovní variantě. Tvořila je obdélníková deska, jež se stavěla na dvojici skládacích trojnožek. Stoly sloužily hlavně k přípravě stravy. Potraviny samotné se uchovávaly v pytlích nebo dřevěných sudech: jejich podoba se dodnes nezměnila a kromě vína a piva se do nich ukládali i například slanečci. Voda se donášela v dřevěných vědrech.
100
Husitský
vá l e č n í k
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215249