98
Hlavu vzhůru, rodiče
Rozhodně je na místě zvýšení respektu k odlišnosti. Opravdu je náš pohled jenom jedním z mnoha úhlů pohledu. Zajímejte se o skutečné názory dětí. A zejména, pokud už je vysloví a zveřejní, přijměte je bez znevažujícího komentáře, bez zesměšnění, bez zbytečné kritiky. Tak takto to vidíš? Hmm, to by mě nenapadlo. Chci pro tebe jen to dobré, jen potřebuji vědět, jak to je správně z tvého pohledu, můžeme si o tom popovídat? Jsou situace, kdy jste přesvědčeni, že dítě ještě opravdu nemůže dohlédnout následky nebo důsledky svého rozhodnutí. Pak buďte féroví. Představte mu svá zjištění, své úvahy a snad i dopady rozhodnutí. Například: říkáš, že chceš být kadeřníkem. Vím, že tě baví něco vytvářet. Že si zakládáš na tom, jak vypadáš. Dobře. Je to něco, co mám jinak. Já jsem doposud dělal všechno pro to, abych získal dobré jméno svého autoservisu. To se podařilo. A přál bych si, kdyby v tom někdo pokračoval. Zpočátku mi pomohl a pak to převzal. Když se to podaří s tebou, bude to fajn, když se rozhodneš jinak, chci, abys věděl, že na našem vztahu se to nepodepíše ve špatném. Jen budu muset přemýšlet jinak. Rozumíš mi? Jako rodiče máme jeden důležitý úkol. Naučit sebe i děti přijímat odlišnost. Akceptovat ji. Zkoumat své postoje. Umět si stát za svým. Vyslechnout názory druhých. To neznamená bezhlavě všechno přijímat, se vším souhlasit. To však neznamená ani okamžitě vše odmítat. Kde jinde se to dá trénovat než doma? V bezpečném prostředí? Mnohdy s rodiči trénuji, jak reagovat na názory či požadavky dětí, které jsou v totálním rozporu s jejich přesvědčením. Není nutné srazit paty a souhlasit. Vůbec ne. Dokonce je na místě zcela otevřeně vyjádřit svůj nesouhlas. S respektem. S taktem. Pravdivě. V tomto s tebou nesouhlasím. V tomto tě nechci podporovat. Ale také unést sdělení ze strany dítěte. Tati, v tomto nemáš pravdu. Je to jinak! A možnou reakcí je: je to možné, že to vidím jenom ze svého úhlu pohledu. Jak to vidíš ty?
6. nátlakový výchovný přístup Otec na mě tlačí. Prý, jestli se rozhodnu jinak, jakože s tou školou, přestane mi dávat kapesné. Anebo mě dokonce vyhodí z domu. Jirka, 17 let Nátlakový výchovný přístup je podmíněn strachem z neznámého. Ze ztráty uchopitelného a srozumitelného řádu světa. Heslem tohoto přístupu je: správné je to, co považuji za správné já. Nátlakový výchovný přístup je kombinací manipulativního a autoritářského výchovného přístupu. Využívá jisté míry závislosti dítěte. Rodič má jasně definovaná svá očekávání. Své plány, cíle a ambice. Je si plně vědom i svých možností. Přestože je seznámen s potřebami svého dítěte, jsou-li v rozporu s jeho očekáváním, sáhne po silnějším kalibru – po nátlaku. Kterých oblastí se to dotýká? Školní výsledky. Mimoškolní zájmy. Životní hodnoty rodičů. Priority rodiny. Výběr kamarádů. V rozvodové situaci třeba výběr rezidenčního rodiče, tedy s kým bude dítě po rozvodu bydlet. Výběr partnera. Už jste byli někdy zahnáni do kouta? Co vám běželo hlavou? Jaké strategie jste spřádali? Pozorovali jste třeba nějaké zvíře, co dělá, jak se chová, když je v podobné situaci? Troufám si tvrdit, že základní potřebou v této životní situaci je vymanit se z nátlaku. Osvobodit se. Uniknout. Nátlak je totiž něco jako násilí na vůli. Znásilnění svobody. Sankce zpravidla představují ohrožení základních potřeb. Jak to zvládnout?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215248
Chtějte být autoritou
99
Co přináší nátlakový výchovný přístup?
Nechci popřít, že všechny výchovné přístupy vybavují děti i něčím prospěšným. Nátlakový výchovný přístup neuvěřitelně provokuje k vytváření strategií. Přímo vybízí k pohotovosti. K hledání a využívání argumentů. K aktivizaci. K hledání efektivních řešení. K zachování své integrity. Zpočátku umožňuje i konfrontaci s protistranou, s protinávrhem. Dokonce může přispět k upevnění vlastních postojů a názorů. Za jakou cenu? Vzpomínám si, že kolega dlouhá léta před manželkou tajil, že kouří. Dokonce, že je vášnivý kuřák. V práci měl jednu kompletní sadu náhradního oblečení, aby nebyl cítit kouřem. Před odchodem domů se sprchoval a umýval hlavu. Dutinu ústní proléval ústní vodou, žvýkal hřebíček, aby zahladil jakékoliv stopy své vášně. Jindřich, 48 let Nátlakový výchovný přístup velmi často vede k hledání únikových strategií. K menším či větším podvodům. K různým formám únikového chování. K výmluvám. K duševní emigraci, kdy dítě zdánlivě přistoupí na hru, vymáhanou rodičem, ale mimo dosah žije svůj autentický život. Ten, který před rodičem neobhájil, neprosadil. Dva životy. Končí to dětstvím? Kdepak! Pokud se naučíme takto životem proplouvat, zúročíme to i v dospělosti. V zaměstnání – zdánlivá loajalita kombinovaná s vnitřní výpovědí. V širší rodině, kdy kontakt s příbuznými je nutné zlo. Světový názor, politickou orientaci, náboženské vyznání, sexuální orientaci, zkrátka u všeho, co by mohlo přinést protitlak. Prověřování. Přemlouvání. Znevažování. Zpochybňování. Odmítnutí. Sankci. Vyloučení.
Co s tím?
Očekávání ničí vztah. Prvním opatřením je zbavit se strachu. Jak se to dělá? Strach má zpravidla ochrannou funkci. Před čím chrání v tomto případě? Před zpochybněním vlastních pravd. Chrání před ztrátou jistoty. Před případnou změnou. Pokud máte odvahu pracovat se svými strachy, pak není nic lepšího, než si sám před sebou přiznat, čeho se bojíme. Co si potřebujeme uchránit? Za jakou cenu? Není to dávno, kdy jsem vystrojila pohřeb vlastním představám. Dlouho jsem naléhala na svého syna, aby změnil své životní směřování. Takové, které jsem nechápala. Nahánělo mi strach. Naplňovalo mne úzkostí. Bylo pro mne neznámé, neuchopitelné. Možná opředené výplody mé bujné fantazie. Když si i navzdory mým dobrým radám stál za svým, začala jsem ho vydírat. Ztrátou přízně. Zrušením našeho vztahu. Totálním odcizením. Ani toto nezabralo. Byl ochotný jít za svým navzdory mému tlaku. Pak přišel ten obrat. Ne u něho, ale u mne. Pochopila jsem, že jeho cesta a jeho svět je pro něj srozumitelný, lákavý. Že není vadný on, ale můj postoj k jeho volbě. Pak jsem tedy vystrojila zmiňovaný pohřeb. Na parte napsala vlastní představu. Chtěla jsem ji pohřbít. Bránila mi přijmout skutečnost. Bránila mi vidět mého syna. Bylo to bolestivé. Doprovázené hlubokou ztrátou. Vzdát se vlastních představ skutečně bolí. Ale pak nastává nádherné procitnutí. Pravdivý vztah oproštěný od nánosu očekávání. Svobodný. Přijímající. Bez strachu. Milena, 47 let Není na škodu vyslechnout si důvody, názory, přesvědčení dítěte. V závislosti na věku a zodpovědnosti dítěte zvážit vlastní přístup. Kdo s čím má problém? Komu co prospěje? Nevím, proč se usadilo v myslích lidí, že respekt znamená souhlas. Podle mého názoru má respekt několik stupňů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215248
100
Hlavu vzhůru, rodiče
Ten nejvyšší stupeň je ztotožnění. Naprostý souhlas a sdílení téhož. O stupínek níže vnímám přijetí. (Ano, co uznáváš, je dobré. Nemám potřebu to však začlenit do svého života.) Ještě o stupínek níž vnímám akceptaci. (Co zastáváš, může být dobré pro tebe. Já to ve své blízkosti ustojím.) Na nižší příčce vnímám respekt. (To, co prosazuješ, patří k tobě. Můj pohled je jiný). Ke slovu přichází tolerance. (Přestože s tebou nesdílím tvůj náhled, pokud mne to neohrožuje, žij si to, co vnímáš za správné.) Nezřídka se v našich postojích objevuje lhostejnost. (Tvé názory mě nezajímají. Dělej si, co chceš.) Určitou míru respektu lze ještě pozorovat u nesouhlasu. (Nemohu s tvým názorem souhlasit. A nebojím se to projevit nahlas). Zásadní nesouhlas se promítá do dalšího stupínku, a tou je distance. (Nechci, aby mé jméno bylo jakkoliv spojováno s tvými názory.) Aktivní nesouhlas lze projevit odmítnutím. (Absolutně nesouhlasím s tvým pojetím a jednoznačně ho odmítám, a to i veřejně.). Posledním stupněm je likvidace, umlčení. (Nedovolím, aby tvůj postoj nebo názor vůbec zazněl. Zabráním tomu jakýmkoliv způsobem.) Pokud potřebujete nastavit zrcadlo, požádejte lidi, kterým důvěřujete. Nezřídka jsou dobrými pomocníky lidé z vašeho okolí, kteří nevnímají situace tak vyhroceně. Mohou nabídnout cennou zpětnou vazbu, jiné souvislosti. Není na škodu je vyslechnout, zvážit a třeba ustoupit. Naučte se konstruktivnímu dialogu. Technikám aktivního naslouchání. Kdy nejen slyšíte, ale dáváte svému dítěti prostřednictvím otázek najevo, že se snažíte i porozumět. Nátlakový výchovný styl přestane být nutný, když se naučíte posilovat vzájemnou důvěru. Dítě přestane mít strach projevit svůj názor pravdivě a s respektem. Rodič se nebude cítit ohrožený, když se dostane do konfrontace s názorem a realitou dítěte.
7. autoritářský výchovný přístup Nerad o tom mluvím! Jsem rád, že jsem z domu vypadl! To byl teror! Museli jsme poslouchat na slovo. „Dokud tě živím, budeš poslouchat. Ať se ti to líbí, nebo ne.“ To jsem slyšel snad desetkrát denně. Nějaké koníčky a zájmy neexistovaly. „Tady máš práci! Nežádej si mě, když to nestihneš.“ Tak to bylo skoro denně. Otec neměl daleko pro ránu. Bylo mi sedmnáct a dostal jsem jak žito. Přistihl mne při kouření. Před kámoši. Táhl mne za límec do auta a řval po mně. Vypadal jsem jak poslední debil. Myslím, že i matka z něho měla lufty. Zdeněk, 44let Rodičovská autorita? Karikatura autority? Při demonstraci ukázky autoritářského výchovného stylu se projeví některé znaky, které v běžném životě zpravidla unikají. O co jde? Máte pocit, že jde o převahu síly a moci? Zdánlivě. Základním znakem autoritářství je strach ze ztráty moci. Ze ztráty důležitosti. Trvalý pocit ohrožení. Strach z toho, že se situace stane nepřehlednou. Že si někdo dovolí vyrůst. Nebude potřeba rodičovské svrchovanosti. Dojde třeba ke zpochybnění jednoznačné role, názorů, závěrů, pokynů. I vyobrazená pozice jakoby ukazovala na podstatu. Iluzi velikosti. Rodič jako autorita se snaží mít navrch. Možná až intuitivně dáváme ruce v bok, hubujeme-li a chceme přidat na důrazu sdělení. Nebo se vzpřímíme a začneme šermovat rukama na důkaz oprávněného rozhořčení. Nebo povalíme toho, kdo by měl v této chvíli poznat, s kým má tu čest. Autorita, vládce stojí nad podřízeným. Je jedno, je-li to dítě, manželka, je-li to kolega v práci nebo sourozenec. Co je cílem autoritářského výchovného přístupu? Zajištění a uplatňování moci. Jak? Uměle vytvořeným rozdílem. Ve velikosti. V postavení. V uplatňování moci. Pokud si postoj podle obrázku vyzkoušíte na vlastní kůži, za chvilku zjistíte, že stoj na jedné noze unaví. Nohy se vám roztřesou. Zvýší se nejistota. Soustředíte se na postoj. Abyste zůstali pevní. Abyste se nekymáceli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215248