Ivan Černý
elektrický proud, když ve sklepě držel zuby konec drátu a jeden z policistů nahodil pojistky. Pak ho téměř dorazil Kozderka se svou pálenkou, kterou mu nalil do pusy. „To není kořalka, ale žíravina!“ zaklel. Ze dvorku od sousedů je slyšet Honzu s Jirkou. Tichý s potížemi dovrávorá k oknu a vidí, jak kluci kopají strouhu u domu. „Teď, anebo nikdy!“ už toho tady má Tichý dost. Sáhne pro černý kufřík, vyndává na tři díly rozloženou speciální odstřelovačskou pušku. Navyklými pohyby ji po paměti složí a i když se mu točí hlava a je na tom ještě pořád špatně, připraví si pozici v okně. Nabíjí a zamíří. Křížek zaměřovadla pušky se snaží usadit uprostřed Jirkova čela. Teď už jen počkat na nejvhodnější okamžik, až Jirka na momentík postojí. Ale ten je pořád v pohybu. Tichý tedy trpělivě čeká na tu pravou chvíli. Mládenci usilovně pracují. Stojí v řadě za sebou na dně již docela dlouhého příkopu. Jirka kope, Honza odhazuje. Při poslední ráně do země však Jirkovi krumpáč odletí, jak narazí na cosi tvrdého. Jirka se rozkročí a mocně se rozmáchne po druhé. V tom okamžiku ho má Tichý perfektně na mušce. “Co je?“ diví se Honza. „Ale člověče, na něco jsem narazil. Musím kopnout větší silou…“ Jirka znovu pořádně kopne. Ale krumpáč nečekaně vjede do země jako po másle. Půda se jim začne trhat pod nohama a oba mládenci se propadají kamsi dolů. V ten okamžik ale Tichý zmáčkne spoušť a vystřelí. Když se podívá s jakým výsledkem, vidí jen prázdný příkop. Zaúpí, chytne se za hlavu a klesne zpátky do postele. xxx Terénní vůz Kocúrikových projíždí Višňovou. Míjí řady sklípků a venkovských stavení. Budou mít už konečně štěstí, a najdou je? Irena Kocúriková drží v ruce fotografii z alba, které vzala v pokoji dcery. Na známé momentce je Honza s dědou a Jirkou před Adámkovic domem. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215172
2bobule
„Brzdi!“ vykřikne na manžela. „To je určitě ten barák!“ Kocúrik se na fotografii v ruce své manželky také podívá. A souhlasí: „Jsme tady!“ „Po dvou dnech? Není možná!“ Jen automobil zastaví, Kocúriková spěchá ven. Manžela děsí její náhlá aktivita, rád by zabránil nejhoršímu. Zamyká vůz a snaží se jí brzdit. „Ireno, počkej na mě!“ xxx „Člověče, to byl sešup!“ „Jseš celej?“ „Já ještě nevím!“ Jirka s Honzou stojí ve sklepě a dívají se ke stropu s prokopnutým otvorem v klenbě. „To můžou být tři, čtyři metry…“ odhaduje Honza. „Kde to vlastně jsme?“zajímá Jirku. “Není to tajná chodba do Mikulovskýho zámku?“ „Ty vole, ty se prokopal někam do plynovýho potrubí…“ Aniž Honza stihne něco udělat, Jirka sáhne do kapsy pro zapalovač. Honza si kryje hlavu, očekává výbuch. Místnost se naplní mihotavým světlem. „Řek bych člověče, že ne…“ xxx Kocúriková se na okamžik zastaví u vrat Honzova domu. „To je tedy pastouška…“ prohlíží kritickým zrakem stavení s rozbitou střechou. Přes plot ji sleduje Kozderková, které v žádném případě nemohla ujít nevídaná událost v podobě příjezdu luxusního terénního automobilu s karlovarskou značkou. „Dej pozor, miláčku!“ doběhl ji udýchaný manžel. „Tady jsme na nepřátelské půdě!“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215172
Ivan Černý
„To myslíš, že je to tady zaminovaný a střílej tady po lidech?“ ušklíbne se, netušíc, jak blízko je pravdě. „Laskavě nebuď paranoidní, drahý!“ „Dovolíš, já první!“ Kocúrik strčí do nezabezpečených vrat a jde opatrně na dvůr. Pozorně sleduje okolí a víc k sobě, než k ženě hovoří: „Je to jen pro naše bezpečí. Když tu není žádný pan Tichý, který by se o to postaral.“ „Jaký pan Tichý?“ zaslechne ho manželka. „Kdo je pan Tichý?“ „Co? Nic. Říkám jen ticho, ticho…“ rozhlíží se Kocúrik, odkud by mohl v klidu vzpomínaného zavolat, pak zamíří do kůlny. Ohlédne se, zda náhodou nejde manželka za ním a rychle vymačkává likvidátorovo číslo. Ironicky si pro sebe při tom mumlá: „Kdo by se o to postaral, že pane Tichý?!“ xxx Honza s Jirkou nemají o jejich příjezdu ani tušení. Ve sklepě, kam se propadli, nejsou ti ze shora ani slyšet. Plamínek zapalovače slábne, mládenci téměř nic nevidí. Jirka ale objeví v jednom výklenu chodby zbytek staré svíčky. Zapaluje jí. Místnost naplní slabé mihotavé světlo. Ale i tak vidí, že jsou v podlouhlém vinném sklepě s obloukovou klenbou. Na zdech jsou staré malby, zaměřené na obdělávání půdy, na starost o vinici a na výrobu vína. Po stranách sklepa se rýsují staré sudy i pár rákosím opletených demižónů, s voskem zalitými hrdly. Honza nevěří vlastním očím a sevře dlaň do pěsti. Klouby prstů zaklepe na jeden ze sudů a k velkému překvapení zjišťuje, že je plný! Prázdné nejsou ani přihrádky na víno. Jsou plné starých zaprášených lahví s vínem! „Ty vole, to je sklep. A plnej vína!“ žasne. „Mám svůj sklep. Jsem boháč!“ začne Jirka křepčit nadšením. „Si dělám srandu, ty suchare!“ uvádí věci na pravou míru, když zahlédne Honzův nesouhlasný výraz. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215172