diné přetrvávající lásce – jazzové hudbě. Nyní Charlie chápal, že jeho oddanost studiu hry na kytaru, jež se tak rychle vyvinula, byla z velké části poháněna touhou po tomtéž. Poté co byla Joeovi diagnostikována vzácná porucha muzikogenní epilepsie a došlo se k ohromujícímu zjištění, že při poslechu otcovy oblíbené písně od Milese Davise So What dochází u bratra ke spuštění záchvatů podobných transu, odložil Charlie kytaru a gramofon sbalil do krabice. Jazzová hudba tvořila stejnou součást domácnosti Gilesových jako jejich otec a stejně jako on byla pryč. Joe se k hudbě neobrátil úplně zády. Lékaři prokázali, že je pro něj nebezpečné, pouze když slyší písničku So What, ale jako preventivní opatření už se u nich doma nehrála ani nota jazzové hudby. Místo jazzu se Joe stal jakýmsi nadšencem rockové hudby, většinou klasické, a samozřejmě skupiny Rush. Charlieho nepřekvapilo, když viděl, že stěny bratrova provizorního studia zdobí některé rockové plakáty, které si pamatoval z dětství. Plakáty Davida Bowieho, Beatles, Dylana a Hendrixe byly méně vybledlé, takže Charlie usoudil, že jsou nové. Vedle bicí soupravy stál na bílém oprýskaném stolku malý gramofon a přibližně tucet klasických rockových alb leželo roztroušených na zemi pod ním. Charlie dospěl k názoru, že pokud součást Joeova života tvoří hudba, udržuje v něm zároveň i jejich otce. Charlie zavřel dveře od Joeova studia a prošel chodbou do jeho ložnice – do stejného pokoje, který měl jako dítě. Tapety na zdi se změnily. Kovboje a koně nahradily vzory přiměřené dospělému člověku – široké pruhy střídající se v barvách žluté, hnědé a bílé. Ze zvědavosti odsunul Charlie sekretář od zdi, až našel tenkou dlouhou rýhu, kterou vyryl do dřeva kapesním nožíkem. Stalo se to před více než pětadvaceti lety. Většinu kusů nábytku si pamatoval z dob svého dětství. Nabídl matce, co mohl: peníze na nový nábytek, dokonce koupi nového domu. Ale důvěrnost prostředí vyhovuje Joeovi. Matka byla spokojená se stavem, jaký je, takže to odložil k ledu. Přesto se po příchodu sem cítil provinile kvůli luxusu svého moderního bytu, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215122
protože věděl, že kdyby se spočítala cena matčina nábytku a vybavení, nedosáhla by ani na cenu jeho sedací soupravy v obývacím pokoji. Podle Charlieho měřítek vypadal Joeův pokoj, jako by tam řádili zloději. Charlie nerozeznal čisté oblečení od špinavého, tak jen popadl do ruky cosi, co našel na podlaze. Snad by mohl bratra přesvědčit, aby zůstal na několik dnů u něho, ale věděl, že je to nepravděpodobné. Nebyli si s Joem blízcí, to však neznamená, že ho nechá přespávat každý den v nemocnici. Bývaly doby, kdy Charlie považoval za čest už jen to, že může do pokoje svého velkého bratra vstoupit. Kdysi mezi nimi existovala nevyvratitelná blízkost. I teď, když si Charlie všiml, že hodiny ukazují 7.57, ať už ráno nebo večer, vzpomínal, jak předstírali, že přesně na šedesát vteřin z nich budou letadla, a létali nahoru a dolů po úzkém schodišti, přičemž konečky prstů odírali stěny jako simulovanými hroty křídel. Avšak doba bratrských her už dávno minula. Občas, když byli ve filmu nebo v reklamě vyobrazeni dva bratři svázaní pevným poutem, přistihl se Charlie, že hraje hru na „co kdyby…“ Co kdyby mě bratr neobviňoval, že mu kradu věci, které nikdy nevlastnil? Co kdyby nebyl v jednom okamžiku klidný, a vzápětí na mě ječel a vznášel proti mně nejabsurdnější, fantazijní obvinění ze spáchání něčeho v jeho iluzorním světě? Co kdyby mě jeho schizofrenie neděsila? Vydržet v blízkém vztahu s Joem by si bylo žádalo oběti, jež převyšovaly Charlieho emoční kapacitu. Z dnešního pohledu Charlie viděl, že existují dvě možnosti, jak postupovat dál. Buď se Joe přestěhuje k němu do té doby, než se matka zotaví (a ona se zotaví, ujišťoval Charlie sám sebe), nebo najme někoho, kdo se bude o Joea starat. Joe má aspoň vlastní auto a dokáže se dopravit do práce a zpět, což je pro všechny zúčastněné výhoda. Charlie přejel prsty po okenní římse v Joeově pokoji a odfoukl prach, který tím pohybem nasbíral. Jedna věc je nade vši pochybnost: Charlie se v žádném případě nebude stěhovat zpátky domů, aby bydlel s Joem a staral se o něj. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215122
Cestou ven si všiml malého obrázku ve stříbrném rámečku pověšeného u vstupních dveří. Byly na něm vyobrazeny slunečnice. Joe si ten obrázek vzal před mnoha lety, když sbíral jablka v Hollisu v New Hampshire, typickém městě Nové Anglie. Výlet patřil k jednomu z několika programů sponzorovaných Waldermanem, měl za cíl posílit pocit sounáležitosti a kamarádství mezi pacienty a personálem. Joeovi se ten obrázek zdál nádherný a Charlie mu pomohl při jeho tisku a zarámování. Visel na stejném místě odjakživa. Charlie ho sundal ze zdi. Matka bude ráda, když ho bude mít u sebe, pomyslel si. Taxikář čekal podle pokynů venku. Několik minut poté, co se rozjeli, zazvonil Charliemu mobilní telefon. Číslo mu nebylo povědomé. Možná volají z nemocnice. „Charlie Giles?“ zeptal se ženský hlas. „Ano?“ „Charlie, tady je Rebecca Harrisová. Jsem právní zástupce vaší matky. Omlouvám se, že volám tak pozdě.“ „Nic se neděje, Rebecco. Co pro vás mohu udělat?“ „Právě jsem se dozvěděla o Alison. Měly jsme spolu dnes večer domluvenou schůzku. Když se neukázala, volala jsem domů. Nikdo nezvedl telefon, tak jsem si začala dělat starosti. Nepřijít na schůzku pro ni není typické.“ „To je pravda,“ potvrdil Charlie. „Normálně by telefon vzal Joe, kdyby byla venku. Každopádně mi to nedalo, tak jsem začala obvolávat místní nemocnice, abych zjistila, jestli se něco nestalo.“ „Našla jste ji,“ dokončil Charlie. „Neměla jsem tušení, že je tam tak dlouho. Je to hrozné.“ „Vím, jak se cítíte,“ řekl Charlie. „Volám vám proto, abych se o vaší matce něco dozvěděla, protože nemocnice mi žádné informace nedá. Také potřebuji hovořit s vámi.“ „Se mnou?“ „Ano. Mám pro to důvody. Jak se jí daří?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215122