„Tvým úkolem je napnout luk, zamířit a vystřelit dřív, než saranče uletí. Musíš ho zasáhnout, než se znovu snese na zem,“ pokračoval starý muž. „Nepozorovaně se přiblížit už umíš a teď musíš pracovat na tom, aby ses zlepšil v zacházení s lukem.“ Následujícího odpoledne zažil Ručička snad největší zklamání v životě. Připlížit se k sarančeti byla jedna věc. Zasáhnout ho v letu však bylo téměř nemožné. Všechna sarančata měla jeden nepříjemný zvyk. Prudce měnila směr letu, snad rychleji, než tepe srdce. Kam se obrátí příště, se odhadnout nedalo. Takže pokaždé, když vystřelil, minul. Žádný jeho šíp se k sarančeti kličkujícímu ve vzduchu ani nepřiblížil. Se svěšenými rameny se sesunul na zem vedle dědečka, usazeného ve stínu pod stromem. „Nikdy žádnou z těch potvor netref ím,“ zanaříkal. „Je to strašně těžké.“ Vlčí oči beze slova pomalu vstal. Z pouzdra vytáhl luk, napnul ho, z toulce vylovil šíp a vložil ho do tětivy. „Pojď za mnou,“ řekl chlapci a vykročil do trávy. Ručička poslechl a vydal se za dědečkem. Pozorně ho sledoval, jak drží luk připravený k výstřelu. Trvalo dost dlouho, než starý muž pohnul nohou a do vzduchu se vzneslo saranče. Jemným a zručným pohybem, získaným desetiletími praxe s lukem a šípy, napnul tětivu a uvolnil ji. Chlapec nemohl od letícího šípu odtrhnout zrak a s překvapením zahlédl, že chyběl snad jen prst a šíp saranče zasáhl. „Kdo chce být lovec a bojovník, nesmí slovo nikdy používat,“ řekl Vlčí oči tiše. „S jednou výjimkou. Smí říct, že to nikdy nevzdá. Už jsem saranče trefil, možná i dvakrát. Ale nikdy to nepřestanu zkoušet, a tak se mi to třeba podaří znovu. Důležité je jen jedno. Střílej, abys ho zasáhl. A ne, abys ho jen skoro zasáhl.“ Téměř každý den do doby, než léto vystřídal chladnější podzim a sarančat ubylo, se Ručička plížil loukami a podél říček a potůčků. Nezasáhl žádné, ale každé, po kterém vystřelil, pozoroval a pečlivě sledoval i to, jak se pohybuje. Co víc, naučil se bez jediného pohledu vylovit z toulce šíp a vložit ho do tětivy, takže se mohl soustředit pouze na sarančata. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215098
S koncem podzimu a během zimy začal chlapec doprovázet otce a oba dědečky na výpravách za jeleny. Vždy sebou měl luk i šípy, avšak předpokládalo se, že se bude jen dívat a učit se od zkušených lovců. Teprve když se blížili k domovu, směl lovit králíky, jak se mu zachtělo. Se zkušenostmi získanými střelbou po sarančatech se mu dařilo přijít domů častěji s králíkem než bez něho. Králíci jsou rychlí, říkal si, ale ani zdaleka ne tak rychlí a nevypočitatelní jako sarančata. Už se těšil, až zase přijde léto a on se bude cvičit ve střílení na ten lstivý hmyz. Následující tři roky se Ručička v létě vždy vydával za sarančaty. Získával mistrovství v tak pomalém a opatrném způsobu, jak se k nim přiblížit, že když se na něj někdo díval, mohl se domnívat, že se vlastně ani nehne. Dokázal přejít zarostlou louku plnou sarančat bez toho, že by jediné vyplašil. A Vlčí oči si dobře všímal, jak se jeho vnuk den co den zdokonaluje v umění zacházet s lukem a šípy. Žádný jeho vrstevník se mu v obratnosti ani rychlosti nemohl rovnat. Ručička rostl jako ostatní chlapci, avšak i když mu svaly i síla přibývaly, byl přece jen drobnější a menší. Spolu s dědečkem mu v té době začal radit i strýc, známý jako Luční běžec, jak zvyšovat vytrvalost a výdrž. Strýcova postava se hodně podobala chlapcově a navíc své jméno si získal za to, že dobře běhal na dlouhé vzdálenosti. „Každý má nějakou schopnost, kterou se liší od ostatních,“ řekl Vlčí oči jednou chlapci. „Tvůj strýc není ani největší, ani nejsilnější muž v osadě. Ale ani větší a silnější muži nedokážou běžet bez zastavení tak dlouho jako on. Vytrvalost a výdrž jsou jen jiný způsob, jak projevit sílu.“ Ta slova Ručičkovi zněla v uších vždycky, když vyrazil strýcovi v patách do kopců. Cílem nebylo být nejrychlejší. Chlapec se naučil, že stálé tempo mu pomáhá šetřit sílu. Čím víc běhal, tím víc mu sílily nohy a plíce. Přestože příliš nevyrostl, vyspěl časem v obdivuhodně zdatného mladého muže. Každé léto i podzim se však vydával s lukem a šípy pronásledovat sarančata. A vždy, když se podzim nachýlil ke konci, musel 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215098
Vlčí oči uznat, že se Ručičkovy schopnosti zase zlepšily. Tak snadno a rychle nedokázal zacházet s lukem nikdo, žádný muž nebo chlapec. Jednou na podzim, když mu bylo šestnáct let, zachránil díky tomu život své starší sestře. Bílá mušle byla téměř o dva roky starší než Ručička a měla už celou řadu ctitelů, kteří se ze všech sil snažili upoutat její pozornost. Bylo jich tolik, že nemohla ani vytáhnout paty z rodičovské chýše, aby se ji některý z nich nepokoušel oslovit. Když ji jednou matka poslala natrhat černé plody střemchy, šel s ní proto i Ručička. Dobře věděla, že sestru ohlídá. Onoho dne ale sličná dívka nezaujala dychtivého ctitele, nýbrž velkou pumu s ostře žlutýma očima. Ručička se sestrou byli už příliš daleko od osady, než aby se velká kočka bála přítomnosti lidí, a ani si sebou z nějakého důvodu nevzali psa. Sestra štěbetala, plnila vak bobulemi a Ručička se rozhlížel po všem, co by ji mohlo ohrozit. Žlutohnědého zvířete splývajícího s trávou a bez hnutí přitisknutého k zemi si však dlouho nevšiml. Těchto dlouhoocasých koček, které lovily ze zálohy, žilo kolem hodně. Celé hodiny dokázaly bez pohnutí čekat, než se důvěřivá kořist přiblíží. Bílá mušle očesala první střemchu, plný vak zavázala, vzala si prázdný a vydala se k dalšímu stromu. Šelma ležela hned pod ním. Ručička postupoval za sestrou a bedlivě zkoumal okolní keře a houštiny. Luk měl naštěstí připravený ke střelbě. Zatímco sestra cosi štěbetala, vytáhl si z toulce druhý šíp a držel ho v ruce s lukem. Protože byl naprosto soustředěný na to, z kterého houští by mohl vyskočit nějaký sestřin nápadník, vůbec ho nepřekvapilo, když koutkem oka zaregistroval pohyb. Instinktivně napřáhl luk a tětivu se šípem ještě víc napnul. Z trávy vyrazilo cosi dlouhého a velkého, jako kdyby se vzduchem směrem k Bílé mušli mihl rozmazaný stín. Ručička bez rozmýšlení natáhl luk a vypustil šíp. Okamžitě, dokonce ještě dříve, než šíp zasáhl cíl, měl na tětivě další, který vylétl jako blesk. Bílá mušle stála zády a smrtelně zraněnou útočící kočku, neviděla. Šelma, z níž unikal život, na ni spadla a odhodila ji na 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215098