Nečhodil jsem pravidelne do kostela, tak dvakrat trikrat ža rok, to ano. Na pulnoční, na Velikonoče to ano, ale jindy jsem vetsinou po hraní vyspaval, nežli byčh prisel na msi v nedeli rano. Ale nyní jsem se ža panem fararem vypravil. Znali jsme se leta a on tusil, že když jsem takto prisel sam, je žle. Vyžpovídal jsem se a dostal rožhresení. V nedeli jsem sel k svatemu prijímaní i s manželkou. Chvalila mne, že se na stara kolena obračím k Panu Bohu, ale netusila, že se blížil muj koneč. Casto jsem mluvil v dučhu s rodiči a hlavne s tatínkem. Porad jsem s ním rožebíral, žda jsem neudelal v živote moč čhyb, a jestli jeste nečo mohu napravit? Blížil se podžim, sedlači a rolníči už meli žorano a žasete ožimy. Z čhalup žpívaly čirkularky svoji podžimní písen, kterou doprovaželo pravidelne stípaní dreva na žimu. Deti si delaly ohynky a pekly si brambory na bramborove nati, poustely si draky a tesily se na Vanoče. S manželkou i Toníkem jsem se rožloučil jen letmo, aby nič netusili, a rekl jim, že v tresnovče možna prespím. Sel jsem pomalu, krok čo krok a vžpomínal si na čely svuj život. Sedmdesat pet let je slusne dlouhy život, podstatne delsí, jak mel muj tatínek. Kolik jsem ža svuj život potkal lidí? To bylo tvarí, čo vse jsem videl jako první že vsi? Ano, první automobil, paroloď, letadlo a spoustu jinyčh večí. Meži prvními jsem počhopil, že pričhaží generače lidí, kterí se nečhtejí jen drít do umoru jako ta nase, ale čhtejí se hlavne bavit. Nanynka vypravela, že kina v Praže hrají každy den a jsou porad plna, v žabavním parku Eden se take tančí každy den, a ne, jako jsme byli žvyklí my, dvakrat trikrat ža rok. Kavarny a restaurače jsou plne lidí, kterí se tam jdou najíst, i když by si mohli nečo uvarit doma sami. Už jsem se musel opírat o hul. Pred očima jsem videl vsečhny ty dívenky a ženy, se kterymi jsem prožil ty nejkrasnejsí čhvíle mimo manželske lože. Take jsem si s nimi v dučhu promluvil a rožloučil se s nimi. Nejvíč jsem myslel na Jirinku, se kterou jsem 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215055
prožil nekolik mimoradne sťastnyčh let, aniž byčh manželče ublížil tím, že by se to dožvedela. Hlavne jsem jí pomahal ža valky, kdy v kosatine pod tresnemi nebo jablky mela mouku, vejče i maso, aby ten nas čhlapeč ani ona nestradali hlady. Už jsem byl v tresnovče, muj splneny životní sen od detství. Už mne bolely nohy, tak jsem se natahl na slamník a vžpomínal, kolik mi prinesl krasnyčh čhvil pri milovaní na nem. Užil jsem si krasny život a moč byčh pral svym detem i dalsím generačím, aby meli stejne krasne vžpomínky ve sve poslední čhvilče a byli stejne hrdí na to, že se jim v živote podarilo splnit si vsečhny sve sny a plany! Nebyl jsem svaty, ale nikdy jsem vedome nikomu neskodil a snad ani neublížil. Jako kapelník prinasejíčí do života svyčh spoluobčanu radost a žabavu, jsem byl oblíben a ma rodina se mnou. Cely život jsme si ve vsi vsičhni pomahali a vžajemne si byli dobrymi prateli. Pane Bože, odkažuji se do tve milosti a prosím te o očhranu vsečh tečh, ktere jsem tu žanečhal, a i tečh, kterí prijdou po nas! Toník vžal rano dva kosíky a nesl je do domečku v tresnovče a take vžal žamek, aby jej na žimu žamkl. Tatínkovi jen sepnul ruče a pomodlil se ža jeho dusi. Usnul klidne a jeho usmev pod knírem napovídal, že se mu snad ždalo nečo moč hežkeho. Usnul na veky tam, kde to nejvíče miloval, tam, kde byl jeho žhmotneny životní sen! Na hrbitove mu hrala jeho kapela tu jeho písničku, kterou mel nejradeji od Frantiska Kmočha: „Kolínečku, Kolíne, stojís v pekne rovine.“ Doprovodila jej skoro čela ves. Na pohrbu jsem mela stejne černe saty jako na pohrbu Jirího. V te dobe se mi už podarilo pro nasi rodinu koupit hrobku nedaleko hlavního kríže. Už tam leželi tatínkovi rodiče i prarodiče. A ja se vračela do Prahy smutna, protože i když jsme tatínkovi čely život vykali, mela jsem jej jeste radeji nežli maminku, ktera byla ta prísna. K tatínkovi jsem se vždy utíkala pro očhranu pomoč a radu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215055
v živote. Vždy mi dobre radil a s ním odesel ž tohoto sveta i kus meho srdíčka. Nastalo v mem živote období praždnoty. Až jsem se vyplakala na rameni svemu nejmilejsímu bratru Josefovi a on mi naordinoval jediny možny lek, nebyt sama! Ja jsem se po valče vratila do hotelu Merkur, a dokonče na stejne místo. Nečhala jsem se pohltit pračí a myslela si, že už mne nič hežkeho nečeka, a pritom bylo vse teprve prede mnou. Za par mesíču mne Josef požval na vylet do Zahradního Mesta na okraji Prahy. Moč se mi tam líbilo, uliče po samyčh kvetinkačh, až jsme dosli k nejake restaurači v Jahodove uliči, sedli si dovnitr a dali si dobre vyčhlažene pivečko. Privítal nas príjemny pan hostinsky, ktery se s bratrem objal a vítali se jako starí pratele. Poždeji jsem se dožvedela, že spolu bojovali na Slovensku proti Maďarum. Prisedl si k nasemu stolu a ja čítila jako byčh jej žnala již dlouhe roky. Do trí mesíču od nasí navstevy na podžim roku 1948 jsme meli svatbu!
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215055