to špatný, co už v sobě máte, dokážou ještě zhoršit. A při pohledu na Payasu se mi vybaví, jak vypadalo Ernestovo tělo, který pořád ještě leží tam v tý uličce. A připomene mi to, jak se ani nemohla podívat, když jsme projížděli kolem, jak si zakryla obličej rukama a já jí musel lhát, že už ho odvezli. Že už tam není. I když tam furt byl. A Clever mě podržel, protože ona mi zjevně nevěřila a zeptala se ho taky. Řek jí, že si nemá dělat starosti, že už ho odvezli a všechno už je v pohodě, teda tak v pohodě, jak to jenom jde. A pak už celou cestu až domů nikdo neřek ani slovo. Nechci na Payasu nijak upozorňovat. Místo toho všem řeknu, ať zase nasednou do aut, a když už jsme na půl cesty k obchodu se zbraněma a já si říkám, že je všechno v klidu, ona se vykloní z okna a nastřílí pět děr do boku kombíka, kterej vypadá, jako že v něm sedí pár členů Bloods. To auto prudce zahne k chod níku, přejede přes obrubník a vezme roha přes parkoviště, a ona se tomu směje jako šílená. „Tohle by se Moscovi líbilo,“ škytá. „A kde vůbec kurva je? Zase se namočil do nějakýho srabu nebo co?“ To nebo co, to mě dostane. Ale ona vlastně ani nechce, aby jí někdo odpovídal. Jenom řekne „jo“, jako by si odpovídala sama, a dál čumí z okýnka. Kouknu na Clevera a Clever na mě. Neví o malým Moscovi, ale ví, že se něco stalo. Je chytrej, až moc. Dobře věděl, že když se Mosco ráno nevrátil, nejspíš je po něm. Nikdo už neřekne ani slovo, dokud nedojedeme k boku cihlovýho baráku, na kterým je vepředu velkým modrým písmem napsáno OBCHOD SE ZBRANĚMI . Plížíme se v dlouhým zástupu kolem domu, pistole vytasený, a já v duchu doufám, že Sunny je fakt taková krysa a fakt nechal dveře otevřený, abysme je nemuseli rozstřílet.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215036
[ 6 ] Přední dveře jsou otevřený, ale jenom na škvírku. Nejdřív to vypadalo, že nejsou, ale když do nich Apač strčil, pohnuly se. Netuším, co můžeme čekat, a tak jdu dovnitř první a všichni se plížíme přikrčený. Uprostřed je na zemi velikej čtvercovej koberec. Po třech stranách — nalevo, napravo a přímo před náma — stojí prosklený pulty. Za nima jsou vysokánský vitríny, taky prosklený, a v nich jsou zamčený takový ty fajnovější zbraně. Jenom v těch hle vitrínách tu svítí světla, navrchu jsou bílý trubice zářivek a vrhají odlesky na naleštěnej kov. „No konečně, raza! Ty vole,“ zasměje se Sunny. „Držím to tady už aspoň půl hodiny. Máš pro mě ty prachy, kámo?“ Zklidním se, svěsím pistoli a vydám se k tý siluetě, kterou vidím vzadu. Oči si pomalu zvykají na tmu. Kámoši jdou hned za mnou a pořád se mají na pozoru. Sunny není žádná moje raza. Jako jo, je z Lynwoodu, narodil se tady a vyrost tady, ale je bílej, žádnej Chicano. Ale vždycky chtěl bejt. Když zajdu dozadu, konečně mi dojde, co mělo znamenat, že to tady drží. Za velikánskou vitrínou s krátkýma revolverama všemožnejch velikostí, barev a zdobení na rukojeti sedí vedle sebe na zemi dva týpci. Bílej a černej. Sunny na ně míří pistolí. Nevypadaj ale, že by nebyli ve svý kůži. Čtou si společně nějakej časák. Starý vydání People. Na obálce je ten kretén z Beverly Hills 90210 a pod těma načechranýma vlasama vraští čelo, jako kdyby musel fakt usilovně přemejšlet nad životem. Tomu se můžu jenom zasmát. Protože tohle je falešný L. A., nic takovýho už neexistuje. To není moje L. A. A vsadím se, že každej, kdo čumí na televizi, to už teď taky ví. Ale proč mají v krámě se zbraněma tenhle debilní plátek, to teda fakt nevím. Prodávat náboje po kuse musí bejt nejspíš za chvíli děsná nuda. Paraziti jedni zasraný.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215036
Našpulím pusu a hvízdnu na ně. To je konečně vytrhne od čtení. Ten černej pomaličku zavře časák a oba se narovnají, což je dobře, protože já potřebuju, aby to viděli. „Ty nejsi žádná moje raza,“ štěknu na Sunnyho, vrazím mu colt do ksichtu a natáhnu kohoutek, než ho stihne napadnout, aby na mě namířil, a dám mu právě jenom tolik času, aby si uvědomil, co se stane, když necháte dveře otevřený a nalákáte do nich vlka. Dřív nebo pozdějš tě ten vlk sežere, kámo. Puk. Tak zní čtyřiačtyřicítka, když z ní vyjde kulka a projede nosem, lebkou a mozkem a nakonec se zareje do dřevěný skříně. Sunny je mrtvej ještě dřív, než dopadne na zem, a na podlaze skončí v podivný poloze. Padne prohnutej, s hlavou zvrácenou dozadu, a zůstane tak. Prostě stojí na koberci jako ňákej rozbitej stan. „Kristova noho,“ vyjekne za mnou ten běloch, ale já udělám krok, abych Sunnymu něco řek, i když už mě nemůže slyšet, ale to je v pohodě. Tohle není pro něj. To je pro mě. A taky pro někoho dalšího. „To je za mou ségru! Tahle čtvrť má dlouhou paměť, chavala,“ řeknu a pak se otočím k Sunnyho rukojmím. Bejvalejm rukojmím. „Takže když už jste se uráčili věnovat mi pozornost,“ oznámím jim a kouknu jim do vyděšenejch ksichtů, „navalte peněženky.“ Ten černej je jako blesk. Už to dobře zná. Nehodlá se nechat rozstřílet kvůli vlastní blbosti. Ale ten bílej, tomu se moc nechce. Cabrón. To mu nehodlám trpět, je vám to jasný. Udělám k němu krok a on se honem snaží nacouvat do skříně za sebou, ale já ho pořádně praštím po hlavě a on zkřiví obličej bolestí. Mrňousové se tomu sborově zasmějou, ale Apač se do toho rychle vloží. „Puto! Tohle je pan Fate, ten největší a nejdrsnější ranař v celým Lynwoodu, y que?“ Apač se nasupí. „Kdyby vás chtěl okrást, tak by vás nejdřív nechal jí!“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215036