Jenže to všechno jsou dohady, říkal si Tommy Bergmann. V lepším případě. Zdvihl zrak k Reuterovi jen proto, aby předstíral, že diskusi v místnosti sleduje, ale pak nechal schůzi plynout svým tempem a místo toho pročítal závěrečnou zprávu, do které se pustil, zprávu, která měla být součástí materiálů zasílaných Kriposu. Očima přejížděl po stránkách, text zněl věcně, byrokraticky. Tři ženy zavražděné před více než šedesáti lety. Tehdy to byli tři lidé, teď už jen tři jména a téměř nikdo v této zemi už neví, komu patřila. Tommymu se podařilo najít jednoho z pětašedesáti lidí s příjmením Gerner, který mu mohl říct něco o Agnes. Moc to nepomohlo, pán ze Slemdalu mu sdělil, že Agnes Gernerová patřila ke stejné rodové větvi jako on, ale že se její rodina na konci dvacátých let odstěhovala do Anglie a že se ze všech kromě otce, který předčasně zemřel, stali nacisté, takže se o nich v rodině mluvilo jen zřídka, ne-li vůbec. Agnes a její sestra se vrátily do Norska ještě před válkou, ale rodina je odvrhla především kvůli jejich sympatiím s nacismem a také proto, že se jejich otec s částí rodiny už dříve rozhádal. Stařík ze Slemdalu to celé označil za tragédii, jenže tak to prostě bylo, když někdo skončil na špatné straně. Agnesina sestra se provdala za nějakého Němce a možná i bydlí někde v Německu, pokud je ještě naživu. Jejich matka zemřela v Anglii hned po válce. Frank Krokhol a jeho kumpáni z tisku dokázali vyčenichat nějaké lidi z Hadelandu, kteří byli údajně příbuzní služebné Johanne Caspersenové, ale ty nejvíc zajímalo to, že budou v novinách. K tomu Krokhol ještě něco málo vytěžil z případu Gustava Landeho, jenž se oběsil jednoho červencového dne roku 1944 a zanechal po sobě spoustu peněz, které připadly jeho bratrovi, ten však zemřel před dvaceti lety a jeho děti odmítly hovořit s tiskem. Když s nimi chtěl Tommy mluvit, odkázaly ho na svého advokáta. Sotva by se dobrovolně ztotožnily s tím, jak Gustav Lande jejich peníze vydělal, říkal si Tommy. Zdálo se tedy, že je jediným člověkem v zemi, který má skutečný zájem přijít tomu případu na kloub i přesto, že mu ho právě vzali z rukou. Měly jste přece namířeno na Rødtangen, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215035
ne do Nordmarky, uvažoval Tommy. A to byla jen jedna jediná z mnoha věcí, kterým nerozuměl. Kdo je dostal až nahoru do Nordmarky? A kdo pak zaparkoval Landeho auto na Madserudské třídě? Zasedací místnost najednou vybuchla explozí hlasů. Tommy zmateně zdvihl oči, hlavu mu zaplnil smích a skřípot židlí, ale nedokázal v tu chvíli pochopit, kdo co říká, jako by se nenacházel na stejné planetě jako těch ostatních třicet lidí v místnosti. Někdo otevřel okno, prostor zaplnil teplý letní vítr, vzduch venku se tetelil na pozadí bezoblačného nebe a Tommy si pomyslel, že zrovna o takovém dni si člověk nechává zdát v zimě. Takový den už osmiletá Cecilie nikdy nezažila. Znovu shlédl na noviny, odsunul fotografii malé lebky a soustředěně se zadíval na snímek z pátrání, který uveřejnil Aften posten 30. září 1942. Jestli bude mít někdy nějaké dítě, pak by mělo být právě takové. Se stejnými copy, stejným dolíčkem v levé tváři, stejným tenkým obočím. U sebe v kanceláři se naposledy zahleděl na složku s případem. Pak ji odnesl do vstupní místnosti s podivným pocitem, že se k němu případ určitě brzy vrátí. Když mu o dvě hodiny později zaklepal na dveře jeden z kolegů, jeden z těch nových, jehož jméno si sotva pamatoval, a zeptal se, zda s nimi půjde dolů do Azylu, jen mlčky zavrtěl hlavou. Čekal ho házenkářský trénink a on se snažil nemyslet na to, zda se na něm objeví Hadža, nebo ne. Jenže ani tohoto večera se na tréninku neukázala. A Sára také ne. Tommy míval pokaždé z tréninku dobrou náladu, ale dnes byl mrzutý a uzavřený. Dívky si toho všimly a trénink nestál za nic. Byl pátek a nezvykle teplo, jako v létě, a nikdo z nich tam vlastně nechtěl být, nic víc v tom nebylo. Možná měl spíš celou bandu poslat do Hvervenské zátoky, ale aspoň trénink ukončil o něco dřív a předal dívky Drabløsovi, aby si ještě zaběhaly. Sám zůstal před tělocvičnou a sledoval je, dokud nezmizeli za rohem Lofsrudské ulice. Chvíli postával a uvažoval, kde bydlí Sára a Hadža, možná přímo na opačném konci parkoviště. Přerušil proud myšlenek a rychlým krokem zamířil k autu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215035
Doma zapnul gramofon a lehl si na zem. Když dohrála první strana staré desky Joni Mitchellové, již zdědil po matce, zaposlouchal se do zvuků zvenčí. Z asfaltového plácku mezi paneláky se ozývalo pleskání pálky o kriketový míček. Mezi zdmi domů se rozléhala ozvěna volání v norštině a paňdžábštině. Tommy Bergmann už nemyslel na Hadžu, na kudrnaté vlasy rozevláté ve větru před klemetsrudskou tělocvičnou. Místo toho vzpomínal na Hege, tak jak to někdy dělával, představoval si, že byl přece úplně normální muž, muž, který pro ni chtěl jen dobré. Čirou náhodou ji koncem dubna potkal na Bogstadské ulici a chovali se k sobě jako dva cizí lidé, sám ji sotva poznal, veliké břicho z ní udělalo takřka jiného člověka, ale její kůže ho pálila na tváři přesně tak, jako když se ho kdysi dotkla poprvé. Opakoval po ní slova, tak jak je řekla, s něčím, co si vyložil jako vřelost v hlase, jako by ho pořád měla ráda, i do budoucna. Jak se máš?
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215035