10 „Kozácké klisny“ – Ruské studentky v Curychu Navenek šlo vše velmi dobře a Sabina zvládala náročné studijní povinnosti. Uvnitř to však vypadalo trochu jinak. Mívala výkyvy nálad a nemohla se soustředit. Deníkové zápisky z počátku období z Schönleinstraße byly ponuré: „Proč tolik tísně, tolik tíhy na duši? Na celičkém světě jsem sama. Nikdo mně není nablízku. Zvláštní, že jsou všichni lidé tak prázdní.“ 1 Když byla Sabina sama, zaplavovaly ji pocity opuštěnosti a depresivní úzkosti. Ve společnosti ostatních však rychle pociťovala sevřenost a tíseň. Ba i s Louisou, kterou nadále navštěvovala na klinice, a dokonce ji s sebou vzala na výlet do hor, si společné momenty užívala jen zřídka. Třeba „když jsme si na zpáteční cestě lehly do sena. Zbožňuju seno, ten klid okolo [mě] a pracující rolníky. Jak tíživé! K smrti tíživé! Tou svou nádherou jako by se příroda všemu vysmívala“.2 Feigu Bergovou soužilo něco jako vleklá krize. Dokončila praktikum v Burghölzli a měla se přihlásit k závěrečné zkoušce. Byl to její druhý pokus a trápily ji obavy. Na základě chorobopisů a protokolů napsala u profesora Oskara Wysse, pediatra dětské nemocnice, práci o Pedatrofii a v letním semestru 1904 byla poprvé připuštěna k rigorózní zkoušce.3 Zkoušky však neabsolvovala – buď propadla, nebo dostala strach a sama to vzdala. Místo aby se ke zkoušce znovu přihlásila, opustila kvapně Curych, aniž se odhlásila. O několik týdnů později se vrátila, aby zkoušku přece jen složila. Pronajala si pokoj v jednom penzionu na Schönleinstraße, diagonálně ke své přítelkyni Sabině.4 Schönleinstraße se nacházela v panelové čtvrti, které Curyšané přezdívali – společně s Oberstraße – „druhým Ruskem“ anebo „malým Ruskem“. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214995
Rusky ovlivnily podstatnou měrou první desetiletí ženského vzdělávání ve Švýcarsku. Přicestovaly z Moskvy a z Petrohradu, z Pobaltí, Polska, Ukrajiny a Kavkazu. Se zrušením nevolnictví Alexandrem II. v roce 1861 se v širokých společenských vrstvách probudila touha po vzdělávání. Mnoho polských a ruských šlechticů zchudlo; rodiny ze středních a vyšších vrstev měly nedostatek finančních prostředků a zdrojů, s jejichž pomocí by připravily věno odpovídající jejich stavu. Neprovdané dcery zatěžovaly již tak přetížené rozpočty, a tak se otázka vzdělávání proměnila v otázku existenciální: jak si vydělat na vlastní živobytí. Běžné vzdělání žen z vyšších kruhů – lehká konverzace v nejrůznějších cizích jazycích, hudba, výtvarné umění – nebylo dostačující. Urozené dcery, stejně jako ženy ze statkářských a úřednických kruhů se tak vydaly jako první na Západ, aby si tam opatřily to, co jim ruská domovina upírala: univerzitní vzdělání. Průkopnicí ženského vzdělávání byla Naděžda Prokofjevna Suslovová. Narodila se v malé vesnici v gubernii Nižnij Novgorod jako dcera nevolnického správce statku, který patřil hraběti D. N. Šeremetjevovi. Na náklady majitele statku mohla navštěvovat dva elitní dívčí penzionáty. Po takzvané zkoušce domácího učitele absolvovala studium medicíny včetně praxí na petrohradské Lékařsko-chirurgické akademii. Přijímání žen však nebylo právně zakotveno, a když se některé posluchačky během studentských nepokojů v zimním semestru 1861/1862 „kompromitovaly“ – jak se tomu s jistou dávkou eufemismu v carské říši říkalo –, byl ženám přístup do akademie okamžitě zapovězen. Naděžda Suslovová však chtěla stůj co stůj ve studiu pokračovat. Když její starší sestra Apollinarija Prokovjevna Suslovová cestovala se svým přítelem Fjodorem Dostojevským do Paříže, pokusila se – marně – získat pro Naděždu studijní místo na Sorboně. Na jaře 1865 podala Suslovová žádost na teprve třicetiteletou curyšskou univerzitu, kde projevil liberální vysokoškolský senát ochotu a dal jí šanci. Tento pokus se osvědčil a 14. prosince 1867 mohly noviny Neue Zürcher Zeitung oznámit: „Dnes v 11 hodin ve vysokoškolské posluchárně č. 4 bude vést slečna Nadysda Juslovová [!] z Petrohradu svou disputaci za účelem dosažení doktorské hodnosti v medicíně, chirurgii a porodnictví.“ 5 Ruské noviny a exilový tisk se touto událostí podrobně zaobíraly: Jedny Suslovovou nadšeně oslavovaly, jiné ji zahrnuly posměchem. V Rusku se Suslovová stala vzorem pro několik ženských generací.6 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214995
Další událostí, která vyburcovala mladou generaci v carské říši a poukázala na možnost úniku ze stávající klaustrofobní sevřenosti, byl román Co dělat? (1863). Jeho autor Nikolaj Černyševskij působil jako učitel, publicista, žurnalista a zastával radikálně socialistické myšlenky. Roku 1862 byl uvězněn ve vyhlášené Petropavlovské pevnosti a později na základě nepravdivých výpovědí odsouzen k dvacetiletému vyhnanství. Během doby strávené v pevnosti psal Černyševskij své stěžejní programové dílo, racionálně-asketickou utopii o „ideálním člověku“, o „ideálních vztazích“ mezi pohlavími, o nové, kolektivní produkci a organizaci společnosti. Román líčí příkladný emancipační proces Very Pavlovny, mladé Rusky, která překoná svůj utiskovaný, pasivně odevzdaný postoj k životu řadou vývojových kroků – fingovaným sňatkem, založením družstevní dílny pro švadleny, studiem medicíny v Curychu. K postavě protagonistky inspiroval Černyševského osud Mariji Bokovové. Tato dcera generála a statkáře se dostala prostřednictvím svého bratra do kontaktu s revolucionářskými spolky. Fingovaným sňatkem s lékařem P. I. Bokovem se právně osvobodila od své rodiny. Bokovová byla přítelkyní Suslovové a patřila rovněž k prvním posluchačkám Lékařsko-chirurgické akademie v Petrohradě. Ideologie, praktická účinnost a příkladná role Černyševského kultovní knihy ohromně zapůsobily.7 Vera Fignerová, revolucionářka a strůjkyně atentátu na cara, byla jednou z mnoha žen, které se v tisku dočetly o promoci Suslovové, a knihu Co dělat? označila za prvotní impulz svých osobních změn. Po studiích v Curychu a Bernu se Fignerová vrátila zpět do Ruska, kde pracovala ve výkonném výboru organizace Narodnaja volja („Lidová vůle“), která zavraždila Alexandra II.8 Ještě v roce 1902 navázal V. I. Lenin na tradici tohoto románu, když zvolil název „Co dělat?“ pro jeden programový spis.9 Ve své jednostrannosti v sobě Černyševského utopie skrývá zárodek experimentů mladého Sovětského svazu, při nichž se usilovalo o stvoření „nového“ socialistického člověka neboli „nadčlověka“. Na univerzitě a Vysoké škole technické v Curychu se setkávali lidé z nejrůznějších kultur. Vzpomínky tehdejších curyšských studentek, stejně jako dobové romány působí dojmem, že se studenti přes všechny rozdíly snažili o společný studentský život.10 V roce 1873 bylo 25 procent všech curyšských studentů ženského pohlaví; 109 z celkem 114 studentek pocházelo z carské říše. Brzy se otevřely brány dalších univerzit v Bernu, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214995