I u nás se často volá po posílení střední třídy, která bývá považována za oběť transformace nesoucí břemena (především daně) a nezískávající žádné výhody. Někteří sociologové upozorňují na to, že klást do střední třídy příliš velké naděje je stejně klamné, jako činit mesiáše z proletariátu. Například J. Keller připomíná, že střední vrstvy byly vždy tak různorodou kategorií, že její skupiny měly odlišné až protikladné zájmy. Nyní probíhá proces rozpadu této vrstvy, přičemž však nižší střední vrstvy mohou klesat, aniž posílí proletariát. Pokles nižších středních vrstev nenaplňuje sto let stará očekávání o proletarizaci a následné revolucionizaci společnosti. Spíše jen rozhojňuje řady rezignovaných, kteří jsou taktně upozorňováni na svou přebytečnost z hlediska potřeb fungování zdravé ekonomiky. [Vyšší střední vrstvy zase mohou stoupat, aniž nutně posílí klasickou podnikatelskou buržoazii.] Nemají důvod využít svého sociálního vzestupu k tomu, aby se usadily a proměnily v místní podnikatele, kteří vytvoří v lokalitě nová pracovní místa. (Keller, 2000:109)
Třída pracujících: Zatímco část střední třídy se proletarizuje, dělníci zase mnohde zburžoazněli, jsou bohatší a přejímají postoje a chování střední třídy. (Dělník již nežije v hromadné ubytovně a nepracuje šestnáct hodin denně jako za dob Marxe a Engelse, ale vyráží malým autem na dovolenou k moři.) Na druhou stranu tu vzniká vrstva těch, jejichž chudoba roste, popřípadě jsou nezaměstnaní, takže se od hlavního proudu pracující třídy stále více oddělují.
5.3
Sociální mobilita
Kdo jde ve společnosti nahoru a kdo zase naopak sestupuje dolů? O tom existují četná šetření, která poněkud narušují jak optimistickou představu o dokonale prostupné společnosti, kde záleží především na snaživém jedinci, tak pesimistické vize společnosti, kde u každého patra stojí strážci, kteří nikoho nepustí dál. Musíme tu také rozlišit, zda máme na mysli vzestup a sestup skupin, nebo jednotlivců. O změnách v postavení celých tříd nebo vrstev jsme hovořili v předchozích odstavcích. Pokud jde o reálné možnosti přechodu jedince z jedné společenské vrstvy do jiné, není to vždy zcela růžové. P. L. Berger o tom píše: Ohledně průmyslových zemí v období od druhé světové války lze formulovat mnoho empiricky přijatelných generalizací. Hranici mezi manuální a nemanuální prací je stále obtížnější jakýmkoli způsobem překročit. Existuje velký
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214975
podíl sestupné mobility (i u nejvyšší vrstvy), ale ten je vysoce překonán mobilitou vzestupnou. Podle velmi hrubého odhadu intergeneračního pohybu (tj. mezi otci a syny) přestoupí okolo 25 % jedinců z manuálních na nemanuální zaměstnání, zatímco okolo 10 % jedinců přechází v opačném směru. Sestupná mobilita je samozřejmě ve většině případů osobním neštěstím, ale při hodnocení „otevřenosti“ stratifikačního systému je stejně významná jako vzestupná mobilita: stejně jako vzestupná mobilita ukazuje, že se jedincům z neprivilegovaných sociálních vrstev (the „outs“) nabízejí skutečné příležitosti, tak sestupná mobilita ukazuje, že jedinci „na pozicích“ (the „ins“) nemají nikterak garantováno jejich udržení, a to navzdory skutečnosti, že v moderním třídním systému – stejně jako v každém jiném typu společnosti – velice pomáhá prozíravý vliv rodičů. (Berger, 1993:84)
Převážná část tohoto pohybu se odehrává mezi sousedními profesními kategoriemi, dodává Berger. Takže syn nekvalifikovaného dělníka se pravděpodobně stane spíše kvalifikovaným dělníkem než vzdělaným odborníkem. Dále platí, že ač je i nadále důležitým faktorem rodinný původ, stále více záleží na dosaženém vzdělání. Na první pohled to vypadá trochu jako pohyb v kruhu, protože statisticky vzato vzdělání závisí především na rodinném původu. Rozdíl je v tom, že rodinný původ změnit nemůžete, ale mnoha lidem se může podařit ze statistiky vybočit a z dělnické rodiny může vzejít lékař. Pokud jde o faktory, které vedou společensky „nahoru“, tak jimi bývají kvalifikace, povolání, manželství a štěstí. Sestup bývá zapříčiněn takovými faktory, jako je nemoc, období společenských krizí, nedostatek kvalifikace a vlastní neschopnost.
Paradoxy statusu Americký publicista David Brooks popisuje ve své knize Bobos (zkratka z „buržoazní bohémové“) problém lidí, kteří trpí statusově-příjmovou nerovnováhou (SPN). To jsou lidé, kterým jejich zaměstnání dává vysoký status, ale nedostatečný příjem. Tragédie lidí trpících SPN spočívá v tom, že ve dne žijí obklopeni slávou a večer obklopeni průměrností. V práci se na ně na přednáškách upírají všechny oči, vystupují v televizi a v rozhlase, řídí schůze. Pokud pracují v médiích nebo nakladatelstvích, mohou si na účet firmy dopřávat opulentní obědy. Celý den se jim na stole hromadí telefonní vzkazy od bohatých a známých lidí, kteří od nich něco potřebují nebo chtějí upoutat jejich pozornost, ale večer zjistí, že je potřeba uklidit v koupelně, a tak jim nezbývá než vytáhnout saponát. (Brooks, 2001:182–183)
Je tu i druhá strana mince – lidé s opačným problémem. Milionáři tak mají pocit, že sice dosáhli úspěchu, ale nikoli významu. Jejich příjem
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214975
je vyšší než jejich status. „Milionáři si všímají, že na všech nadačních večeřích, na které jdou, musí platit, zatímco intelektuálové se považují za natolik důležité, že se dostanou dovnitř zadarmo.“ (Brooks, 2001:186) V našem prostředí nemusí kolorit vypadat tak jako třeba v USA, ale rozpor mezi vážností lékaře a jeho finančním ohodnocením, nebo ještě více u vysokoškolského učitele je do očí bijící.
5.4
Rasy a etnika
Když jsme hovořili o různých stratifikačních systémech, je třeba zmínit ještě dva – jakoby dodatečné – systémy, a to je rasa-etnicita a gender. O sociálně konstruovaném pohlaví (gender) budeme mluvit v následující kapitole, zde si všimněme skupin rasových a etnických. Z čistě praktického hlediska se liší od jiných skupin tím, že mají potenciál se osamostatnit. Etnická menšina může za více či méně příznivých okolností požadovat autonomii nebo samostatnost. Kněží nebo manažeři nemohou usilovat o svůj vlastní samostatný stát. Palestinci ho však požadují a například muslimy v západní Evropě může napadnout, že by mohli požadovat vlastní zákonodárství, které by jim umožnilo jejich způsob života. Co to však vlastně rasy jsou? Rasa je skupina lidí, která má některé stejné dědičné rysy, například barvu kůže, strukturu vlasů, obličejové rysy, vzrůst postavy, tvar lebky. Ač to vypadá jednoduše, není snadné určit hranici, kde jedna rasa končí a jiná začíná. Dnešní badatelé – pokud pojem rasy vůbec neodmítají – uvádějí tři až třicet základních ras, přičemž vazba mezi fyzickými znaky a psychickými vlastnostmi je značně zastřena kulturními vlivy. Snad pro nejasnost pojmu rasa se dnes často užívá pojem etnikum. Etnikum je skupina jedinců, kteří se od jiných skupin odlišují svou etnicitou neboli souhrnem faktorů kulturních, rasových, teritoriálních a jazykových, dále pak svou historií, sebepojetím, vědomím společného původu. Liší se také tím, že jsou jako etnicky odlišní vnímáni druhými. (Někdy se pojem etnikum používá též ve významu národnostní menšiny, jejíž kultura se liší od kultury většinové, ale etnikum není nutně totožné s národem.) Od rasy se etnikum liší tím, že jeho příslušníci nemají takové fyzické znaky, kterými by se výrazně lišili od příslušníků většiny. Důležitější je spíše odlišnost hodnot, norem, chování a jazyka. Znaky, které příslušníci nějakého etnika považují pro sebe za charakteristické, se někdy nazývají etnické vědomí. Řekli jsme, že etnická skupina často pro sebe požaduje určitou míru autonomie. Obecněji platí, že pojmy národ nebo etnikum v sobě
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214975