„Můžu ti půjčit jazyk,“ řekla a půjčila. Velká, vařená jahoda, stále ještě hodně horká. Vcucl ji tak daleko, jak to šlo. Tiskl Adu k sobě a jazykem lačně lízal její patro. Brady už měli úplně mokré. „Kapesník,“ řekla a nenuceně mu zajela rukou do kapsy kalhot, ale vzápětí ji zase vytáhla a nechala Vana, ať ho vyloví sám. Bez komentáře. („Ocenil jsem tvůj takt,“ řekl jí, když s pobavením a úžasem vzpomínali na tu extázi a na ty rozpaky. „Ale ztratili jsme spoustu času – nenahraditelné opály.“) Naučil se její tvář. Nos, tvář, brada – všechno mělo tak jemné obrysy (z perspektivy času připomínající dávné dárky z lásky, široké dámské klobouky s květinami a nestydatě drahé kurtizánky ve Wicklow), že sentimentální obdivovatel si mohl klidně představit, že její profil vykrojil bledý třapeček třtiny, ten nemyslící člověk – pascaltrezza –, zatímco dětštějšímu a smyslnějšímu prstu by se líbilo – a líbilo se – prozkoumat pohmatem ten nos, tu tvář, tu bradu. Reminiscence, tak jako Rembrandtova plátna, jsou temné, ale sváteční. Ty, jež si vybavíme, se pro tuto příležitost vyparádí a sedí nehnutě. Paměť je fotografický ateliér de luxe na nekonečné Fifth Power Avenue. Stužka z černého sametu, jíž si ten den stáhla vlasy (v den, kdy v mysli vznikl ten obrázek), se leskla na hedvábí skrání a na křídově bílé pěšince. Dlouhé zplihlé vlasy jí splývaly na záda a jejich proud rozdělovalo rameno, takže prameny černého bronzu prosvítala s trojúhelníkovou elegancí matně bílá šíje. Stačilo zdůraznit mírné ohrnutí jejího nosu, a proměnil se v Lucettin; trochu ho uhladit, a stal se čumákem samojeda. Obě sestry měly z hlediska ideální mramorové krásy smrti přední zuby trochu moc velké a spodní ret příliš plný; a protože nos měly neustále ucpaný, obě (zvlášť později, v patnácti a dvanácti) vypadaly z profilu poněkud zasněně či omámeně. Matná bělost Adiny pleti (ve dvanácti, šestnácti, dvaceti, třiatřiceti a tak dál) byla nesrovnatelně výjimečnější než Lucettin zlatavý pel (v osmi, dvanácti, šestnácti, pětadvaceti, 100
Nabokov-ADA_TISK.indd 100
6. 11. 2015 17:28:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214918
finis). Dlouhé čisté linie jejich šíjí, zděděné přímo po Marině, trýznily smysly neznámými, nevýslovnými přísliby (které matka nenaplnila). Oči. Adiny tmavohnědé oči. Co (ptá se Ada) jsou vůbec oči? Dva otvory v masce života. Čím (ptá se) by byly pro bytost z jiné korpuskule či jiné mléčné bubliny, jejímž zrakovým orgánem by byl (dejme tomu) vnitřní parazit, připomínající rukou psané slovo „deified“? K čemu by někomu byl pár krásných (lidských, lemuřích, sovích) očí nalezených na sedadle v taxíku? Přesto musím ty tvoje popsat. Duhovka: tmavě hnědá s jantarovými smítky či špicemi, rozmístěnými okolo vážné zornice jako identické hodiny na ciferníku. Víčka: jakoby zřasená, v skladočku (rýmující se v ruštině se zdrobnělinou jejího jména v akusativu). Profil očí: unylý. V tu satanskou noc, kdy padal černý déšť se sněhem, v nejtragičtější, téměř osudný okamžik mého života (Vanovi je teď chválabohu už devadesát – Adinou rukou), kuplířka ve Wicklow s podivnou naléhavostí zdůrazňovala „protáhlé oči“ své žalostné a rozkošné vnučky. Jak zarputile, s jakou mučivou úzkostí jsem pátral po stopách a znameních mé nezapomenutelné lásky ve všech hampejzech světa! Objevil její ruce (na záležitost s okousanými nehty zapomeňme). Dojemná zápěstí, půvabné články prstů, dožadujících se, aby se před nimi bezmocně pokleklo, závoj přetékajících slz, muka beznadějného zbožňování. Dotkl se jejího zápěstí gestem umírajícího lékaře. Jako tichý šílenec hladil rovnoběžné tahy jemného chmýří stínujícího předloktí brunetky. Vrátil se k zápěstním kůstkám. Prsty, prosím. „Jsem sentimentální,“ řekla. „Dokázala bych rozpitvat medvídka koalu, ale ne jeho mládě. Líbí se mi taková slova jako ‚milostslečna‘, ‚eglanteria‘, ‚elegantní‘. Mám ráda, když galantně líbáš mou elegantně protáhlou bílou ruku.“ Na hřbetě levé ruky měla stejnou hnědou skvrnku jako on na pravé. Je si jistá, řekla – lehkomyslně nebo v euforii –, že pochází z mateřského znaménka, které si Marina nechala před 101
Nabokov-ADA_TISK.indd 101
6. 11. 2015 17:28:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214918
lety chirurgicky odstranit z téhož místa, když byla zamilovaná do jednoho hulváta, který si stěžoval, že mu připomíná štěnici. Za velmi tichých odpolední bylo z toho kopce, kde mohlo dojít k vybavené výměně slov, někdy slyšet předtunelové tú-tú vlaku do Toulouse. „Hulvát je příliš silné slovo,“ podotkl Van. „Řekla jsem ho láskyplně.“ „To je jedno. Mám dojem, že dotyčného znám. Pravda je, že má míň srdce než důvtipu.“ Dívá se a dlaň cikánky prosící o almužnu se postupně mění v dlaň dárkyně prosící o dlouhý život. (Kdy dosáhnou filmoví režiséři naší úrovně?) Ada, mžourající v zeleném slunečním svitu pod břízou, vysvětlila svému vášnivému věštci, že bělavým kroužkům na její ruce, jaké zdobily ruku Turgeněvovy Káti, jiné nevinné dívky, se v Kalifornii říká „valčíky“ („protože señorita protančí celou noc“). V den svých dvanáctých narozenin, 21. července 1884, si dítě přestalo kousat nehty (přiznejme, že pouze na rukou) ve velkolepém vzepětí silné vůle (zopakovaném o dvacet let později, když přestala s kouřením). Je pravda, že by zde bylo možné uvést pár poklesků, jimiž si to vynahradila – například blažené upadnutí do sladkého hříchu o Vánocích, kdy už nelétá Brownův Culex chateaubriandi. Nové a tentokrát definitivní předsevzetí si dala na Silvestra, když mademoiselle Larivièrová pohrozila, že potře špičky prstů nebohé Ady francouzskou hořčicí a přiváže k nim karkulky ze zelené, žluté, oranžové, červené a růžové vlny (žlutý ukazováček byl une trouvaille). Nedlouho po narozeninovém pikniku, když se Vanova touha líbat ruce své milované proměnila v něžnou posedlost, její nehty, byť stále ještě trochu do čtverce, zesílily natolik, že si poradily s nesnesitelným svěděním, které uprostřed léta trápilo místní děti. V posledním červencovém týdnu se tam s ďábelskou pravidelností objevovaly samičky Chateaubriandových komárů. 102
Nabokov-ADA_TISK.indd 102
6. 11. 2015 17:28:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214918