KAPITOLA PÁTÁ
LEPŠÍ ŽIVOT V roce 1991 uskutečnil mladý lékař jménem Bill Thomas v městečku Nový Berlín ve státě New York experiment. V podstatě nevěděl, co dělá. Bylo mu jedenatřicet, měl za sebou necelé dva roky rezidentury v oboru rodinné medicíny a právě přijal místo vedoucího lékaře v pečovatelském ústavu Chase Memorial, v zařízení, které pečovalo o osmdesát zcela nesoběstačných starých klientů. Zhruba polovina z nich byla hendikepována fyzicky, čtyři z pěti měli Alzheimerovu chorobu či nějakou jinou formu mentálního postižení. Thomas doposud pracoval na urgentním příjmu místní nemocnice, která stála prakticky naproti tomuto domovu. Na urgentní příjem přicházeli lidé s konkrétními řešitelnými problémy – třeba se zlomenou nohou nebo korálkem v uchu. Byl-li pacientův problém komplexnější – například si nohu zlomil vlivem své demence – měl Thomas za úkol tyto okolnosti ignorovat nebo s nimi poslat dotyčného někam jinam, například do domova pro seniory. Nové místo přijal proto, že chtěl dělat něco jiného. Zaměstnanci Chase Memorial neviděli na svém pracovišti nic mimořádně problematického, ale na Thomase tu jako na nově příchozího koukalo z každého rohu zoufalství. Ústav na něj působil velmi skličujícím dojmem. Zatoužil to napravit. Zprvu se o to snažil způsobem, jejž znal jako lékař nejlépe. Když viděl obyvatele domova, ploužící se po chodbách jako stíny bez špetky života, napadlo ho, že mají možná nějaké dosud nediagnostikované obtíže nebo užívají léky v nevhodné kombinaci. Jal se tedy obyvatele vyšetřovat, posílat je na různá vyšetření a měnit 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214914
jim medikaci. Ale když po několika týdnech hodnotil svoje úsilí, seznal, že se nic nezměnilo, jen stouply léčebné náklady a vedení z toho šílelo. Ředitel si ho nechal zavolat „na kobereček“ a důrazně mu doporučil, aby přestal přehánět své úsilí. „Pletl jsem si léčbu s péčí,“ řekl mi. Vzdát se však nehodlal. Uvědomil si, že v tomto ústavu chybí život sám, a rozhodl se udělat pokus, aby mu nějaký život vdechl. Nápad, s nímž přišel, byl bláznivý, naivní a úžasný zároveň. Byl malý div, že s ním obyvatelé i zaměstnanci souhlasili. Ale k tomu, abyste pochopili tento nápad – i to, jak se zrodil a jak došlo k jeho uskutečnění – musíte vědět pár věcí o Billu Thomasovi. Když byl Bill Thomas malý, vyhrál ve škole snad každou soutěž v prodávání. Když děti jako skauti nebo členové sportovního družstva prodávali po domech svíčky, časopisy nebo čokolády, vždycky přišel domů s oceněním pro nejúspěšnějšího prodejce. Na střední škole vyhrál volby studentského předsedy. Byl zvolen kapitánem školního atletického mužstva. Když chtěl, dokázal lidem prodat prakticky cokoliv, včetně sebe. Zároveň to však nebyl žádný premiant. Prolézal jen s odřenýma ušima a mnohokrát byl kárán za to, že neudělal, co měl. Ale ne proto, že by to neuměl. Thomas byl vášnivý čtenář a autodidakt, byl to ten typ, co se naučí trigonometrii, jen aby si mohl postavit člun (což Thomas skutečně udělal). Jenom ho nezajímaly úkoly, které mu zadávali učitelé, a nerozpakoval se jim to říct. Dnes by mu diagnostikovali poruchu opozičního vzdoru, ale v 70. letech to byl prostě fracek. Ony dvě persony – zdatný obchodník i vzdorovitý „potížista“ – měly zjevně společný základ. Ptal jsem se Thomase, jakou speciální techniku při prodeji jako dítě používal. On řekl, že žádnou. „Jenom jsem byl ochoten nechat se odmítnout. To z vás udělá dobrého obchodníka. Musíte být ochoten nechat se odmítnout.“ Díky tomu vždy vytrval, dokud nedosáhl toho, co chtěl, a nevyhnul se čemukoliv, co nechtěl. Thomas však dlouhou dobu nevěděl, co chce. Vyrůstal v okrese sousedícím s Novým Berlínem, v údolí u města Nichols. Jeho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214914
otec byl dělníkem v továrně, maminka telefonistkou. Žádný z nich neměl vysokoškolské vzdělání, a tak to nečekali ani od Billa. Když končil střední školu, chystal se nastoupit do odborářského školicího programu. Ale pak se dal náhodou do řeči se starším bratrem jednoho svého kamaráda, který se vracel domů z koleje a vyprávěl o večírcích, alkoholu a děvčatech, a Bill změnil plány. Zapsal se na nejbližší univerzitu, na SUNY Cortland. A tam ho cosi „nakoplo“. Snad to byl jeho učitel ze střední školy, který mu předpovídal, že do Vánoc bude doma a bude ve městě u benzinové pumpy umývat auta. Ať už to bylo cokoli, Bill prospíval nad očekávání všech. Měl vynikající známky, usilovně se prokousával učivem, držel si vysoký průměr a také se brzy stal předsedou studentské rady. Přemýšlel o tom, že se stane učitelem tělocviku, ale později ho v hodinách biologie napadlo, že to pravé možná bude medicína. A posléze byl prvním cortlandským studentem, jenž se dostal na medicínu na Harvard. Harvard si zamiloval. Mohl se jako „dělnické dítě“ nevraživě vymezovat vůči všem těm snobům, jejich prestižním školám a penězům od rodičů. Ale on se k tomu stavěl úplně jinak. Harvard byl pro něho jako zjevení. Zbožňoval pobyt ve společnosti lidí, kteří byli stejně jako on zapálení pro medicínu, pro vědu, pro všechno. „Na medicíně jsem měl nejraději partu, s níž jsme se každý večer scházeli v jídelně v nemocnici Beth Israel,“ vyprávěl mi. „Dvě a půl hodiny jsme vždycky vášnivě diskutovali o různých případech, bylo to intenzivní a opravdu úžasné.“ Rovněž byl šťasten, že je mezi lidmi, kteří věří, že dokážou veliké věci. Každou sobotu zde přednášeli známí nositelé Nobelovy ceny, neboť se předpokládalo, že i zdejší studenti budou aspirovat na takovéto úspěchy. Thomas však nikdy neusiloval o něčí uznání. Fakulta se ho snažila nalákat do specializačních programů ve velkých nemocnicích nebo do svých výzkumných laboratoří. Ale on si 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214914