volila mezi útěkem před absurdní zvrhlostí světa (dada) nebo zoufalým výkřikem na obranu těžce zraňovaného lidství (expresionismus). Osobní i básnické dispozice Reynka, jehož sen o ráji byl definitivně dosněn a jehož křesťanská víra musela být válečným kataklysmatem také zasažena, ho přímo předurčovaly k tomu, aby byl osloven expresionistickými vizemi smutku a zoufalství. Už v roce 1916 (23. srpna) Reynek píše A. L. Střížovi, blízkému spolupracovníku Josefa Floriana (s pozoruhodnou osobností vydavatele Josefa Floriana ze Staré Říše na Moravě Reynek navázal přátelské a spolupracovnické styky už v roce 1914): „Pan Florian má knížku básní G. Trakla, nečetl jste? Tyto dny jsem je také dostal a přeložím je… Docela nově se dívá na věci, a čím dále ke konci knížky, tím hlouběji a šíře vidí.“ (Reynek píše sice velmi střízlivě, ale Traklem musel být asi fascinován, protože překlad celé Traklovy knihy vyšel u Floriana už za necelý rok!) Georg Trakl, velký, ne-li největší básník německého expresionismu, je tedy velmi silným inspirativním impulsem Reynkova dalšího básnického vývoje (prostřednictvím Reynkova přetlumočení pak ovlivnil i poezii Františka Halase, Viléma Závady, Jana Zahradníčka) směrem k expresionistickému vnímání reality (Reynek přeložil ještě jedno Traklovo básnické dílo – Šebestián ve snu, 1924 – i řadu dalších ukázek z básnických vrcholů německého expresionismu). Tento básník „nočního vidění světa“ (Vojtěch Jirát) je totiž přímo zosobněním onoho hlubokého smutku a zoufalství, který zakoušela evropská kultura tváří v tvář hrůzám války, jakou lidstvo ve svých dějinách ještě nikdy nezažilo. Traklovo zoufalé konstatování „jak marné je všechno“ a jak „veliké je provinění narozeného“ muselo intenzivně souznět s Reynkovým smutkem nad osudem světa i člověka. Reynkova cesta k expresionismu byla totiž také ovlivněna názory Josefa Floriana, který byl podstatně mladšímu Reynkovi v mnohém vzorem a učitelem, a ten viděl v první světové válce zřetelné předznamenání apokalypsy, konce světa, který musí přijít jako trest za lidskou zpronevěru Božím záměrům. Josef Florian, stejně jako jeho vzor Léon Bloy, nenáviděl moderní svět, republikánskou rovnost a buržou, měřícího veškeré hodnoty mírou zisku. Jeho ultramontánní katolictví snilo o návratu prvotních křesťanských vztahů a poměrů, proto mu z duše mluvilo mariánské zjevení z La Saletty, v němž Pana Maria oznámila lidstvu, že je čekají velké katastrofy, nebude-li znovu poslušno Božích přikázání. Tento apokalyptický pocit tkvěl ve Florianovi hluboko a nemohl neovlivnit Reynka (stejně tak ovlivnil i Jakuba Demla); ani konec války jej nedokázal přehlušit, spíše naopak. Poválečné poměry svými materialisticko-socialistickými tendencemi a smyslovým hédonismem jako by jen potvrzovaly hrůzný úpadek lidstva, nepoučeného potoky
98 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214864
prolité krve a stále pokračujícího ve svém útěku před Bohem; život v takové společnosti a mezi takovými lidmi ztrácel cenu. A je-li apokalyptický pocit konce evropské civilizace jedním ze základních rysů expresionismu, je naprosto zřejmé, že to byly autenticky osobní zdroje a prožitky, z nichž vyrostla Reynkova expresionistická básnická tvorba. Pro hlubší pochopení této situace ocituji několik úryvků z oboustranné korespondence Bohuslav Reynek – Josef Florian. Reynek píše Florianovi 8. 8. 1919: …rád bych věděl, co říkáte dnešní „situaci“. Mně se zdá, (vlastně pro sebe vidím), že již nelze takto existovati na zemi, že je nezbytno, aby se „proměnila jako by v poušť“ dle slov Zjevení Lasaletttského. Útlak toho, čemu se běžně říká život, jest již nesnesitelný. Nevymře-li svět (Pilát XV., republiky, volební povinnosti, Wilson, jídlo na lístky atd. atd.) chtěl bych umřít sám. „Příroda prahne po pomstě na lidi a tetelí se hrůzou v očekávání toho, co má nastati…,“ to cítím až do čečulek prstů. Ale buď jak buď, „staniž se, staniž se, staň“ – jak stojí v Mstivé kantiléně…
Florian píše Reynkovi 18. 8. 1919: Dnešní situaci jsem pustil s pomocí Boží z očí. Zabývám se více (jak se sluší na vězně) svou situací a teď, v oktávě Nanebevzetí rozjímám, že snad bude dobře napřed na cestě do Etiopie zaraziti sídlo v Efezu.
Ve Florianových apokalyptických vizích hrála Etiopie roli zaslíbené země, kde ještě žili lidé nezkaženým křesťanským životem a jež bude proto Hospodinem ušetřena. Reynek píše Florianovi 28. 9. 1919: A co se mnou bude, nevím. Asi proto, že vůbec nevím, co chci. Je to s tím životem bída.
Florian píše Reynkovi 8. 10. 1919: Na ten život nenaříkejte, sic dle Mua Hullaha naříkal byste na Boha. A ujišťuji Vás, že Pán Bůh za vše nemůže.
Český literární expresionismus bývá spojován převážně se vznikem Literární skupiny, která se ustavila v Brně v roce 1922 a jejímiž hlavními představiteli byli spisovatelé Lev Blatný, Čestmír Jeřábek a literární kritik František Götz. Tito literáti se k expresionismu přihlásili programově; expresionistická vlna však zasáhla českou literaturu podstatněji, byť nebyla programově nikterak artikulována. Rané prózy Vančurovy a Schulzovy, Lélio Josefa Čapka, poezie Františka Halase, a hlavně a především Richard Weiner, Jakub Deml a Ladislav Klíma – to jsou tvůrci
99 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214864
prvního řádu, kteří se zcela osobitě a po svém vyrovnávali s expresionismem. A právě sem, mezi tyto vrcholy českého expresionismu patří i Bohuslav Reynek a jeho tvorba z dvacátých let. Trojice jeho básnických děl – Rybí šupiny (1922), Had na sněhu (1924) a Rty a zuby (1925) – představuje osobitou variantu českého básnického expresionismu a je patrně jeho nejucelenějším plodem. Obraz světa má v této tvorbě ty nejkatastrofičtější rozměry, je to „rozlehlý rybník Belzebubův“, v němž „slizké chuchvaly ďáblat v hromadách se páří…“; všechno se rozpadá a hnije jako důkaz pomíjivosti lidského času i krásy, nad nimiž neúprosně vítězí smrt. Rozklad a zánik vnímá básník jako důsledek zpronevěry Božímu záměru, jako zasloužený trest, proto touží po potopě a následné očistě. I tento rys Reynkovy poezie má výrazně expresionistický charakter: biblická potopa a expresionistické vize konce světa jsou v podstatě identické, zejména svým voláním po „novém člověku“, který povstane po potopě s nitrem očištěným od kalu lhostejné ničemnosti. Expresionismus také velmi významně ovlivnil Reynkovu obraznost a poetiku. Zesílená barevnost se stala ještě významotvornějším prvkem jeho poezie, a verše, jdoucí za sebou v rychlém rytmickém sledu, jakoby svým pohybem z nitra navenek přímo tryskaly. Jsou často jako výkřik člověka, který cítí příval zkázy a zla a varuje hlasem, jenž by pronikl okoralé srdce a oživil jeho lidský tlukot. Ve veršové struktuře se to projevuje hromaděním podstatných jmen, častým užíváním enumerací a množstvím apelů, což jsou typické expresionistické postupy; je v nich implicitní touha zaklínat a vzývat všemožným způsobem skutečnost, aby se „otevřela“ a dala poznat člověku, zmítanému na „přehořkém moři života“, svůj smysl a řád. Typicky expresionistický kult ošklivosti a rozkladu je v Reynkově poezii všudypřítomný. Vše, co existuje, je nějak porušeno; krása jakéhokoli jevu je v vzápětí negována rubem jeho jsoucna, jeho zmarem. Je tu až jakási barokní antitetičnost: pavouk „strůjce přejemného kvítí“ se proměňuje v „černé sémě vypučelé z kleteb země“ a nevinná moucha „oheň zelený a zlatý, květů šperk“ se mění v „růži hnití“. Všechno je klam, jímž se maskuje peklo v nitru hříšného člověka… Expresionistický impuls neměl v české literatuře dlouhé trvání, jeho snahami se spíše uzavřel vývoj od symbolismu a dekadence a otevřel prostor pro další proměny básnické avantgardy (surrealismus). Samotné expresionistické klima bylo dlouhodobě nesnesitelné, a tak se většina expresionistických básníků a výtvarníků začala záhy ubírat jinými cestami, na nichž chtěla nalézt nové kladné hodnoty a nová východiska. Také Bohuslav Reynek-křesťan se pokorně vrátil k přírodě, k obyčejným lidem a všedním lidským situacím, v jejichž proměnlivé existenci-
100 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214864