se s mámou z jednoho města do druhého. Máma se snažila, ale občas neměly doma jídlo – aspoň dokud se Anna nepřipomněla. Anna se snadno seznamovala s lidmi a brzy se naučila, že když je ve třídě nová, je nejlepší nepůsobit moc roztomile ani zábavně, aby ostatní dívky nežárlily; nemluvit moc ani málo, nebýt moc chytrá ani moc hloupá – nebýt prostě ničím výrazná. Ale čekat na příležitost. Bavilo ji zapisovat si život do deníčku, dokonce ho po libosti měnit, a přemýšlet o ostatních – o těch, co se objevili v jejím nebo mámině životě a hned zase zmizeli. Bavilo ji psát slohové práce a zdálo se, že jí to jde snáz než ostatním, nechala si to však pro sebe, dokud se nedostala na gymnázium a nezačala publikovat ve školním časopisu – povídky a občas básně. V době dospívání bydlela v Reykjavíku a našla si první opravdovou kamarádku, Heiðu, scházely se denně bez ohledu na to, kde ve městě zrovna bydlely. Heiða se dřív také často stěhovala, vlastně po celé zemi, její rodiče byli kočovní učitelé a tak trochu hippies. Obě rády četly, dokázaly spolu dlouze mlčet a začaly kouřit a poflakovat se v kavárně Mokki nebo v baru Hressó, a sotva dosáhly plnoletosti, nastěhovaly se do suterénního bytu v ulici Ránargata. Annina máma se v té době právě stěhovala do Akureyri s mužem, o kterém tvrdila, že je jiný než všichni ostatní před ním, ale Anna si to nemyslela. Nikdy přesně nepochopila, proč je máma taková, jaká je, avšak z toho, co si pamatovala, jí bylo jasné, že se někde stala chyba; máma si dělala starosti skoro se vším nebo vůbec s ničím; na večírcích se smála nejhlasitěji ze všech, hodně brečela u filmů, i u těch, které nebyly nijak zvlášť smutné, mluvila rychle a hodně o všem, co se dělo, nebo o všem, co si myslela, nebo ležela sama v pokoji se zhasnutým světlem. Dřív nebo později to většinou začalo mužům, s nimiž chodila, jít 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214800
na nervy, aspoň Anně to tak připadalo; většinou se pokoušeli ji změnit nebo jí dát život do pořádku, ale když viděli, že se to nedaří, hádali se s ní, bili ji nebo s rámusem odešli a nadávali jí do čubek a cucht. Na to se nezvykalo snadno. Jednou se mámy zeptala, proč je tak nestálá, a máma prohlásila, že se s tím nedá nic dělat. „Neboj se,“ chlácholila ji, „ty budeš mnohem lepší než já, zlatíčko.“ Občas vyhrožovala, že se zabije, ječela na muže, házela po nich věci a rozbíjela nábytek. Jednou na několik dní zmizela a Anna se nastěhovala ke strýci a jeho ženě, která byla pořádná a hodná. Máma to s Annou vždycky myslela dobře, ale pobývat v její blízkosti bylo Anně nepříjemné, všechno se točilo kolem mámy a kolem toho, jak se zrovna cítí, a přestože se občas omlouvala za to, že je to s ní tak složité, moc to nepomáhalo. V pubertě pociťovala Anna silnou touhu ji zachránit, stejně jako muži, kteří přicházeli a odcházeli, věděla ovšem, že to nedokáže. Doba, kdy bydlela s Heiðou, byla nejveselejší v jejím životě. Měly hodně kamarádů a dlouho se jen bavily, ale také se dokázaly držet zkrátka, jestliže se musely učit nebo vstávat do práce. Anna nastoupila na Reykjavické gymnázium, kde si vybrala jazykové zaměření, a při škole a přes léto pracovala v pokladně supermarketu Hagkaup u Eiðistorgu, psala, když měla čas, a také chodila s kamarádkou na túry do hor, občas běhala, začala zpívat v kapele, vyhrála povídkovou soutěž školního časopisu a v posledním ročníku gymnázia uváděla s Heiðou rozhlasový týdeník Rádia 2. Celou tu dobu měla pocit, že z ní sálá energie, záhadné napětí, které neustále vyhledávalo nové způsoby, jak se projevit, a pokud ho nevyužila, jako by se energie obracela proti ní a měnila se v hlubokou, závratnou beznaděj – ne nepodobnou jistotě, že mámu nikdy nikdo nezachrání. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214800
V létě, kdy složila maturitu, získala brigádu v novinách, kde psala krátké zprávy a rozhovory založené na telefonátech nějaké hvězdičce, které pojednávaly o tom, co má dotyčný v kapsách nebo co si myslí o tom či onom. Po pracovním večírku, který se jí vymkl z rukou, začala chodit s šéfredaktorem a souložila s ním po práci v kanceláři nebo po hotelích všude ve městě. Šéfredaktor byl ženatý otec tří dětí ze čtvrti Hlíðar, zarytý přívrženec Strany nezávislosti a často se objevoval ve zprávách nebo v diskusních televizních pořadech. Anna do něj nebyla zamilovaná, ale sex s ním ji bavil. Bil ji páskem, připínal na ni kolíčky na prádlo, dokonce ji i škrtil a šukal do zadku, což s ním vyzkoušela vůbec poprvé. Občas jí posílal instrukce, krátké scénáře toho, co má udělat na příští schůzce nebo jak se má obléct, a to byla nějakou dobu skvělá zábava. Jeho prostřednictvím získala zakázku od jednoho exkluzivního časopisu v Reykjavíku a později tam začala pracovat na plný úvazek. Zanechala studia literární vědy na univerzitě, které pro ni tak jako tak nikdy nebylo ničím než čekáním na další tah – připadalo jí ubohé studovat islandštinu, přestože dostala dobrou známku z maturitní slohové práce –, a začala pro časopis pořizovat otevřené rozhovory. Ukázalo se, že je to větší a zároveň menší úspěch, než čekala; menší proto, že kromě rozhovorů s předními ženami islandské společnosti seděla nad překlady skrytých reklam na kosmetiku, za které časopisu platili velkoobchodní prodejci. Ale taková byla skutečnost a nakonec jí vždycky bylo nejlíp, když stála oběma nohama na zemi nebo si skutečnost aspoň uvědomovala kousek pod sebou. Po rozchodu se šéfredaktorem vystřídala za jedno léto v centru Reykjavíku skoro patnáct mužů – na jednu noc, dokonce na jednu hodinu, maximálně na něko104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214800