kontroverzní věže (té „neužitečné obludy“, jak jí tehdy rozzlobení Pařížané říkali) a rozlehlého volného prostoru v Halle des Machines se v panoramatu Paříže nečekaně, třebaže dočasně vynořila várka nových bizarních staveb. Ačkoli je ti choulostivější z historiků architektury označili za kýč a soustředěně ignorovali, tento fantastický aspekt výstavy — repliky pagod chrámu Angkor Vat, senegalských vesnic a indočínských paláců, které se nepatřičně rýsovaly proti kupoli Invalidovny — se do dějin zapsal stejně výrazně jako Eiffelova inženýrská genialita. Jakmile se platící zákazníci ocitli na opačné straně turniketů, mohli se procházet po vlnité uličce staré Káhiry, kolem věrné rekonstrukce Bastily, kde se každou hodinu pořádala rekonstrukce jejího dobytí, a ulicí Faubourg Saint-Antoine, kde se mohli občerstvit ve venkovní kavárně. Byl to Disneyland dávno předtím, než se myšlenkou animovaných filmů, natož myšáka Mickeyho, začal vůbec někdo zabývat. Na Světové výstavě 1937 konané v Paříži spolu nacistická a sovětská vláda úporně soutěžily o to, která z jejich zemí zvládne postavit větší a impozantnější pavilon. Speerovu obelisku konkurovali ruští venkovani s kladivy a srpy. Na té samé výstavě se nicméně objevilo další, daleko zvučnější politické prohlášení: španělský pavilon, navržený Josém Luisem Sertem, a v něm Piccasův obraz Guernica. Německo se do New Yorku v roce 1939 nevypravilo, zato Stalinův architekt Boris Jofan vybudoval v Queensu pozoruhodnou oslavu Sovětského svazu. Robert Moses, známý rovněž jako John Edgar Hoover urbanismu dvacátého století, zastánce nesmiřitelně ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214795
měnných názorů a po čtyři desetiletí vládce newyorkské infrastruktury, zorganizoval hned dvě Expa, jedno v roce 1939 a druhé roku 1964. Rozdíly mezi nimi zřetelně demonstrují, jak koncept Expa v průběhu let sklouzl do komerční banality. Za význačný bod Světové výstavy 1939 posloužila obří budova Trylon and Perisphere od Wallace Harrisona, v níž se věrně zrcadlil svět dosud zaplavený adolescentním úžasem z nylonu, chromu, automobilů a klimatizace. Norman Bel Geddes navrhl Futuramu, enormní pavilon automobilky General Motors, který se hrdě prohlašoval za město zítřka — jeho 500 000 zmenšených modelů budov, milion stromů a 50 000 aut, z nichž 10 000 skutečně jezdilo, definovalo v lidové představivosti vizi moderního světa. Byly to úžasné modely, jenže zmenšovaly člověka na velikost mravence a připravily půdu Mosesovi, který ve čtyřicátých a padesátých letech zavedl do Bronxu dálnici a zboural celé pásy Manhattanu, aby uvolnil místo pro výstavbu Lincolnova centra. Když v roce 1964 nastal čas, aby se pod taktovkou Roberta Mosese, tehdy již ostře kritizovaného coby temného ducha městské přestavby, uspořádala v New Yorku další Světová výstava, bylo nad slunce jasné, že myšlenka města zítřka dávno zesenilněla. Moses modernímu umění nedůvěřoval snad ještě víc než moderní architektuře a jeho jediný pokus zahrnout do projektu mladší generaci umělců skončil veřejnou ostudou. Warhol pro výstavu vytvořil Třináct nejhledanějších mužů, nástěnnou malbu, která vyvolala krátkodobý skandál, načež byla na Mosesův příkaz odstraněna.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214795
Světovou výstavou 1964 započalo pomalé přibližování tradice Expa stylu Walta Disneyho. O deset let dřív založil Disney v Kalifornii svůj první zábavní park a v předvečer Světové výstavy nabídl své služby několika velkým komerčním vystavovatelům. Do pavilonu automobilky Ford navrhl kočovnou společnost animatronických dinosaurů a pro Pepsi zase sbor panenek, které chodily, mluvily a tuctem jazyků pěly chválu na úžasnost Pepsi Coly. Každé Expo vyjadřovalo jiný specifický náhled na urbanismus. Od první pařížské výstavy se přešlo k naivnímu futurismu New Yorku z roku 1939, od optimismu sociálního státu na Britském festivalu v roce 1951 k nevkusné korporátní vizi New Yorku, jíž se návštěvníci dočkali v roce 1964. Nejextrémnější přijetí poslední technologické módy představovala se svými jednokolejkami, betonovým obytným zikkuratem od Mosheho Safdieho a kupolí na pavilonu Spojených států od Buckminstera Fullera Světová výstava 1967 v Montrealu. Světové výstavy vytrvale odmítají ustoupit stranou a umřít, všudypřítomnému braku a přemrštěným nákladům navzdory. Z Expa 2010 konaného v Šanghaji se vyklubala nejnavštěvovanější světová výstava v historii, za což lze poděkovat rostoucí mobilitě čínské dělnické třídy a odhodlání vlád z celého světa se na tomto potenciálně obrovském novém trhu co nejlépe uvést. Jenže myšlenka Expa ztratila ve světě otupělých evropských a amerických konzumentů svůj dřívější kulturní význam. Londýnský Millenium Dome — přesněji řečeno nešlo o dóm a ani jeho obsah neodpovídal světové výsta-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214795