jehlou. Nosný olej ztratil něco ze své viskozity a místo vpichu vůbec neprotestovalo. Však taky k němu pro tuto službu chodili nadšení siláci z celého okolí, protože od Mitrengy to nebolí. Vždycky je vítal halasným: „Tak ukaž prdel“, protože věděl, co bude následovat. Dnes roli staniční sestry uplatnil jen na sobě. Podle harmonogramu má nejbližší intramuskulární zásah až v pondělí. Bylo před ním ještě nějakých šestatřicet hodin běžného podnikatelského života. Dnes, na Dušičky, dora zilo od otvíračky jen několik skalních, aby si do tréninkového diáře mohli zapsat odpracovanou tonáž. Mezitím už Mitrenga začal pociťovat první účinky z lavinového efektu své olejové včelky. Přestal cítit únavu, a to hlavně tu psychickou. Navíc ho už nikdo nikdy nebude testovat na doping, tak co by si nedopřál. Vždycky rád tvrdil, že jedna taková injekce je mno hem levnější než masáže, sauny a další regenerační procedury dohromady. Své ženě ale dopřával toho potěšení. Občas jí zaplatil Luhačovice, jindy maďarské termály. Vždy přijížděla osvěžená a nabitá energií. Jeho dobití baterek stálo jen stovku kvartálně. Hodně dobrá cena. Ještě mu zbývaly dvě hodiny, než podle víkendového provozního řádu spočítá kasu a zavře, když přišla paní Eva. Velice korpulentní dáma, těsně před padesátkou. Neviděl ji dobře půl roku. Absolvovala s ním hodně přísné cvičení i dietu a ze sto osmdesáti kil jí během osmi měsíců zbylo nějakých sto deset. Byla spokojená a přestala chodit. Dnes se vrátila jako zkroušené děcko do náručí rodiče. Podle všeho byla opět na své původní váze. Mitrenga ji přivítal vřele a samozřejmě vyzpovídal až na dřeň. A dozvě děl se nesmírnou novinu. Paní Eva, v té době už dvojnásobná babička, po hubnoucím programu otěhotněla a musela jít na potrat. Svou tloušťku byla zvyklá brát jako přirozenou antikoncepci a nějak jí uniklo, že ještě zdaleka není v přechodu. To ale nebylo zdaleka tak nepříjemné jako skutečnost, že otcem nebyl její manžel. Tím si byla jista. Mitrenga se v dobrém rozmaru chytal za hlavu a pak se oba smáli a vzpomínali, jak tenkrát při jednom z prvních tréninků paní Eva rozsedla kolo. Starý ergometr prostě takovou zátěž nevydržel, a to byl důvod pořídit další, mnohem bytelnější. Na něm pak paní Eva šlapávala každý večer minimálně hodinu a půl. Ještě chvíli si vykládali, pak Mitrenga oběma uvařil pořádného turka bez cukru a paní Eva si šla zacvičit. Jen tak, pro radost. Už žádné lámání rekordů, jen si potřebovala protáhnout tělo. Se svým manželem se po osmadvaceti letech rozvádí a chce si vyčistit hlavu. V té době bylo na place jen šest lidí, a tak nikdo zbytečně nepokukoval, jaké že monstrum tady funí a potí se. Navíc tři skalní si paní Evu dobře pamatovali a přiví tali ji vřelým pozdravem jako starou známou. Ji osobně to velmi potěšilo. Zase byla chvíli mezi svými.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214777
Mitrenga byl rád, že má o zábavu postaráno. Asistoval paní Evě u cvi čení, předváděl novinky, mezitím odbíhal vydávat klíče a míchat koktejly. Všechno to zvládal s obvyklou rutinou a docela se těšil, že si se Soňou udělají hezký večer. Žádná televize, jen deci vína, slané tyčinky a lůžko. Věděl, v jaké fázi svého cyklu se nachází, protože vždy dbal o její hormo nogram, jak tomu říkal. Dnes ještě ani není v polovině, to bylo pro jeho náhlé plány prvořadé.
Kapitola 45 S Patrikem čekáme u auta, než se Aneta s Tequilou vrátí z malého provět rání. Je už dávno tma, lidé kolem skoro žádní, a tak si krátíme čas tím, že soutěžíme, kdo vydrží udělat více dřepů v jednom kuse, když vzduch je tak krásně dýchatelný. Toho přece musíme využít! Kdo by to do toho čipery řekl. Zatímco já po první padesátce funím až hrůza, on stále vypadá, že teprve začal. Odpadávám při sto dvaceti pěti a česnek z topinky se mi dere nazpět k mandlím a končí v nose. Patrik jídlo neřeší a pokračuje přes dvoustovku. Musím ho včas stopnout, aby byl zítra schopen chodit, kdyby se mu bolest přes noc rozležela. „Co tady blbnete, vy dva?“ ozve se mi za zády. Horký psí čumák mi přitom narazí do dlaně. Vím, že je čas k odjezdu. Aneta jako by vyzvra cela svou blbou náladu, je najednou k nepoznání. Evidentně se jí z města nikam nechtělo. Tequila vycítila, že jsme všichni na stejné vlně, pobíhá kolem, ňafá a vrtí chvostem. „Au, mami, ona mě praštila ocasem do kulí,“ vyjekne Patrik, protože se ocitnul v nesprávný čas na správném místě. „Já ti dám kule, kdes to slyšel?“ snaží se zachovat vážnou tvář Aneta, zatímco já si držím obličej v dlaních a slzy smíchu se mi derou z očí, až se musím odvrátit. Výchovný prvek je třeba zachovat za každou cenu. „Ve školce. Suk je má taky,“ tupluje všechno malý rozumbrada tím, že všechno myslí naprosto vážně. Chytá mě další nezvladatelný záchvat nezřízeného veselí. Cítím, jak mi v poraněném oku začíná tepat. Jestli kvůli ocasu a kulám budu muset zase na oční… Počkat! Na oční! Jasně. Tam jsem ji viděla. Tu ženskou, co tak narychlo a nápadně odešla. Teď se mi to spojilo. Tvar obličeje, vlasy, brýle… Seděla v té stříbrné oktávce a snažila se ukrýt za sluneční clonou, i když slunko nesvítilo. Najednou to do sebe zapadlo. Ale proč to všechno?
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214777
„Nasedat, bando, musíme jet,“ přešel mě veškerý smích a jsem zase strohá. „Psa nakrmíme až doma,“ velím, když vidím, že Patrik má tendenci holýma rukama lovit syrové maso z krabičky a obdarovávat jím Tequilu. „Tak už dost, jsi jak z divokých vajec,“ usměrní Aneta čiperu, který když zjistil, že je středem pozornosti, začíná dělat blbiny. Pitvoří se a štěká na Tequilu. Ta mu oplácí. „Měli jsme je na večeři,“ nedá se Patrik a Aneta neví, co na to říct. Někdy mám taky takový stav, že mě správná a trefná odpověď napadne deset minut poté, co přestane být aktuální. Startuji a jedeme. Opatrně, náledí může být záludné. V protisměru je docela dost aut, patrně se sváteční řidiči vracejí ze hřbitovů. Vždyť je dušičkový víkend. Takže dvojnásob bacha, ať i nám za rok nemusí někdo chodit se svíčkou na hrob. Během cesty moc nemluvíme. Patrik možná přemítá, jak se divoká vejce křepelek promítla do jeho chování. Aneta na sedadle spolujezdce poklimbává. Jednu chvíli jí z koutku kape slina na kabát. Beru to z její strany jako projev maximální důvěry v mé řidičské schopnosti. Využí vám chvíle klidu na to, abych si uspořádala myšlenky. Jenže pořád mi nic z toho nedává smysl. Čím víc se snažím v tom všem najít nějaký logický vzorec, tím víc mě všechno mate. Vracíme se stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli. Přes Kravaře a Hlu čín. Není tady takový provoz, i když směrem k Ostravě to začíná lehce houstnout. V Přívoze, už za Odrou, musím být dvojnásob opatrná. Naši kreativní, etnicky odlišní spoluobčané vymysleli trik, při kterém se úmyslně nechají požduchat autem. Prostě zjistili, že na vině je vždy řidič, který se nepřizpůsobil, a jsou na koni. Mohlo by se lehce stát, že by na mně vysoudili doživotní sociální dávky. To nehodlám dopustit. Soudce, který by v návalu spravedlnosti náhodou rozhodnul v jejich neprospěch, by byl okamžitě obviněn z rasismu. Málokterý by to ustál. Přes Přívoz jedu raději krokem a bedlivě sleduji, co se děje kolem. Nahrává mi počasí, všichni jsou zalezlí v teple. Sláva, aspoň něco. Začíná mi blikat kontrolka stavu paliva. Většinou to řeším promptně u nejbližší benzínky, ať mám klid. Jenže tady tankovat nebudu, i kdyby se ropný šejk na utěrku stavěl. O chvíli později najíždíme do Jakloveckého kopce na Slezskou a jsme u Řídi na Bunčáku. Naleštěné volvo už tady nestojí. No sláva, budeme si moci s Říďou povykládat jako normální lidé. Sotva se vymotáme ven, rozštěkají se psi z celého okolí. Tequila je okázale ignoruje, jako správná dáma. Nebude se přece zahazovat jen tak s někým. Zvoním na Říďu, bzučák nás pouští dovnitř téměř okamžitě. Jako by sám velký náčelník číhal, až se tady objevíme. To samo o sobě už něco
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214777