Kinefonografy – projevy kombinující ikonické pohyby a odpovídající ikonické zvuky. Identifikátory – kinezické nebo paralingvistické projevy sloužící k identifikaci abstraktních charakteristik, morálních a psychických vlastností. Rytmické pohyby – ilustrují rytmus, běh událostí. Frekvence používání ilustrátorů je individuálně odlišná a u každého značně závisí i na aktuálním somatopsychickém stavu. K poklesu frekvence ilustrátorů může vést například únava, nuda, nezájem nebo rozhovor, ve kterém musíme pečlivě zvažovat slova. V posledním uvedeném případě vidíme, že kognitivně náročné úlohy mohou ovlivnit projevy ilustrátorů v našem neverbálním chování. Ještě vyšší kognitivní nároky často přináší snaha obelhat druhého člověk a toto kognitivní zatížení může způsobit, že lhající člověk není schopen verbální stránku lži adekvátně doplnit ilustrátory. Lhající osoby tedy často nevědomky snižují frekvenci ilustrátorů během své řeči (DePaulo, Lindsay, Malone et al., 2003; Vrij, 2011; Vrij, Edward, Bull, 2001).
Manipulátory
U některých osob lze během komunikace pozorovat nárůst frekvence tzv. manipulátorů označovaných také jako adaptory. Jedná se o pohyby za hranicí naší pozornosti, při kterých jedna část těla nebo tváře manipuluje s jinou, případně s nějakým objektem (Ekman, 2001). Příkladem může být masírování, škrábání, držení či štípání se do různých částí těla. Manipulátory nemají konkrétní komunikační účel a často představují pouhý zvyk. Některým lidem ale pomáhají se zvládáním emocí v náročných situacích, protože mohou navozovat uklidnění, nebo mohou být i znakem nervozity. Objevují se často ve stresových situacích, kdy díky nim uvolňujeme vnitřní napětí, což umožňuje pokračování komunikace. Při diskomfortu se jejich frekvence může zvyšovat, ale také může dojít k poklesu až zamrznutí; stejně tak může dojít k nárůstu v situacích, kdy je nám dobře, bezstarostně (Ekman, 2001). Z uvedených tří kategorií gest mají pro rozlišování pravdy a lži nejmenší význam, protože tyto specifické projevy chování doprovázejí lhaní jen zřídka. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214703
Čtvrtou skupinu gest tvoří tzv. regulátory, které udržují a regulují vzájemný charakter řeči a naslouchání v průběhu komunikace a upravují vztah mluvčího a posluchače (Ekman, Friessen, 1969, 1975). Regulátory dávají mluvčímu signál, kdy může v konverzaci pokračovat, spěchat nebo zpomalit, opakovat či vysvětlovat informace. Podobně i naslouchajícímu umožňují během konverzace adekvátně reagovat a přizpůsobit ji svým potřebám. Regulátory na sebe mohou vzít různou podobu (Ekman, 2001; Dittman, 1972): zrcadlení postoje druhého; souhlasné odpovědi (např. pokývání, úsměv nebo náklon k mluvčímu) – souhlas s vyřčeným a facilitace další komunikace; pobídky (např. stažení nebo pozvednutí obočí) – vybízejí k poskytnutí dodatečné informace; tzv. floor holders (např. podržení ruky ve vzduchu) – mluvčí dává najevo, že si nepřeje být přerušován a chce pokračovat v řeči; tzv. turn seekers (např. náklon vpřed, pozvednutí ze židle nebo pohyb rty) – posluchač chce získat slovo a převzít roli mluvčího.
Lhaní z pohledu příjemce
Regulátory
Význam regulátorů pro detekci lži byl zkoumán nejméně a ani jejich důležitost pro rozlišení pravdy a lži nebyla potvrzena. Mohou však být pro lhající osobu poměrně efektivním způsobem, jak si ověřit úspěch své lži a to, zda lež u posluchače prochází. Pro neverbální dekódování lži může být tedy nejpřínosnější sledovat odchylky od normy v projevovaných emblémech a ilustrátorech. V osobním kontaktu s druhým člověkem máme zpravidla možnost nejen sledovat, jak se daná osoba chová, ale také poslouchat to, co nám říká. Při dešifrování lživých tvrzení, pokud máme k dispozici pouze verbální nebo pouze neverbální projevy, se jako nejvhodnější zdá kombinace obojího, přesto lidé dosahují vyšší úspěšnosti při využití verbálních signálů. Pojďme se tedy nyní podívat na verbální projevy lhaní.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214703
5.3 Verbální vodítka k dekódování lži Neverbální i verbální komunikace se může vzájemně doplňovat, podporovat, případně si i protiřečit. V některých situacích může dojít k tomu, že jsme nuceni spoléhat se pouze na verbální signály, například při telefonních hovorech. Dokonce i v situacích, kdy máme k dispozici obě formy projevů, je pro řadu lidí snazší sledovat verbální složku chování než analyzovat komplexní neverbální aspekty. Pokud se zaměříme na signály jako tón hlasu, pauzy v řeči, četná výplňová slova nebo chyby v řeči, můžeme zvýšit přesnost detekce lži (Vrij, Granhag, Porter, 2010). Podmínkou úspěšného rozlišení pravdy a lži s využitím verbálních projevů je ovšem stejně jako u těch neverbálních stanovení základní, neutrální úrovně řečových projevů, se kterou dále porovnáváme možné lživé projevy (Schafer, 2012). Mezi verbální vodítka, která jsou považována za možné projevy chování lhajících osob (Vrij, 2008) a na něž se mohou posluchači při analýze sdělení zaměřit, patří negativní tvrzení, generalizované pojmy, sebe-reference, délka odpovědí, konzistentnost, kontradikce, lexikální diverzita, relevantnost a smysluplnost odpovědí. Studie ale docházejí k rozporuplným výsledkům, a není tedy snadné stanovit, na co přesně bychom měli pozornost při verbálním dekódování lži zaměřit. Výzkumy naznačují, že při verbálním dekódování lži mohou být nápomocná například tato vodítka: U lhajících osob se častěji objevují negující tvrzení, opakovaně se vyskytují slova „ne“, „nikdy“, „nic“ atd. Pravdivá tvrzení jsou častěji potvrzující, formovaná v kladném znění. Výzkumy: Newman, Pennebaker, Berry, Richards, 2003; Zhou, Burgoon, Nunamaker, Twitchell, 2004.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214703