mohl o této aféře mluvit. Nyní mu šla vstříc sama, tahle aféra, už ji znali nádražní hostinští. Pravděpodobně o ní hovořili i kamarádi, přinejmenším tihle úskoční důstojníci domobrany. Taittinger měl před očima odpornou postavu tajného Sedlaceka, a znovu prožíval onen okamžik na schodišti; ten mírně smeknutý cylindr nad hrubým obličejem se skelnýma očima, které připomínaly bledě modré lampičky, s knírem dovysoka zakrouceným, plným hebké zlatohnědé drzosti, pod nímž byly patrny dlouhé žluté koňské zuby. Hostinský hovořil ještě dále, ale Taittinger mu už nenaslouchal. Náhle začal vnímat, co až dosud nebral na vědomí, trudnomyslné bubnování deště na skleněnou střechu nástupiště a naříkavé bzučení jedovatě zelených plynových stojanů. Ačkoliv byl ještě Hanfl uprostřed živého vyprávění, Taittinger se zvedl, dal si obléct plášť, nasadil si čepici, poručil, aby mu poslali cestovní brašnu a účet do hostince „U Černého slona“, a vyšel ven jako již téměř ztracený muž. Nebýt řinčení ostruh, bylo by možno se domnívat, že vyklouzl zahanbený. Třída Kaiser-Joseph-Strasse, která vedla z nádraží přímo do středu města k radnici, byla tichá, jen studený déšť ji obýval. Rytmistr Taittinger byl sám s deštěm a ulicí. Zlá nebo i jen vážnější tušení a předtuchy byly mu až do této hodiny neznámy. Nepříjemné, to jest nudné nálady dokázal vzorným způsobem snadno zaplašit. Tentokrát se jim však poddal, jako dešti a noci v té opuštěné ulici. Dříve si vždycky při návratu z Vídně ještě na chvilku odskočil do kasina, aby si „znovu přivykl“. Dnes však do hotelu „U černého slona“ skoro prchal. Bydlili tam také nadporučíci Stockinger a Felch. Taittinger se s nimi nechtěl za žádnou cenu setkat. Šel hned do svého pokoje. Nedopřál si ani svou obvyklou velkou noční toaletu, kterou dodržoval už patnáct let jako nějaký vznešený rituál. „Nech to být!“ řekl sluhovi, jenž navyklým způsobem začal rozkládat na židli hřeben a kartáček, zubní pastu, pomádu na vlasy, síťku k ochránění pěšinky, vazelínu a kakaové máslo. Rytmistr si dal jen vyzout boty. „Jdi spát!“ pokračoval. Položil se na postel, v kalhotách, v punčochách. Neodvážil se svléknout, sám nechápal, proč má poprvé v životě hrůzu z noci. Jako by si chtěl ten den a večer ještě prodloužit. Měl strach z této noci. Nebudu moct usnout, myslel si. Usnul však hned. Propadl se do spánku, jako by ho omámili. Ale přece jen byl strach z této noci oprávněný, neboť se mu poprvé po dlouhé době zdálo zčásti něco děsivého, zčásti nevýslovně smutné-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214680
ho. Ve snu například viděl, jak sestupuje po mramorových schodech s červeným kobercem, proti němu jde Sedlacek a zvedá cylindr; on sám, Taittinger, byl ale také zároveň Sedlacek; on sám snímal cylindr. Sám šel proti sobě samému. Stoupal do schodů, zároveň však po schodech sestupoval. Náhle stál v kanceláři ředitele věznice v Kagranu a policejní lékař se ho ptal: „Co je s vámi? Proč mi nedáváte žádnou zprávu o poměrech v mém pluku?“ Nedokázal odpovědět, ten nebohý Taittinger. Obával se také, že policejní prezident by mohl každou chvíli vejít a říci: „Barona Taittingera vůbec neznám.“ Později se objevila i hraběnka Helena W., měla ostříhanou hlavu stejně jako Mizzi Schinaglová, a žádala vrátit všechny své dopisy. Dokázal jen říci, že to je hrozný omyl, že nikdy nedostal od hraběnky žádné dopisy, natož pak doporučené. „Prosím, hraběnko,“ řekl, „zeptejte se účetního poddůstojníka Zenowera.“ – „Příliš pozdě, příliš pozdě!“ zvolala, a on procitl. Vzbudil ho sluha. Bylo už pozdě, tři čtvrti na sedm, neměl už čas dát se oholit. Dva desátníky, Leschaka a Kaniuka, povolal na dnešek k raportu, protože se předevčírem objevili na cvičišti neoholení. Služební, vojenské svědomí trápilo rytmistra. Co naplat, musel kvapem do bot, do kabátu, do čepice a rychle do kasáren. Už byli v sedlech, celá jezdecká setnina. Ani nebyl čas vyvolávat jména. Pršelo mírně, avšak neúprosně, jako včera navečer. Déšť svázal včerejšek s dneškem, jako by se mezitím žádný východ slunce nekonal, jako by slunce už nikdy nemělo znovu vyjít… Pluk se seřadil, široká, černožlutě natřená vrata se zvedla, vyjeli ven. Teprve v sedle Taittinger znovu pocítil probouzející se skutečnost. Teprve nyní byl s to si uvědomit, že všechno strašné byl jen sen. Kromě toho pociťoval přes sedlo a vnitřní stranu holínek teplo a krev koně, na němž jel. Dneska se mu sedělo dobře na jeho hnědé klisně. Jmenovala se Wally. Měl ji rád, ačkoliv nebyla zdaleka tak chytrá jako jeho bělouš Pylades. Tak jej pokřtil, neboť žil v přesvědčení, že Pylades byl řecký filozof. Wally byla pomalá, někdy jankovitá, muselo se jí dlouho domlouvat. Mírný tlak stehen nikdy nestačil. Byla prostě rozmarná, ne nadarmo ženská, náhle přecházející z netečnosti do bujnosti. Ale stejně ji měl rád. Když rytmistr sesedl na mýtině, byl to již téměř zase ten starý, obvyklý Taittinger. Vykonal raport, neoholené potrestal velmi přísně, po třech dnech samotky. „Hanba pro šarži být neoholený!“ pravil.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214680
Přitom si bezděčně uvědomil svou vlastní pichlavou bradu. Důstojník ve službě Prokurak to patrně viděl. Co na tom! Teď přišla tělesná cvičení, jezdecká cvičení, cviky s puškou. Rytmistr Taittinger byl dnes mimořádně přísný. Ovšem o čtyři hodiny později, po návratu do kasáren, stál už opět rozpačitý, téměř málomluvný v kanceláři účetního. Byl tu doporučený dopis. Už zase. Musel podepsat lístek. Zásobovací poddůstojník Zenower se dnes tvářil neobyčejně vážně, jinak než jindy u doporučených poštovních zásilek. Dopis byl velmi tlustý a těžký. Hodit ho do koše na papíry, to by vyvolalo hodně nelibý, nevhodný hluk. Na žluté obálce stálo „Úřad starosty Oberndorfu“. Raději teď než později, řekl si baron Taittinger. Roztrhl obálku. A začal číst. V úředním psaní starosta Taittingerovi sděloval, že jistý nezletilý chlapec jménem Alexandr Alois Schinagl se ohlásil v úřadu se sdělením, že je nemanželský syn pana rytmistra Taittingera, ptal se na adresu tohoto svého vlastního otce a také na adresu matky, neprovdané Mizzi Schinaglové. K tomu byl přiložen dopis hospodářského správce Taittingerova statku. To vlastně ani nebyl dopis, ale jakýsi druh matematické školní úlohy, jaká se zlomyslně ukládala kadetům v Hranicích na Moravě. Taittinger porozuměl pouze až úplně poslední větě, která zněla: „V důsledku výše uvedeného dovoluji si uctivě a oddaně panu baronovi sdělit, že pouze jeho bezodkladný příjezd sem by mohl přinést ještě jisté možnosti, případně vyhlídky.“ – Oba dopisy se Taittinger rozhodl dát dobrému, chytrému Zenowerovi. „Milý Zenowere,“ řekl, „vy přece máte civil, že?“ „Ano, pane barone.“ – „Takže, buďte tak laskav, oblečte si ho dneska, a tak kolem šesté, po rozkazu, vás budu čekat v tom parádním pokojíku ‚U Černého slona‘. A tam mi přesně povíte, co ty lidi vlastně ode mě chtějí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214680