/ 98 ném subjektivním pohledu. Komunističtí aktivisté zaváděli násilí a nezákonnost, demokratická menšina postrašeně mlčela; nedala jako Vacková najevo svůj postoj. Tím poskytla oněm událostem zdání legality, jak o to komunisté usilovali. Svědčí o tom i schůze senátu Univerzity Karlovy 12. března 1948, kterou řídil profesor matematiky prorektor Bohumil Bydžovský, namísto rektora Karla Engliše, jenž na úřad rezignoval. Prorektor oznámil: „Dvakrát se nám dostalo ujištění z rozhodujících míst, že svoboda učení je zajištěna a že nebude porušena…“53 Děkani fakult včetně J. B. Kozáka spolu s prorektorem vydali výzvu akademické obci, aby „se postavila čelem k socialismu, o nějž usiluje rozhodná většina našeho národa“. Byli přítomni, a neozvali se členové akademického senátu – významní představitelé filozofické fakulty profesor a bývalý děkan Josef Král nebo Václav Chaloupecký, profesor československých dějin.54 V „postheroických časech“ těžko vysvětlovat životní modus založený na jiných hodnotách, než má běžný každodenní život. Ukazuje se, že i v generaci Růženy Vackové, jež měla v paměti zkušenost dramatických změn a kolapsů nedávných časů okupace a války, byla statečnost a odhodlání převzít za čin osobní morální odpovědnost individuální záležitostí jednotlivce. Musím však zároveň dodat, že i tehdy byl takový čin vzácný; žádný z kolegů Vackové na počínání hrstky prosazovatelů totalitní moci otevřeně nereagoval. Většina z nich se neúčastnila únorových studentských manifestací, nepochybně však sdílela její názor. Přikláním se k názoru Johna Connellyho, který ve studii Zotročená univerzita (2008) srovnává průběh sovětizace vysokého školství ve východním Německu, českých zemích a v Polsku v letech 1945–1956 a dochází k závěru, že únor 1948 jako kulminační bod politické pasivity českých univerzitních profesorů má kořeny a počátek právě v éře, kterou zahájilo uzavření českých vysokých škol v roce 1939 a následující perzekuce. Profesorka Vacková byla v tomto ohledu výjimkou z převládajícího přístupu svých kolegů, který je ponižoval a vedl ke ztrátě společenské a morální prestiže.55 Přitom Vacková měla sama velmi neblahou zkušenost z dob nacistické okupace, kdy byli popraveni její bratr a švagr za odbojovou činnost, do níž se sama rovněž zapojila, a v únoru 1945 byla zatčena a uvězněna v Praze na Pankráci. Lze soudit, že právě to její pocit morální odpovědnosti naopak posílilo. Podotýkám, že začátkem března 1948 ještě nezačaly politické procesy s krutými ortely ohrožujícími svobodu a životy občanů, jež přinesla následující léta. Vacková, která jediná z profesorů Univerzity Karlovy reagovala takto statečně – a „očista“ se dotkla všech československých vysokých škol –, nebyla hned zařazena mezi ty, kterým bylo vzápětí odebráno právo vyučovat. Až v časech nejkrutější stalinistické totality, 22. února 1950, ji čekalo uvěznění a odsouzení ve vykonstruovaném procesu „pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA“. Vyměřili jí dvaadvacet 53) AUK, f. Akademický senát UK, kart. 45, Zápis ze schůze AS UK dne 12. 3. 1948. 54) K tomu J. Hanzal: Cesty české historiografie 1945–1989, s. 80. 55) J. Connelly: Zotročená univerzita, s. 137; k tomu srovn. Dějiny Univerzity Karlovy IV, s. 265; M. Devátá – D. Olšáková: Ideologizace vědy a školství 1945–1960, s. 54–55.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214650
K o m unistick ý e x p e r i m e nt n a f a kult ě
/ 99
let těžkého žaláře; domů se vrátila po sedmnácti letech na amnestii v roce 1967. Vězením prošli v padesátých letech i jiní její fakultní kolegové.56
Kádrové posily V hlavním projevu na březnové schůzi fakultního profesorského sboru oznámil Arnošt Kolman, že z rozhodnutí akčního výboru budou mít v tomto orgánu napříště třetinové zastoupení studenti a zaměstnanci fakulty. Ministr Nejedlý, když den nato podpisoval propouštěcí dekrety, ujišťoval, že fakultní vědy a výuka odchodem propuštěných nic neztratí, neboť na jejich místo přijdou noví odborníci. Ve skutečnosti měl pro fakultní vědu a výuku nucený odchod učitelů nestejný význam. Národněsocialistický aktivní politik Hubert Ripka, habilitovaný v polovině roku 1946, soustavně pedagogicky nepůsobil. Před únorovým převratem byl ministrem zahraničního obchodu. Také profesora sociologie Machotku odváděla od pedagogické činnosti politická funkce místopředsedy zemského národního výboru v Čechách od roku 1946. Ripka, Machotka, Ullrich a Kovárna odešli brzy do exilu. Kalista a Hutter byli později, v roce 1951, obviněni z velezrady a uvězněni. Děkan Kozák na březnové schůzi profesorského sboru roku 1948 přečetl jména těch, které ministr Nejedlý pověřil jako posily fakultní výuky přednáškami: PhDr. Oldřicha Říhu v oboru novodobých politických dějin, PhDr. Václava Husu pro obor československé dějiny a PhDr. Jaroslava Charváta v nově zaváděné disciplíně dějiny dělnického a odborového hnutí, v oboru filozofie pak posavadního profesora Pedagogické fakulty UK Ludvíka Svobodu a v oboru hudební vědy PhDr. Annu Patzakovou.57 Dále navrhl, aby byli s okamžitou platností pověřeni přednáškami z marxismu-leninismu Jindřich Zelený a Miloš Kaláb, z občanské výchovy Čestmír Císař a Vladimír Ruml; všichni byli tehdy ještě posluchači fakulty a připravovali se k rigorózům, jak již jsem uvedl. Tady se ozvaly nesmělé pochybnosti, nakonec však profesorský sbor konstatoval, že všichni navržení jsou odborníci, a jejich přednášky jednomyslně schválil. O nových pedagozích by Arnošt Kolman, kdyby je lépe znal, nepochybně prohlásil, že nejsou žádnými marxisty-leninovci, jako to řekl o Nejedlém, jenž měl hlavní slovo při jejich výběru. Z nově pověřených učitelů měl pedagogické zkušenosti jedině profesor filozofie Ludvík Svoboda.58 Vystudoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1922/23 až 1925/26 obory filozofie – latina – řečtina. Po obhájení disertace Náboženské prvky ve filosofii Ludvíka Feuerbacha dosáhl doktorátu filozofie (PhDr.), působil jako profesor na gymnáziích v Hlučíně, Ostravě a nakonec (od 56) K osudům profesorky Vackové ve vězení srov. předmluvu k vydání jejích přednášek z té doby, jež měla pro spoluvězeňkyně: R. Růžena: Vězeňské přednášky; dále R. Vacková: Ticho s ozvěnami; J. Vorel – A. Šimánková – L. Babka: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech III. O perzekuci dalších pedagogů srov. V. Dvořáčková: Bohumil Ryba, mezi vědou a vězením. 57) Dějiny Univerzity Karlovy IV, s. 438. 58) AUK, f. FF UK, Personálie pedagogického sboru, kart. 59, inv. č. 695, Ludvík Svoboda, Stručný životopis a další osobní doklady.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214650
/ 100 roku 1941) v Praze. Ve svém curriculu uvedl, že jej zajímaly otázky na rozhraní disciplín filozofie a sociologie a rád se obíral problémy umění, což ho vedlo k psaní divadelních kritik. V sezoně 1938/39 se stal dramaturgem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Koncem protektorátu 9. února 1945 byl zatčen a strávil měsíc ve vazbě (do 10. března). Kariéru po roce 1945 mu otevřely dřívější publikace o marxistické a sovětské filozofii, zejména brožura Filosofie v SSSR, již vydal roku 1936, a překlad Leninova spisu Materialismus a empiriokriticismus z roku 1932. Uvedená brožura o sovětské filozofii měla popularizační charakter, její vydání prošlo vcelku bez povšimnutí (až na kritickou zmínku v České mysli a příznivý posudek Leopolda Silbersteina v Prager Rundschau roku 1938). V roce 1945 přednášel na Svobodné škole politických nauk; odtud jej Nejedlý v listopadu 1947 povolal na stolici filozofie a sociologie nově založené Pedagogické fakulty UK. Po přechodu na Filozofickou fakultu UK se brzy stal vedoucím katedry marxismu-leninismu (1950/51), přetvořené z dřívějšího filozofického semináře; roku 1952/53 byl krátce prorektorem Univerzity Karlovy. Současně přešel z tehdejší Filozoficko-historické fakulty na samostatnou Katedru dialektického a historického materialismu Univerzity Karlovy. Působení na univerzitě přerušil v březnu 1953, kdy se stal (do července 1957) velvyslancem ve Švýcarsku. Po návratu v letech 1957 až 1959 vedl Filosofický ústav Československé akademie věd, kde ho pak střídal Arnošt Kolman a Svoboda se vrátil jako vedoucí katedry filozofie na fakultu. Roku 1971 byl penzionován. Studenti, kteří zažili výuku profesora Svobody na fakultě, na něj později vzpomínali vesměs jako na tolerantního pedagoga i vedoucího katedry, který posuzoval věci rozvážně a často ulamoval hroty kritice radikálů, jež existenčně ohrožovala ty, proti nimž byla namířena.59 Jiný osud čekal Annu Patzakovou, kterou v březnu 1948 ministr Nejedlý dosadil jako svou oblíbenou žačku na stolici hudební vědy, byť vysokoškolská muzikologická studia nedokončila.60 V druhé polovině dvacátých let publikovala články v časopisech Dělnická osvěta (O dělnickém umění, 1926) a Česká mysl. Pro sborník k padesátým narozeninám Nejedlého, vydaný v roce 1928 v nakladatelství Fr. Borový, připravila bibliografii jubilantových prací, kterou doplnila po deseti letech v dalším sborníku. V třicátých letech se věnovala rozhlasové hudební redakci v Radiojournalu; napsala také větší monografii Deset let československého rozhlasu (1935), přispívala referáty o hudbě, divadle a opeře (v časopisech Dělnická osvěta, Nová svoboda, Prager Rundschau, kde byla hudební redaktorkou). V roce 1937 přispěla do sborníku o demokratickém Španělsku v občanské válce. Patřila k levicovým publicistům druhého desítiletí republiky. Léta okupace strávila v emigraci v Londýně (od roku 1939) spolu se svým manželem Václavem Patzakem, který 59) K tomu I. Tretera: Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec; T. Syllaba: Mé vzpomínky na studium. 60) AUK, f. FF UK, Personálie pedagogického sboru, kart. 47, inv. č. 565: Anna Patzaková; dále srov. T. Volek: Příspěvek k tématu „normalizace“ na pražských muzikologických pracovištích let sedmdesátých, s. 546; AUK, f. FF UK, protokoly profesorského sboru 1948, kart. 7, inv. č. 61. Rovněž Slovník české hudební kultury.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214650