96
beletrie Ti tři se potkají uprostřed cestičky vedle bazénu. Lukáš a Jindra sedí na lavičce. Na tuto lavičku si jindy sedaly jejich kibicující učitelky s hrnkem kávy, aby spolu mohly drbat, co je nového, a přitom výkřiky komandovat děti kolem. Kdyby si mohly ke kávě zapálit cigarety, udělaly by to. A najednou je lavička jejich, a navíc k nim přichází Vitka. Vitka! Potkávají na bazéně právě ji! Zvláštní věc. Je to totiž taky učitelka Lukášovy a Jindrovy třídy! Jenže od jiných se liší. Je sice v jejich očích rovněž stará, ale ne tak katastrofálně jako většina ostatních. Nenosí neforemný svetr s ohavnými brožemi, nemá dlouhé nehty jako čarodějnice. Nevlastní drdol ani rolák. A je pěkná. Trošku divná, ale pěkná. A má zadek. A prsa. Menší, jenže zrovna teď jí navíc ztvrdly bradavky. Hoši na ni překvapeně koukají, oba mlčící, s mírně pootevřenými ústy. Vitka se k nim blíží a cítí, jak ji dychtivě luxují očima. Oba narvaní v plavkách, prsty na nohou zkroucené a překvapením celí ztuhlí. Vlasy mají ještě suché, ve vodě nebyli. Z jejich idolu teče voda a prudce dýchá. Což je v něčem až nepatřičné a zároveň omamné. „Nazdar kluci.“ „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Vitka chvíli přemýšlí, jak pokračovat. Něco jim říct chce, má dobrou náladu. Trochu jí lichotí jejich omráčený obdiv. „Přišli jste si zaplavat?“ „Ano, my jsme si řekli, že zajdeme na bazén sami.“ Tohle řekne Lukáš a hned mu to připadá úplně zoufale debilní. Na to, že i Vitčina otázka byla vlastně hodně marná, u toho nepomyslí. Proč řekl „sami“? To je, jako by říkal, že tu jindy jsou s rodiči. Panebože! Jindra má aspoň ten rozum, že drží hubu. Ale něco jsem říct musel… „A líbí se vám tady?“ Vitka cítí nervozitu, chce se chovat nenuceně, chce je trošku uvolnit. Jsou jí sympatičtější než spousta jiných žáků. Nejsou upištění ani otravní, ani podlejzáci. Ale ví, že tohle asi půjde ztuha. „Jo,“ řekne Jindra. „Líbí.“ „Vy sem chodíte dost?“ zeptá se Lukáš. „Chodit dost…“ Kristepane, co to melu?! Láteří si v duchu Lukáš. „Chodím. V zimě plavat a pak do páry. Je to zdravý. To je dobře, že jste šli taky!“ Vitka to řekne, ale přitom tuší, že sportu moc nedají, a vůbec, že vypadají, jako by si to tu spíš s něčím spletli, než že by opravdu chtěli na bazén. Chvíli na sebe koukají a je ticho. Někdo běží o kus dál po dlaždičkách a pak začne brzdit a ozve se hvizd. Trojici to vysvobodí alespoň v tom, že se všichni ohlédnou stejným směrem. Moc k vidění tam není. Ve Vitce jemně hrkne. Je tu se svými žáky, přemístilo ji to duchem do stavu, kdy musí všechno
hlídat, a málem se nadechla, aby zakřičela na úplně cizí dítě, že tu nemá co běhat. To jí také vezme z úst další větu. Chtěla jim položit nějakou otázku na školu. Něco, co se nabízí, ale zdá se jí to příšerné. Ještě si pamatuje na ty kecy svých profesorů: „Jak to vypadá s tou vaší chemií, Chmelová?“ a podobně. Prudce otočí hlavu zpátky na kluky. Jindra jí kouká na prsty, ze kterých pomalu kape voda. Lukáš se škrábe na ruce. „Viděli jste tu bronzovou hlavu na chodbě?“ „Ano, viděli.“ Přikyvují oba. „Víte, kdo to je?“ „Ne.“ „To je pán, co tu seděl bez hnutí na lavičce, zmrznul, a tak mu odlili sochu na výstrahu ostatním.“ Chlapci vytřeštěně zírají. Chvíli to trvá. První se usměje Lukáš, pak i Jindra. Stojí tam a chvíli se na sebe usmívají všichni tři. Oba ji milují. Cestou domů myslí každý na něco jiného. Vitka na to, jaký má hlad. Jindra na to, kdo teda vlastně je ten chlap, co mu udělali sochu. Lukáš udělá prstem tečku na zadýchané okno autobusu a v hlavě si promítá ten důlek, co má Vitka na bradě.
Martin E. Kyšperský (nar. 1980 v Brně) je hudebník, zpěvák, textař a spisovatel. Příležitostně hraje v divadle nebo ve filmu. V mládí založil skupinu Květy, s níž dodnes koncertuje a vydává alba. Jako skladatel, textař a aranžér spolupracuje s dalšími hudebníky (Jan Burian, Lenka Dusilová, Petr Marek aj.). Napsal knihu pro děti Za Aničkou kolem světa. Přítomná ukázka je z prózy s pracovním názvem Ptáček z hvězd. Jeho domovským městem je Brno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214629
beletrie
97
Jenom gram Povídka ze současného Izraele
Etgar Keret
V
kavárně hned vedle našeho baráku vobsluhuje jedna strašně milá servírka. Benny, kterej tam dělá v kuchyni, mi řek, že se jmenuje Šikma, nemá kluka a tak trochu ujíždí na marjáně. Než v tý kavárně začla pinglovat, ani jsem tam nepách. Ale teďko v ní po ránu dřepím den co den. Popíjím preso. A trochu se s ní bavím — vo tom, co jsem se dočet v novinách, vo jinejch kunčoftech, vo koblihách. Někdy ji dokonce rozesměju. A když se směje, mám z toho dobrej pocit. Málem jsem ji párkrát pozval do kina. Ale kino je prostě moc natvrdo. Po bijáku už je akorát pozvání na večeři, nebo letadlem na víkend na ejlatský pláže. Když někoho pozveš do kina, znamená to jenom jednu věc; v podstatě tak říkáš „Chci tě“. A kdyby neměla zájem a řekla ne, skončilo by to jako jeden velkej trapas. A tak mi přijde lepší se jí zeptat, jestli si se mnou nedá jointa. Přinejhorším řekne, že nekouří, a já utrousím nějakej ten fór vo vyhulencích a jakoby nic si poručím další preso a pak se zvednu. A tak zavolám Avrimu. Z celý mojí třídy na střední byl jedinej super těžkej hulič von. Už jsme spolu přes dva roky nemluvili. Vytáčím jeho číslo a hlavou mi běžej hypotetický zdvořilostní kecy — hledám něco, co by se mu dalo říct, než na něho vybalím tu trávu. Ale sotva se ho stihnu zeptat, jak se má, řekne: „Ani ťuk. Kvůli tý syrský lapálii nám zavřeli hranice s Libanonem, a na konto toho vopruzu s al‑Káidou vodřízli Egypt. Není co hulit, kámo. Už z toho lezu po zdi.“ Zeptám se ho, co novýho, a von to vyklopí, i když voba víme, že je mi to buřt. Řekne mi, že jeho holka je v jináči a že voba to děcko chtěj, a že máma jeho holky je vdova a že na ně tlačí, aby se vzali, a ještě k tomu chce náboženskej vobřad — protože přesně tak by to chtěl táta jeho holky, kdyby byl naživu. A zkus si jí na to něco říct! To se fakticky nedá řešit. Má ho snad vykopat krumpáčem a zeptat se ho? A celou tu dobu, co Avri žvaní, se ho pokouším zklidnit; vopakuju mu, že já na tom nic až tak strašnýho nevi-
dím. Protože já na tom, jestli se Avri vožení před rabínem, nebo ne, vážně nic až tak strašnýho nevidím. A i kdyby se rozhodnul vysmahnout z Izraele na věky, nebo si nechat změnit pohlaví — i to by mi bylo fuk. Pro mě je důležitej jedině ten špek pro Šikmu. Takže na něho vybafnu todle: „Hej, kámo, někdo ji někde mít musí, ne? Ne že bych toužil bejt v rauši. Je to pro jednu extra holku. Chci na ni udělat dojem.“ „Ani ťuk,“ řekne zas Avri. „Přísahám — dokonce jsem sám začal hulit Spice, jako nějakej feťák.“ „Žádnou syntetickou sračku jí přinýst nemůžu,“ řeknu mu. „Nevypadalo by to dobře.“ „Já vím,“ zamumlá na druhým konci drátu. „Vím, ale teďko — tráva prostě došla.“ Za dva dny mi Avri volá a říká, že snad něco má, ale že je to „komplikovaný“. Řeknu mu, že chápu, že vzácný věci jsou drahý. „Neřek jsem ‚drahý‘,“ řekne podrážděně. „Řek jsem ‚komplikovaný‘. Sčuchnem se do čtyřiceti minut na Carlbachový 46 a já ti to vysvětlím.“ Nic komplikovanýho právě v tý chvíli nepotřebuju. A co si vzpomínám ze střední, Avriho komplikovaný je fakt že komplikovaný. Když na to přijde, chci si jenom drobátko zahulit, dát si jointa s hezkou holkou, co se směje mejm fórkům. Na žádný rande s votrlým kriminálníkem nebo kdože to bydlí někde na Carlbachový zrovinka nemám náladu. Avriho tón mě i přes telefon dost vytočil — a „komplikovaný“ řek hned dvakrát. Když se na tu adresu dovalím, Avri čeká ještě s helmou na hlavě vedle skútru. „Ten chlápek,“ funí, jak šlapem po schodech, „ten, jak za ním jdem, je právník. Jedna moje kamarádka mu jednou tejdně uklízí bejvák, ale ne za prachy — dělá to kvůli trávě. Má rakovinu v pokročilým stadiu někde, no co já vím kde, a doktor mu jí předepisuje čtyřicet gramů měsíčně, ale sám už to sotva dává. Tak jsem ji poprosil, jestli by se ho nezeptala, jestli by si vod ní trochu neulevil, a on řek, že to proberem, ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214629
98
beletrie ýslovně řek, ať přijdem dva, nemám šajn proč. Tak jsem v popad mobil a zavolal ti.“ „Avri,“ řeknu mu, „chtěl jsem práska. Nevrhnu se do vobchodování s drogama s právníkem, kterýhos v životě neviděl.“ „Vo žádný vobchodování tu nejde,“ řekne Avri. „Prostě nás dva jenom poprosil, ať se stavíme na kus řeči. Jestli řekne něco, co nám nepůjde pod nos, řeknem mu čau a celý to vodpískáme. A vo žádným vobchodování ani dneska nemůže bejt řeč. Nemám u sebe ani vorla. Nanejvejš uvidíme, jestli by z toho nemohlo něco kápnout.“ Pořád z toho neskáču blahem. Ne že bych si myslel, že je to nebezpečný, ale protože mám strach, že mi to bude nepříjemný. A když je mi něco nepříjemný, je zle. Kysnout s neznámejma lidma v neznámejch domech, kde navíc hrozí chmurná atmosféra — neumím se s tím poprat. „Nu,“ řekne Avri, „tak tam se mnou dolez a po dvou minutách si jako vočekuj zprávy a že musíš letět. Ale nenech mě v kýblu. Chtěl, aby přišli dva lidi. Prostě tam se mnou pojď, ať nevypadám jak debil, a za chvilku se můžeš klíďo zdekovat.“ Pořád mi to nejde pod nos, ale když to Avri řekne takhle, těžko mu můžu říct ne a nevypadat přitom jako čurák. Právník se jmenuje Corman, nebo má aspoň todle příjmení na dveřích. A je docela v pohodě. Nabídne nám kolu a do každý skleničky hodí pár kostek ledu a plátek citrónu, úplně jako v nějakým hotelovým baru. A pohodovej má i bejvák: světlej, a dokonce hezky voní. „Poslyšte,“ řekne. „Za hodinu musím být u soudu. Občanský spor stran dopravní nehody: řidič srazil desetiletou dívku a ujel. V lochu si neodkroutil ani rok a já teď zastupuju rodiče, kteří po něm vymáhají dva miliony. Ten týpek, co to zavinil, je Arab, ale z bohatý rodiny.“ „Týjo,“ řekne Avri, jako by snad měl tušení, o čem to Corman vlastně mluví. „Ale my jsme tu kvůli něčemu úplně jinýmu. Jsme Tinini kámoši. A přišli jsme pokecat vo trávě.“ „A o trávě to přece taky je,“ řekne Corman netrpělivě. „Jestli mě necháte domluvit, uvidíte. Na straně řidiče tam bude celá jeho rodina — aby mu vyjádřila podporu. Ale za tu mrtvou holčičku se tam kromě jejích rodičů neukáže živá duše. A ti to tam tiše prosedí se skloněnýma hlavama — neřeknou ani slovo.“ Avri přikývne a odmlčí se. Pořád nechápe, ale nechce si Cormana naštvat. „A já chci, abys tady s kámošem u toho soudu byl a tvářil se, jako že jsi s obětí spřízněný. Udělejte kravál. Virvál. Musíte po obžalovaném ječet. Řvát, že je vrah. A třeba brečet nebo mu trochu zanadávat, ale nic rasistickýho — prostě něco jako ‚ty hajzle‘. Soudce by zkrátka měl cítit, že tam jste. Potřebuju, aby mu došlo, že lidi tady ve městě si myslí,
že z toho ten týpek vyklouz moc lacino. Možná vám to přijde divný, ale něco takovýho na soudce vždycky platí. Zatřese to s ním, setřepe mu to z těch starejch, suchejch zákonů pavučiny — a on okusí, o čem je pravej svět.“ „A co ta tráva?“ zkusí to Avri. „Už u ní jsem,“ skočí mu do řeči Corman. „Dopřejte mi tu půlhodinku u soudu, a já vám dám každýmu deset gramů. A když budete křičet hezky nahlas, možná i patnáct. Co vy na to?“ „Potřebuju jenom gram,“ řeknu mu. „Co kdybyste mi ho jednoduše prodal, a máme vymalováno? A pak si s Avrim —“ „Prodal?“ uchechtne se Corman. „Jako za peníze? Jsem já snad nějakej dealer? Nanejvejš dám sem tam nějakýmu kamarádovi sáčíček jako dárek.“ „No tak mi dejte dárek,“ žadoním. „Dyť je to mizernej gram!“ „A co jsem vám právě řek?“ zasměje se Corman nepříjemným smíchem. „Dám, ale napřed mi musíte dokázat, že jste opravdu kamarádi.“ Kdyby u toho nebyl Avri, nikdy bych nekývnul, ale von do mě hučí, že je to naše šance a že přece nebudem dělat nic nebezpečnýho nebo protizákonnýho. Drogy nelegální jsou, ale řvát po Arabovi, kterej přejel malou holku — to není jenom legální, ale naprosto přijatelný. „A co ty víš?“ řekne. „Třeba tam budou kamery a my budem večer ve zprávách v televizi.“ „Ale proč máme proboha předstírat, že jsme rodina?“ reju do něj. „Rodiče tý holky přece budou vědět, že nejsme příbuzný.“ „Neřek nám, že máme tvrdit, že jsme příbuzný,“ řekne Avri. „Akorát řek, že máme řvát. A když se nás někdo zeptá, vždycky můžem říct, že jsme se o tom dočetli v novinách a že jsme jenom uvědomělý vobčani.“ Tendle hovor vedem v temný chodbě soudu, kde to páchne po kanalizaci a plísní. A i když se pořád hádáme, už je nám voběma dávno jasný, že v tom jedu taky. Kdybych v tom nejel, nepřised bych si k Avrimu dozadu na skútr. „Klídek,“ řekne mi. „Já budu ječet za dva. Nemusíš dělat vůbec nic. Prostě se tvař, jako že jsi můj kámoš a snažíš se mě jako zklidnit. Jenom aby jim docvaklo, že jsme spolu.“ Polovina řidičovy rodiny už tam je a probodává nás na chodbě pohledem. Samotnej řidič je baculatej a vypadá hodně mladě, a každýho novýho člověka, co se ukáže, zdraví a všecky líbá, jako by snad byli na svatbě. Za stolkem žalující strany vedle Cormana a dalšího mladýho právníka s vousem seděj rodiče tý holky. Nevypadaj, jako by byli na svatbě. Vypadaj jako po vejprasku. Matce je kolem padesáti nebo víc, ale malá je jako ptáček. Má krátký šedivý vlasy a vypadá, že je úplně vyřízená. Otec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214629