Zm ě n ě n é s tav y v ě d o m í
97]
beladoně, se v nízkých dávkách (dvě nebo tři tablety denně) využívá k léčbě Parkinsonovy choroby a že ve velkém množství mohou tyto drogy přivodit delirium (takové delirantní stavy se již dlouho pozorovaly při náhodném požití rostlin, jako je rulík zlomocný, malvička a blín). Bude ale delirium zábavné? Nebo poučné? Budu v tom stavu vůbec schopen sledovat nenormální fungování mozku a ocenit jeho zázračnost? „No tak,“ pobízeli mě. „Vem jich dvacet. Pořád to budeš mít částečně pod kontrolou.“ A tak jsem jednoho nedělního rána odpočítal dvacet pilulek, spláchl je douškem vody, posadil se a čekal, co přijde. Promění se svět? Bude jako právě zrozený, jak popisoval Huxley v Bránách vnímání a jak jsem to sám zažil u meskalinu a LSD? Dostaví se vlny lahodného, rozkošnického pocitu? Nebo naopak úzkost, dezorientace, paranoia? S tím vším jsem počítal, ale nic z toho nenastalo. Měl jsem sucho v ústech, velké zornice a těžko se mi četlo, ale víc nic. Vůbec žádné nadpřirozené účinky. Byl jsem velmi zklamaný. Nevěděl jsem, co přesně čekám, ale čekal jsem aspoň něco. Zrovna jsem si v kuchyni stavěl vodu na čaj, když někdo zaťukal na dveře. Byli to moji kamarádi Jim a Kathy. V neděli ráno se stavovali často. „Pojďte dál, je otevřeno,“ zavolal jsem. Usadili se v obýváku. „Dělám vajíčka, jak je chcete?“ zeptal jsem se. Jim na to, že si dá sázená. Kathy řekla, že ona také, ale opečená z obou stran. Dal jsem se do smažení a zároveň si s nimi povídal. Mezi kuchyní a obývákem byly nízké lítačky, takže jsme se krásně slyšeli. Za pět minut jsem houkl: „Hotovo!“ Talíře se šunkou a vejci jsem položil na podnos a šel do obýváku – a nikde ani noha. Žádný Jim, žádná Kathy, žádná známka toho, že by tu kdy byli. V tom šoku jsem div neupustil tác. V první chvíli mě vůbec nenapadlo, že jejich hlasy, jejich „přítomnost“, nejsou skutečné, že jde o halucinace. Vedli jsme úplně normální kamarádský hovor, tak jako vždycky. I jejich hlasy zněly stejně jako obvykle. Do chvíle, kdy jsem otevřel lítačky a vstoupil do prázdného pokoje, vůbec nic nenapovídalo tomu, že celý rozhovor, přinejmenším to, co říkali oni, je jen výplod mého mozku. Nejenže mě to šokovalo, ale taky jsem se dost lekl. U LSD a jiných drog jsem věděl, s čím mám tu čest. Svět vypadal jinak, změnil se. Nechyběl žádný z typických rysů zvláštního, mimořádného prožitku. Můj „rozhovor“ s Jimem a Kathy však žádné zvláštní vlastnosti neměl. Byl zcela všední, nebylo na něm nic, co by prozrazovalo, že je to jen
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214617
[9 8 H A L U C I N AC E
halucinace. Pomyslel jsem na schizofreniky, kteří hovoří se svými „hlasy“. Ale u schizofrenie se hlasy vysmívají nebo vyčítají, nemluví o šunce s vejci a o počasí. „Pozor, Olivere,“ říkal jsem si. „Seber se. Nedovol, aby se to opakovalo.“ V zadumání jsem pomalu jedl svou šunku s vejci (i Jimovu a Kathyinu porci) a rozhodl se vyrazit na pláž, kde uvidím skutečného Jima a Kathy i všechny své přátele. Řekl jsem si, že si tam v líném odpoledni pěkně zaplavu. Najednou jsem však kdesi nad hlavou uslyšel hlasité vrčení. Na okamžik mě to zmátlo. Ale pak mi došlo, že je to přistávající vrtulník, v němž sedí táta s mámou. Chtěli mě překvapit, a tak si z Londýna zaletěli do Los Angeles, kde si najali vrtulník, aby je dopravil do Topangay Canyon. Běžel jsem do koupelny, rychle se osprchoval a vzal si čistou košili a kalhoty. Za ty tři nebo čtyři minuty, co zbývaly do jejich příchodu, se toho víc stihnout nedalo. Z rytmického chodu motoru jsem div neohluchl, z čehož jsem poznal, že helikoptéra musela právě přistát na ploché skále vedle domu. Celý natěšený jsem se vyřítil ven, že se s rodiči přivítám. Ale na skále nikde nic. Široko daleko žádný vrtulník. I pulsující řev motoru rázem ustal. Ticho, pustota a zklamání mi vehnaly slzy do očí. Tak jsem se těšil, a teď tu nebylo vůbec nic. Vrátil jsem se do domu a postavil na další čaj. Vtom jsem si všiml pavouka na zdi. Natahoval jsem se k němu, že si ho prohlédnu zblízka, a on najednou vykřikl: „Ahoj!“ Na tom, že mě zdraví pavouk, jsem neshledal nic zvláštního (stejně jako Alence nepřišlo divné, že na ni mluví bílý králík). „Ahoj, ty tam,“ odpověděl jsem, čímž začal náš rozhovor, v němž jsme se převážně zaobírali poměrně technickými otázkami analytické filozofie. Jeho směr snad udal pavouk svou úvodní replikou. Prý jestli si myslím, že Russell vyvrátil Fregeův paradox. Ale možná to téma podnítil jeho hlas – pronikavý, kousavý, úplně stejný, jaký měl Russell (slyšel jsem ho v rádiu, ale také – ach, jaká to švanda – zparodovaný v pořadu Beyond the Fringe).37] [• • •]
Když jsem tuhle příhodu po letech vyprávěl svému příteli entomologovi Tomu Eisnerovi, zmínil jsem pavoukovy filozofické sklony a russellovský hlas. Rozvážně přikyvoval a povídá: „Ano, tenhle druh znám.“ 37]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214617
Zm ě n ě n é s tav y v ě d o m í
99]
Ve všední dny jsem pracoval na neurologickém oddělení University of California a drogám se vyhýbal. Už jako studenta medicíny v Londýně mě ohromoval a dojímal rozsah neurologických prožitků pacientů a uvědomil jsem si, že dokud je nezkusím popsat nebo přetlumočit, nikdy je dostatečně nepochopím ani se s nimi citově nevyrovnám. Tehdy jsem psal své první články a první knihu (ta nikdy nevyšla, protože jsem ztratil rukopis). O víkendech jsem však s drogami experimentoval často. Živě si vybavuji příhodu, kdy se mi zjevila jedna kouzelná barva. Jako malého mě učili, že spektrum má – včetně indigové – sedm barev (Newton je poněkud svévolně přiřadil k sedmi tónům hudební stupnice). Některé kultury ale rozeznávají pouze pět či šest spektrálních barev a jen pár lidí se shodne, jak indigo vlastně vypadá. Dlouho jsem toužil spatřit „opravdové“ indigo a myslel jsem si, že drogy by mi to mohly umožnit. A tak jsem jedné slunečné soboty roku 1964 „zbudoval“ farmakologický odrazový můstek sestávající z amfetaminu coby základu (pro celkové vybuzení), LSD (pro halucinogenní intenzitu) a špetky marihuany (pro trošku větší delirium). Asi po dvaceti minutách jsem se podíval na bílou stěnu a zvolal: „Chci vidět indigo teď – teď!“ A pak se ta barva objevila. Jako by ji utrousil obří malířský štětec. Obrovská, chvějící se hruškovitá kapka toho nejryzejšího indiga. Svítící, nadpřirozená. Zalila mě extází. Byla to barva nebes. Napadlo mě, že je to přesně ta, již se Giotto snažil namíchat celý život, ale nikdy se mu to nepodařilo – snad proto, že nebeská barva nemá být na Zemi spatřena. Ale jednou existovala, říkal jsem si – byla to barva třetihorního moře, dávného oceánu. V extázi jsem se k ní natáhl. Potom však najednou zmizela a ve mně se rozhostil zdrcující pocit ztráty a smutku. Nicméně jsem se utěšoval: ano, indigo existuje a lze si ho vybavit v mysli. V příštích měsících jsem indigo stále hledal. Obracel jsem malé kamínky a valouny poblíž svého domu. Zkoumal jsem exempláře azuritu v přírodopisném muzeu – barvě, již jsem viděl, však byly nekonečně vzdálené. Pak jsem se v roce 1965 přestěhoval do New Yorku a zašel jsem na koncert, který se konal v egyptologické výstavní síni Metropolitního muzea umění. V první půli byly uvedeny Monteverdiho Nešpory a já byl naprosto uchvácen. Žádné drogy jsem si nevzal, a přesto jsem cítil rajskou řeku hudby, dlouhou čtyři sta let, jak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214617