S T E R EO S KO P I C K Á S U E
97 ]
Poté co jsem četl o Wheatstonově výzkumu stereoskopických efektů na základě nadsazení či obrácení nerovnosti v rámci stereopárů, jsem se do experimentů pustil také. Začal jsem tím, že jsem mezi snímky dělal větší a větší rozestup, načež jsem si z metrového lepenkového tubusu a čtyř zrcátek zhotovil hyperstereoskop. Do všech důsledků jsem se tak proměnil v bytost s očima umístěnýma metr od sebe. Hyperstereoskopem jsem se mohl dívat na velmi vzdálený objekt, například na báň katedrály sv. Pavla, která normálně vypadá jako plochý půlkruh na obzoru, a vnímat, jak se promítá ve své plné trojrozměrné okrouhlosti. Jiným experimentem bylo, že jsem si sestrojil „pseudoskop“, jímž se dal pohled obou očí prohodit a stereoskopický efekt se do určité míry obrátil, takže vzdálenější objekty se jevily blíže než blízké objekty, a tváře dokonce vypadaly jako konkávní. To ovšem odporovalo zdravému rozumu, stejně jako všem dalším prostorovým charakteristikám perspektivy a překrývání – někdy se obrázky rychle posouvaly z konvexní formy do konkávní, sem a tam, což byla zkušenost bizarní a dezorientující, neboť mozek se pokoušel obě protichůdné hypotézy rozsoudit.40] Po druhé světové válce začaly přitahovat pozornost nové techniky a formy stereoskopie. Objevil se View-Master, malý plastikový stereoskop na kotoučky drobných kodachromových stereoskopických dvojic diapozitivů, mezi nimiž se přeskakovalo stisknutím páčky. V té době jsem se zamiloval do Ameriky, zvláště zásluhou tohoto stereoskopu a jeho velkolepých scenérií z amerického Západu a Jihozápadu. Daly se sehnat i brýle s polarizačními filtry k pozorování vektografických stereoskopických obrazů (vektografů), Polaroid Vectographs, jejichž polarizační filtry byly vzájemně pootočené o devadesát stupňů, takže světlo, jež propouštěl filtr jedné čočky, nepropouštěl filtr druhé čočky. Vektografické stereoskopické obrázky byly rovněž vzájemně 40] Richard Gregory, jenž mnoho let studoval zrakové klamy, zdůrazňoval, že smyslové vnímání čili percepce je ve skutečnosti jen percepční hypotéza (Hermann von Helmholtz ji v šedesátých letech 19. století nazval „podvědomé domněnky“). Gregory byl stereoskopický nadšenec – svým přátelům často posílal stereoskopická vánoční přání –, ale když jsem mu pověděl o tom, že se mi povrch tváří jeví konkávní, velmi jej to překvapilo. Domníval se, že v případě něčeho tak důvěrně známého a významného, jako je tvář, musí pravděpodobnost a kontext výrazně převážit a takto nápadně mylné percepci zabránit. Souhlasil jsem, ale nemohl jsem popřít svoji zkušenost. Gregory pak musel konstatovat, že k tak nepravděpodobnému jevu může u člověka, který je binokulárními jevy silně zaujatý, opravdu dojít.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214615
[ 98
ZRAK MYSLI
polarizovány v pravých úhlech, a tak každé oko vidělo jen jeden, odpovídající obrázek. Takové vektografické brýle mohly ukazovat, na rozdíl od červenozelených anaglyfických brýlí, všechny barvy, což jim dodávalo zvláštní přitažlivost. Existovaly též lentikulární stereogramy, u nichž se stereoskopické páry tiskly do dvou úzkých střídavých svislých pruhů pokrytých průhlednou lentikulární fólií. Lentikuly (tenké, protáhlé čočky) sloužily k přenášení odpovídajících obrázků do příslušného oka, a tak člověk nepotřeboval žádné speciální brýle. Poprvé jsem takový lentikulární stereogram viděl těsně po válce v londýnském metru. Osud zařídil, že šlo o reklamu na ženské spodní prádlo od firmy Maideform. Napsal jsem do této společnosti a poprosil je, zda by mi jednu ze svých reklam neposlali. Neodpověděli mi však – nepochybně nepochopili, že jsem stereofil, a považovali mne za vzrušeného dospívajícího mladíka. Začátkem padesátých let se konečně objevily 3-D filmy (například horor o domě Madame Tussaudové Dům voskových figurín, House of Wax, z roku 1953), jež se daly sledovat červenozelenými brýlemi či brýlemi s polarizačními filtry. Jako biograf za moc nestály – ale některé z nich, třeba snímek Inferno (1953), byly velmi hezké, neboť využívaly znamenité, nevtíravé stereozáběry. Léta jsem shromažďoval sbírku stereogramů a knih o stereoskopii. Stal jsem se aktivním členem Newyorské stereoskopické společnosti (New York Stereoscopic Society) a na mítincích jsem se seznámil i s jinými stereofandy. Stereonadšenci si předplácí stereočasopisy, někteří se účastní stereosjezdů a ti nejvášnivější vyjíždějí se stereokamerou na „stereovíkendy“. Většina veřejnosti má nevalné povědomí o tom, čím stereoskopie přispívá k vizuálnímu světu, ale my si v těchto věcech libujeme. Někdo při zavření jednoho oka ani žádný rozdíl nepostřehne, jenže my stereofilové si onu obrovskou změnu uvědomujeme zcela zřetelně, neboť v té chvíli náš svět náhle ztratí svoji prostorovost a hloubku a zplacatí jako pikové eso. Naše stereoskopické vidění je nejspíš mnohem pronikavější. Je možné, že subjektivně žijeme v prostornějším světě, anebo si to jen více uvědomujeme, zatímco jiní jsou více zaujati barvami a tvary. Chceme vědět, jak stereoskopické vidění funguje. A není to nijak triviální otázka, protože aby někdo mohl pochopit princip stereoskopického vidění, nestačí mu porozumět jen prosté a brilantní válečné lsti zraku, ale i čemusi, co souvisí se samotnou podstatou zrakového vnímání a vědomí jako takového.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214615
99 ]
S T E R EO S KO P I C K Á S U E
[• • •] Člověk musí na dlouhou dobu pozbýt schopnost používat jedno z očí, aby si uvědomil, jak se ztrátou stereoskopického vidění život změní. Paul Romano, osmašedesátiletý vysloužilý pediatr a oftalmolog v jedné osobě, popisuje svůj příběh v časopise Binocular Vision & Strabismus Quaterly. Doktor Romano byl postižen masivním okulárním krvácením, v jehož důsledku téměř zcela přestal vidět na jedno oko. Po prvním dni monokulárního vidění si poznamenal: „Vidím objekty, ale často je nepoznávám: ztratil jsem schopnost pamatovat si fyzikální lokalizaci… Moje ordinace je naprosto chaotická… nyní, když jsem odkázán na dvojrozměrný svět, nevím, kde co je.“ Následujícího dne napsal: „Monokulárně viděné věci jsou jiné než věci viděné binokulárně… Při krájení masa je na talíři obtížné rozeznat tučné části a chrupavku, aby je bylo možné odkrojit… Prostě nepoznám, co je tuk a chrupavka, když se na ně dívám jen ve dvou dimenzích.“ Po uplynutí téměř měsíce doktor Romano už tak neohrabaný nebyl, ale pocit velké ztráty přetrval: Při řízení běžnou rychlostí jsem sice deficit trojrozměrného vidění nahradil pohybovou stereopsí, jenže jsem ztratil prostorovou orientaci. Obvyklý pocit, že přesně vím, kde se ve světovém prostoru nacházím, je dávno pryč. Dříve byl sever tamtím směrem, dnes nevím, kde je… Je jisté, že můj přesný odhad je tentam. Po pětatřiceti dnech doktor Romano konstatoval, že i když se monokulárnímu vidění každým dnem přizpůsoboval lépe a lépe, nedokázal si představit, že by v tomto stavu strávil celý zbytek života, neboť „binokulární stereoskopická prostorová percepce není jen zrakový fenomén. Je to způsob života… Život ve dvojrozměrném světě se od života ve světě trojrozměrném značně liší, je to život mnohem horší kvality“. Jak plynuly týdny, doktor Romano si na monokulární svět stále více zvykal, přesto když se mu po devíti měsících opět plně vrátilo stereoskopické vidění, nesmírně se mu ulevilo. V sedmdesátých letech jsem prožil svou vlastní ztrátu stereoskopického vidění, která se objevila tehdy, když jsem byl po operaci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214615