FRANCES D.
97 ]
předepsal lék na jedné straně křísící a život pozvedající, a na straně druhé hrůzu plodící a život pustošící. Nejprve jsem se jevil jako Spasitel, který prostřednictvím své zázračné medicíny dává příslib zdraví a života, a poté jako Satan, jenž zdraví a život konfiskuje nebo jí násilím vnucuje cosi horšího než smrt. Ve své první roli „dobrého“ doktora mě musela nutně milovat, v druhé roli „zlovolného“ doktora mě nezbytně nenáviděla a bála se mě. A přesto se neodvážila nenávist a strach vyjádřit. Uzamkla je do sebe, kde se otáčely ve spirále a sesedaly v hustou a temnou vinu a depresi. L-DOPA mně, jejímu podavateli, lékaři „zodpovědnému“ za tyto účinky, z titulu svých ohromujících účinků svěřila až příliš mnoho moci nad životem a prosperitou slečny D. Vybaven těmito posvátnými a pekelnými silami jsem v očích slečny D. nabyl jakési absolutní a absolutně kontradikční svrchovanosti – svrchovanosti rodičů, autorit, Boha. Slečna D. si tedy připadala zamotaná v labyrintu jakési mučivé přenosové neurózy, v labyrintu, který, jak se zdálo, neměl naprosto žádný východ, žádný představitelný východ. Den (3. srpna), kdy jsem se z nemocnice, v době vrcholu její sklíčenosti, vytratil, prožívala slečna D. jednak jako obrovskou úlevu a jednak jako nenávratnou ztrátu. V prvé řadě jsem to byl já, kdo ji umístil do toho labyrintu: a přesto jsem nebyl tou nití, která ji odtud vyvede? Taková tedy byla situace slečny D., když jsem se v září vrátil.55] V okamžiku, kdy jsem ji znovu uviděl, jsem mohl jen kuse a neúplně tušit, co se v ní odehrávalo. Byly to však samozřejmě měsíce, rodě… Nicméně podle nauky o reverzi… se stává zárodek daleko úchvatnějším objektem, neboť vedle viditelných změn, kterými prochází, je, jak musíme věřit, naplněn neviditelnými znaky, které jsou vlastní oběma pohlavím a dlouhé linii mužských a ženských předků oddělených stovkami, nebo dokonce tisícovkami generací od dnešní doby, a tyto znaky, podobně jako znaky napsané na papíře neviditelným inkoustem, tu leží připraveny rozvinout se, kdykoli organizaci naruší jisté známé nebo neznámé okolnosti.“ Charles Darwin, The Variation of Animals and Plants under Domestication, str. 35–36. Mezi ony okolnosti, a asi nejzřetelnější příklady, s nimiž se můžeme setkat, patří ty, které jsme zjistili u některých postencefalitických pacientů. Lze předpokládat, že u těchto pacientů musejí vedle velkého množství drobných dráždivých lézí v talamu, hypotalamu, rinencefalonu a vyšších částech mozkového kmene existovat některé skutečnosti, které stimulují, nebo disinhibují toto latentní chování a dokazují nám, že člověk vznikl již před miliardami let. Toto je tedy jakousi druhou formou „probuzení“ – ovšem formou závažného biologického významu. A nejen slečny D.: v takové situaci se víceméně ocitlo dalších přibližně dvacet nebo třicet mých parkinsonských pacientů, kteří byli toho léta „těžce zkoušeni“ L-DOPOU.
55]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214613
[ 98
PROBOUZENÍ
a dokonce roky předtím, než má i její intuice dospěly k vědomějším a explicitnějším formulacím, jež jsem načrtl výše.
Léto 1972 Od těchto událostí uplynuly tři roky. Slečna D. je stále živa a daří se jí dobře. Dramatičnost léta 1969 je minulostí. Prudké výkyvy té doby se u ní již neopakovaly a z dnešního pohledu mají jistou neskutečnost a nostalgii snu nebo nějaké jedinečné, již nikdy zopakované, neopakovatelné a téměř nepředstavitelné historické události. I přes svou ambivalentnost uvítala slečna D. můj návrat s potěšením a s vlídnou, mírnou prosbou, abychom znovu zvážili nasazení L-DOPY. Naléhání a nesmlouvavost z jejího vystupování zmizely. Cítil jsem, že onen měsíc bez L-DOPY, který prožila jakoby ve skrytu, byl rovněž měsícem hluboké reflexe a obrovsky komplikovaných vnitřních změn a akomodací. Jak jsem později pochopil, byl to jakýsi očistec, období, ve kterém slečna D. zápasila s protichůdným a mnohotvárným nutkáním, přičemž využívala všech svých nedávno získaných znalostí o sobě (a o směřování svých odezev na L-DOPU) a veškeré houževnatosti mysli a charakteru k tomu, aby dosáhla nějaké nové integrity a stability, hlubší a silnější než všechno, co bylo předtím. Extrémy, kterými prošla, ji, abych tak řekl, zocelily a umírnily, nikoli však zlomily (tak jako mnohé jiné pacienty). Slečna D. byla mimořádná bytost: půl století, co nemoc trvala, žila a bojovala se sebou a kvůli sobě a do svých šedesáti šesti let byla schopná (proti všem očekáváním) vést samostatný život mimo instituci. Její chorobu a patologický potenciál jsem již viděl, její záhadné zásoby fyzického a duševního zdraví mi začínaly být zjevné teprve po létě 1969 a v následujících třech letech. Zbytek příběhu slečny D. se bude vyprávět snadněji. V září 1969 jsem jí opět nasadil L-DOPU a od té doby ji víceméně nepřetržitě užívá. U slečny D. (stejně jako u několika dalších pacientů) jsme zaznamenali, že současné užívání amantadinu (Symmetrelu) může zlepšit některé odezvy na L-DOPU, třebaže tyto příznivé účinky se mohly po několika týdnech obrátit v pravý opak, a proto jsme udržovali slečnu D. v režimu občasného užívání amantadinu spolu s L-DOPOU. Zkusili jsme, jak doporučuje literatura k tomuto tématu, zmírnit abnormální excitaci a pohyby podáváním fenotiazidů, butyrofenonů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214613
FRANCES D.
99 ]
a dalších velkých trankvilizérů, nicméně jsme shledali (stejně jako u všech našich pacientů), že tyto léky mohou mírnit nebo zhoršovat pouze všechny účinky L-DOPY, tedy že nerozlišují mezi „dobrými účinky“ a „vedlejšími účinky“ – tak jak to činí mnoho entuziastických lékařů. Zjistili jsme, že malé trankvilizéry a antihistaminika apod. nemají na slečnu D. žádný účinek, ale barbituráty – zvláště parenterální užívání amoberbitalu – jsou při těžkých krizích jednoho či druhého typu cennou podporou. Odezvy na L-DOPU (či spíše kombinaci L-DOPA-amantadin) byly v každém případě mírnější než v létě 1969: slečna D. pak již nikdy nebyla znovu tak překvapivě zdravá jako tehdy, ale ani tak překvapivě nemocná. Parkinsonismus je tu stále, nicméně výrazně lehčí, než tomu bylo před zahájením podávání L-DOPY. Třebaže se však každých pár týdnů, poté co začnou být účinky směsi amantadine-L-DOPA méně příznivé, u slečny D. po dobu přibližně týdne, kdy je amantadin vysazen, projevují zneschopňujícího zhoršení parkinsonismu (a dalších příznaků), následované zneschopňujícími „příznaky z vysazení“ (které se, byť jsou mírnější, podobají těm, jež pociťovala v srpnu 1969). Tento cyklus zlepšení-zhoršení-abstinenční příznaky se opakuje zhruba desetkrát do roka. Slečna nemá tento cyklus v oblibě, nicméně se s ním pomalu smiřuje. Nemá již vlastně na výběr, neboť kdyby se zcela přestalo s podáváním L-DOPY, dostala by se do stavu, který je daleko tíživější a daleko více zneschopňující než její prvotní „před-dopový“ stav. Její situace je tudíž následující: potřebuje L-DOPU, ale nemůže ji snést – zcela, anebo po neurčitou dobu.56] Krize u slečny D. začaly být vzácnější a méně těžké – objevovaly se pouze jedenkrát nebo dvakrát do týdne –, ale, což bylo možná pozoruhodnější, změnily zcela svůj charakter. V létě 1969 (stejně jako v létě 1919) byly zpočátku čistě respiračního charakteru a teprve následně na sebe přibraly nespočet dalších jevů popsaných dříve. Když však u ní krize na podzim 1969 znovu začaly, objevily se pouze tyto V obou těchto ohledech byla slečna D. pacientkou, která měla relativně štěstí. Její potřeba a její nesnášenlivost L-DOPY nebyly co do míry nijak nadměrné. U ostatních pacientů – příběhy některých z nich líčím dále – byly potřeba i nesnášenlivost L-DOPY enormní a předem vylučovaly možnost jakéhokoli kompromisu nebo satisfakce. Slečna D. nikdy nebyla bez L-DOPY tak dlouho, aby to předurčovalo trvání jejího „post-dopového“ stavu; u jiných pacientů (popíši je později) není žádných pochyb o tom, že L-DOPA způsobila silné poruchy reakce a chování trvající více než rok po jejím vysazení. 56]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214613