S O LV I T U R A M B U L A N D O
97 ]
„Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Víš, kdo stanovil její rozměry?“ A s bázní jsem si pomyslil: Já jsem tady, já to viděl. Rámce, vratké rámce mi připomněly Plancka a Einsteina a to, jak může kvantovost i relativita pramenit z jediného zdroje. Cítil jsem, že zakouším „předplanckovský čas“ sebe samého — onu nepředstavitelnou dobu, o níž hovoří kosmologové — oněch prvních 1-45 vteřiny po velkém třesku —, kdy je ještě prostor nestálý, vratký, kvantový: onu dobu přípravy, která předchází počátku vlastního času. Stál jsem nehybný, zajatý, přibitý na místo, zčásti proto, že pohyb znemožňovala závrať, a zčásti možná i proto, že jsem byl zaujat svými úvahami. Moje duše byla unesena tím úchvatným divem. „Je to ta nejobdivuhodnější věc, jakou jsem kdy zažil,“ pomyslel jsem si. „Na tenhle kouzelný okamžik nesmím nikdy zapomenout. A ani si jej asi nesmím nechat pro sebe.“ A na to přímo navázala další slova z Joba: „Kéž by byly mé řeči sepsány! Kéž by byly vytištěny v knize!“ V tom okamžiku jsem věděl, že budu muset své zážitky popsat. Ještě nikdy předtím jsem tak nepoznal rychlost myšlenek. Nikdy jsem tak nezažil rychlost vjemů. Přitom trvá tak dlouho to všecko vylíčit — jak jsou znovu zažíhány vjemy v noze a ve vyšších, nepoužívaných koordinačních systémech, jak jsou napřed tak divoké a chaotické a potom začnou být vyvažovány a korigovány jakousi zkusmou metodou, jak je moje mysl bystřinou různých vjemů a vjemových hypotéz a skladeb, následujících jedna za druhou s nepředstavitelnou rychlostí. Musel to být pro terapeutky podivný pohled. Patrně viděly zjevně neustáleného, vrávorajícího, zmateného muže, napřed s výrazem ustrnutí ve tváři, jak postupně znovu nabývá rovnováhu. Jak je napřed popletený a vyděšený, potom okouzlený a zaujatý a nakonec plný radosti a pokoje. „Prošel jste velkými změnami, pane doktore,“ řekla jedna z nich. „A co takhle udělat teď první krok?“ První krok! Při svém úsilí stát a ovládat se jsem myslel jedině na to, jak se udržet, jak přežít nebo zůstat vestoje, a ne ještě na pohyb. Teď bych se tedy mohl pokusit se pohnout. Měly mě k tomu a možná i jemně popostrkovaly a nadzvedávaly terapeutky, které věděly s určitostí jedinou věc: že v tom člověk musí pokračovat, že musí dál, že musí udělat první krok. Věděly — a byla to vzácná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214612
[ 98
N A Č E M S I S T OJ Í M …
vědomost, na kterou může mysl zapomenout —, že nikdy neexistuje žádná náhražka za udělání, že „na počátku byl skutek“ a že neexistuje žádná cesta k udělání, žádný jiný způsob udělání než samo udělání. Můj první krok! To se snadněji řekne, než provede. „No tak, pane doktore, na co čekáte?“ „Nemůžu se pohnout,“ odvětil jsem. „Nemůžu přijít, jak na to. Nemám ani tušení, jak ten první krok udělat.“ „Proč?“ podivila se. „Včera jste už dokázal provést v kyčli flexi. Tolik vás to vzrušilo — a teď nemůžete udělat jediný krok!“ Dlouze se na mě zadívala a pak, když viděla, že slova jsou zbytečná, bez dalších řečí pohnula mou nohou svojí nohou a posunula ji do nové pozice, takže z toho byl jakýsi krok. Jakmile se to stalo, viděl jsem, jak se to dělá. Říct mi to nemohla, ale mohla mi to ukázat — a také mi ukázala, co je to za pohyb, stejně jako mi včerejší mimoděčné, tiku podobné ohnutí nohy napřed ukázalo, jak vypadá flexe v kyčli, takže jsem potom mohl přimět svou vůli, aby to provedla aktivně sama. Jakmile jsem jednou udělal první krok, i když byl umělý a ne spontánní, viděl jsem, jak se to dělá — jak mohu ohnout nohu v kyčli tak, aby se posunula o rozumnou vzdálenost kupředu. V posuzování, co je rozumná vzdálenost v rozumném směru, jsem byl zcela odkázán na vnější, čili vizuální ukazatele — značky na podlaze nebo značky tvořící trojúhelník s nábytkem a stěnami. Každý krok jsem si musel plně a předem vypracovat a teprve potom posunout nohu, opatrně a empiricky, až dosáhla bodu, který jsem si vykalkuloval a určil jako bezpečný. Proč jsem kráčel tímto směšným způsobem? Protože jsem zjistil, že nemám jinou možnost. Kdybych se nedíval dolů a nechal nohu, aby se pohybovala sama, pohnula by se možná o půl metru nebo metr a také nesprávným směrem, například stranou nebo nejspíš v náhodně různých úhlech. Opravdu se několikrát stalo, než jsem si uvědomil, že musím její pohyby předem naprogramovat a neustále je monitorovat, že zabloudila a málem mě povalila tím, že zůstala nějak trčet vzadu, nebo se připletla do cesty mé zdravé pravé noze. Všechno to bylo ještě pořád ohromně neskutečné. Nebyla to moje noha, co jsem po ní šel, nýbrž mohutná, neohrabaná pro-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214612
S O LV I T U R A M B U L A N D O
99 ]
téza (nebo hypotéza), bizarní přívěsek, sádrový válec ve tvaru nohy — a navíc válec, který pořád měnil svůj tvar i velikost, jako bych používal jakýsi podivně neobratný a nestálý robotský vynález, naprosto směšnou umělou nohu. Jedině tímto způsobem dovedu vyjádřit, jak podivné bylo to pseudochození — jak naprosto postrádalo jakýkoli smysl, a naopak jak bylo přetíženo úzkostlivě mechanickým, vyčerpávajícím a nudným vypočítáváním. Byl to pohyb svého druhu, ale neživočišný, nelidský. Tohle že je chůze? Ptal jsem se sám sebe, a potom se záchvěvem hrůzy: S tímhle že se budu muset smířit pro celý zbytek svého života? To se mi pocit opravdové chůze už nikdy nevrátí? Už nikdy nebudu umět přirozeně, spontánně a svobodně chodit? Budu už od teďka nucen myslet na každý pohyb? Musí být všecko tak složité? Nemůže to být prosté? A najednou, do ticha, do mlčenlivého kmitání nehybných zmrzlých obrazů, vstoupila hudba, nádherná hudba, Mendelssohn, fortissimo! Život, opojný pohyb! A stejně najednou, bez uvažování a bez jakéhokoli záměru, jsem zjistil, že jdu, snadno, spolu s hudbou. A stejně náhle a v tomtéž okamžiku, kdy zazněla tato vnitřní hudba, ten Mendelssohn přivolaný a vyvolaný v představách mou duší, a v téže chvíli, kdy se mi vrátila moje pohybová hudba, moje kinetická melodie, moje chůze, v tomtéž okamžiku se vrátila i moje noha. Najednou, bez varování, bez jakéhokoli přechodu jsem cítil nohu jako živou, skutečnou a svoji. Moment jejího zpřítomnění se přesně shodoval se spontánním oživením, chůzí a hudbou. Ten zázrak se udál z čista jasna, zrovna když jsem se otáčel, abych se vrátil z chodby do svého pokoje — hudba, chůze, návrat nohy, všechno najednou. A stejně najednou jsem měl absolutní jistotu, že mohu věřit ve svou nohu, že dovedu chodit… Řekl jsem fyzioterapeutkám: „Zrovna se stalo něco zvláštního. Už můžu chodit. Pusťte mě, ale radši ještě zůstaňte u mě!“ A skutečně jsem šel. Navzdory slabosti, navzdory sádrovému obvazu, navzdory berlám, navzdory všemu. Snadno, automaticky, spontánně, melodicky, se svou vlastní navrácenou osobní melodií, kterou nějakým způsobem vyloudila mendelssohnovská melodie a sladila se s ní. Kráčel jsem stylově — ve stylu, který byl nenapodobitelně můj. Ti, kdo to viděli, sdíleli mé vlastní pocity. Říkali: „Předtím jste kráčel mechanicky jako robot. Teď jdete jako člověk, jako vy sám.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214612