ROWAN COLEMAN
„Můžu ti dopovědět příběh o létajícím poníkovi?“ zeptala se Bella. S vyprávěním – které zřejmě sama vymyslela – začala předchozího večera. Příběh byl překvapivě napínavý, ale jakkoli zněla její nabídka lákavě, v tu chvíli nebyla na další kapitolu vhodná doba. „Ne, necháme si pokračování na zítra – aby ho slyšela taky Izzy. A teď už běž.“ Než Bella odťapala do ložnice, podezřívavě si Marii Costello změřila. Sophie se na ženu, která vzbuzovala respekt, nervózně usmála a najednou si sama připadala úplně malá. Čekala na Marii téměř celý den, a po deváté se vzdala naděje, že se agentka ještě objeví. Nebyla připravená. Neměla na sobě svoje oblečení, v němž vypadala jako žena, která vzbuzuje v okolí úctu. Pobíhala doma v pyžamu se Snoopym – jediném ústupku, co se týká běžných svršků – a to nevypadalo patřičně působivě. „Tak tedy, nechcete něco k pití?“ řekla a měla na mysli čaj, kávu nebo čokoládu. „Máte whisky?“ zeptala se Marie s nadějí v hlase. Whisky Sophie v zásobě neměla. Jen do dvou třetin plnou láhev Baileys, kterou jí věnovala Lisa o Vánocích, poté co první třetinu vypila vsedě na podlaze v Sophiině kanceláři, když plakala kvůli jistému chlápkovi, jenž ji nepolíbil pod jmelím. Sophie si na nedopitou láhev vzpomněla v předchozích dnech mnohokrát, ale dosud nepodlehla pokušení. Teď však měla společnost a sklenka něčeho ostřejšího se zdála přijatelná. „Mohu vám nabídnout Baileys,“ navrhla. „Dvojitou,“ prohlásila Maria a Sophie ochotně naplnila dva hrnky kávově zbarveným nápojem. Samozřejmě měla 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214600
MATKOU ZE DNE NA DEN
skleničky, ale šálky jí z jakéhosi důvodu připadaly vhodnější. V televizi pili soukromí detektivové whisky (nebo Baileys) zásadně z otlučených hrnků. „Takže,“ Marie se způsobně usadila na gauči. „Víte, že vaše pohovka je cítit po –“ „Ano,“ řekla Sophie. „Tak vy ho najdete?“ Maria přikývla, upila pořádný doušek Baileys a okamžik podržela tekutinu na jazyku. „Když dovolíte, přejdu rovnou k věci. Ten chlapík nechal svou těhotnou manželku a prchnul kdovíkam, aby našel sám sebe a vyspal se se spoustou děvek – mám pravdu?“ Kdyby si Sophie tolik nepovažovala Baileys, určitě by překvapením upustila hrnek. „Totiž, v podstatě ano.“ Zdálo se, že Cal sdělil Marii podrobnosi případu v příznačném praktickém stylu. Sophie rychle dokreslila Marii skutečnou situaci. Maria zjihla a kousala se do lesklých rtů. „Ubohá malá zlatíčka!“ řekla něžně. Sophie se s námahou ovládla, aby nezvedla oči ke stropu a neřekla „Ano, jistě, bla bla bla – a co chudák já?“ „Ano, samozřejmě,“ dodala místo toho. „Je to hrozné. A chápete, já je mám v péči jen dočasně a pak půjdou do ústavního zařízení, takže věc trochu spěchá…“ „A proč?“ zeptala se Maria. Sophie se zarazila. „No, protože je zřejmé, že čím kratší dobu stráví v ústavu, tím líp.“ Měla dojem, že o tom jaksi není potřeba debatovat. „Ale ne, já se ptám, proč vám je svěřili pouze dočasně?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214600
ROWAN COLEMAN
Sophie pečlivě volila slova. „Já zkrátka nejsem osoba, která dokáže…, která umí zacházet s dětmi, není to vůči nim spravedlivé.“ Maria si ji zkoumavě přeměřila a obrátila do sebe zbývající obsah hrnku. „Věřte mi, že musíte být naprostej zoufalec, abyste pro ně znamenala horší volbu než některý děcáky, který znám. A kromě toho mám dojem, že si vedete docela dobře.“ Sophie snášela Mariin pohled, ale neříkala nic. Otázku, jakým je nebo není člověkem, se rozhodla nenápadně přejít. Maria byla jen další v dlouhé řadě lidí, kteří chtěli vědět, co Sophii drží při životě. Proč, proč, proč, zněla nepřetržitá mantra její matky, kdykoli se setkaly. Cal denně dumal o různých poruchách osobnosti, které na ní shledával, a dokonce vymýšlel nové, které vysvětlovaly její zjevné podivínství. I Jake nejspíš uvažoval, jestli její pověst ledové královny povolí pod nátlakem vytrvalosti. A tahle ženská teď chce vědět, jestli ona, Sophie, patří k těm, kdo raději dopustí, aby dvě malé děti putovaly do ústavu, než aby riskovali vlastní duševní zdraví! Podrobné zkoumání její osoby už ji unavovalo. Otravovali ji lidé, kteří se ji snažili vysávat. Ještě že v tomto případě je klient, a ten má vždycky pravdu! Maria nakonec pokrčila rameny. „Tak dobře, uděláte nejlíp, když mi povíte, co je vám známo o Louisi Gregorym, a já udělám nejlíp, když ho vypátrám!“ prohlásila. „A víte určitě, že to dokážete? Když se to zatím nepodařilo policii ani úřadům?“ „Většina z nich jsou amatéři!“ Maria si zapálila cigaretu, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214600