společenství safírového srdce
Volba „Jakou?“ zeptal se Artur a Martin se také zatvářil nechápavě. „Alespoň víme, že to pro toho magora, co tu byl, neskončilo. Teď bude spřádat plány, jak se pomstít, takže si budeme moci dávat pozor.“ Artur a Martin přikývli. To znělo logicky a bylo nanejvýš zřejmé, že se Artur konečně tváří spokojeněji. Kamil ho vzal za ramena. Druhý Martin to nebude, ale asi to s ním nebude tak hrozné. „Pojďte, kluci, vypadneme odsud. Artur si tu užil ažaž a mně se tady už taky nechce být.“ „Jo, to beru,“ přitakal Martin a šinul si to hned k vchodovým dve řím. U nich se s Arturem zastavil a nevěřícně zakroutil hlavou: „Ka mile, ty nejdeš? Vždyť jsi to sám navrhl.“ Kamil však stál na místě a upřeně se díval do jednoho místa. „Haló, my jsme tady.“ Nic. Martin a Artur se vrátili ke Kamilovi, který ukázal směrem k místnosti nalevo od schodiště. Dveře byly ote vřené, takže bylo vidět dovnitř. „Podívejte se na podlahu. Z té škvíry vychází světlo.“ „A jo!“ Martin a Artur vykřikli. „Co to může být?“ zeptal se Artur. „Vždyť je to proti všem fyzikál ním zákonům.“ Martin vykročil k místnosti, která patrně bývala šatnou či skladiš těm nepotřebných věcí. „Když tě může navštívit drak a bohyně, které naše věda popírá, pak asi budeme muset některé fyzikální zákony přehodnotit.“ Martin stál na prahu, Artur a Kamil se k němu přesu nuli. „Kluci, ta dvě prkna do sebe nezapadají. Zpod nich vychází to světlo.“ „Tak se podíváme, co je pod nimi,“ Martin vešel dovnitř a vyndal z podlahy obě prkna. Pod nimi uviděli staré kožené desky. Byly méně zaprášené než ostatní věci. Martin je vzal do ruky. „Jsou lehké.“ „Čouhá z nich kousek papíru,“ Artur ukázal na horní roh, kde byl vidět zažloutlý, pomačkaný kus archu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214593
společenství safírového srdce
Volba Světlo, které vyzařovalo z desek, začalo slábnout. Kamil s rukou v kapse pohladil hřbet desek. Krátce nato řekl: „Arella říkala, že to srdíčko nás bude vést. Tak jsem ho teď sevřel.“ „A?“ zaznělo dvojhlasně. „Najednou je mi jasné, že tyhle desky budeme muset vzít s sebou. Mají krvavou minulost a my je musíme vzít pryč.“
Z myšlenek Julie Život mojí mámy by se dal přirovnat k horské dráze. Jednou nahoře, na‑ jednou sešup dolů. Někdo ji má rád, jiní ji nemůžou vystát. Naučila jsem se, že život je změna, a co člověk prožívá dnes, může zítra pominout. Přesto si troufám říct, že uplynulý den a noc můj život změnily tak, že na to nezapomenu do konce života. Vím o tom jen já, Dan a…Vesna. Ano, Vesna, kterou stále ještě považuji za sen, přestože jsem svírala v dlani srdíčko, které mi věnovala na místě, kde žila moje milovaná prababička. Vše, co se mi stalo u prababičky, mi vždycky přineslo do života něco hez‑ kého. Vesno, prosím tě, buď opravdická. Julie odložila mobil na stolek a zavřela oči. Měla pocit, že jí v hlavě pochoduje armáda šíleně dupajících Justinů Bieberů. Ráda poslouchala jeho písničky. Dneska ho však vinila z toho, že ji ještě více rozbolela hlava, sotva si nasadila sluchátka a zaposlouchala se do jeho písničky Boyfriend. Ksakru, co má člověk dělat, když ani nemůže poslouchat hudbu? Zazněl signál, že přišla esemeska. Julie sáhla po mobilu. Máma. Ihned ji napadlo, že to bude něco nudného. Měla pravdu. SMS: Promiň, dneska už nestihnu přijít. Uvidíme se zítra. Vyspi se dobře. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214593
společenství safírového srdce
Volba Julie odložila mobil a v duchu se ujišťovala, že je to tak lepší. Matka tu byla jednou a dopadlo to jako vždycky: trochu nuda, trochu pou čování, trochu teatrálního nadávání a výčitek. „Slečno Julie, přála byste si něco?“ Julie sebou cukla, ani si nevšimla, že někdo nakouknul do pokoje. Nemocniční sestra Dita čekala na odpověď, přičemž se snažila masko vat netrpělivost. „Ne, díky, mám všechno, co potřebuju.“ „Vaše matka nás prosila, abychom na vás dohlédli, že prý málo pi jete a jídlu taky moc nedáte.“ Prosila? Julie se musela v duchu smát. Představila si, jak matka stojí před sestrami a poroučí jim tónem, který by překvapil i Napoleona. „Opravdu nic nepotřebuji. Trochu mě rozbolela hlava.“ Julie si uvědomila pozdě, že tohle je ten nejlepší způsob, jak se na další půlhodinu nezbavit nemocničního personálu. Sestra Dita se oka mžitě přiřítila k lůžku a začala Julii měřit tlak, vyptávat se co a jak. Julie nevěděla, zda má zuřit, nebo se smát, jak byla blbá. A náhle to přišlo. Sestra Dita se nakláněla nad postelí a držela jí levou ruku. Její oči se vpíjely do Juliiných a něco se začalo dít. Vnitřní tlak způsobil, že se Julii obrátil žaludek. Bylo jí na zvracení. Zároveň cítila malátnost, kte rou neznala. Pulzující tepna na krku viditelna naběhla. Dech začal být namáhavější. A co bylo nejhorší – mysl jí zaplavovalo temné nic. Prázd nota, která byl tak deprimující, až jí bylo jedno, zda tento okamžik přežije. Naštěstí se v ní probudily nejzákladnější instinkty. Sice nemohla odtrhnout zrak od očí nemocniční sestry, ale v mysli jí znělo mocné: reaguj… braň se… vzchop se. Ale jak? Mozkem se jí mihlo jméno Vesna. A poznámka o srdíčku. Julie nahmatala srdíčko. Leželo vedle jejího pravého stehna, ani si neuvě 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214593