98
MICHAL GIBODA: LÉČIT A PŘEŽÍT
Na druhý den byla veliká sláva – páté výročí začátku odporu proti Pol Potovu režimu. Slavilo se na školním dvoře s novou tribunou, před ní hrob neznámého vojína s čestnou stráží, vše přísně střeženo policejním sborem. Krátký projev měl i vedoucí našeho týmu, jemuž v češtině rozuměli další dva členové naší skupiny. Po oslavách se hosté přesunuli k nám do rezidence, do stranické restaurace, kde zejména Vietnamci malinko „přebrali“ a dělali nepřístojnosti na dvoře. Khmerové se neopíjí, hlídají se a znají míru. Výkaz práce za tři čtvrtletí (9 měsíců) 1983: −− na ambulancích bylo ošetřeno 17 894 osob; −− v parazitologické a BK laboratoři vyšetřeno 1 583 vzorků; −− v biochemické a hematologické laboratoři vyšetřeno 1 155 vzorků; −− celkem bylo vyšetřeno 2 738 vzorků stolic, sputa, krve, moče; −− v lůžkové části nemocnice bylo za 9 měsíců léčeno 2 284 pa cientů, z nichž zemřelo 62. 4. prosince 1983. Včera dopoledne byla laborantka Sunťani na politickém školení, přednášeli jim buddhismus. Od ředitele Parazitologického ústavu ČSAV jsem dostal vcelku přátelský list, ale v závěru mě varoval před publikováním článků o životě v takejské nemocnici. Konkrétně napsal: „Mohl bys mít podobné problémy jako v Košicích kvůli Liverpoolu.“ (To když jsem „vyzradil“ státní tajemství, když jsem jim zaslal izolát parazitického prvoka Leishmania tropica z irácké Basy.) Když to ředitel ústavu napsal, jistě ho na to upozornili „shora“, a to je vážné varování. Ne, ne unikneš z dosahu moci a osudu. A já se právě chystal k psaní velké reportáže pro Východoslovenské noviny, kde jsem měl pár přátel
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214568
V KAMBODŽSKÉ NEMOCNICI PO POL POTOVI
99
ochotných publikovat mé texty, i když někdy byly na hraně rizika. Zde je jeden z nich: Je to tak snadné… Je snadné nasadit si na krk obojek a na vodítku dát se do smíchu, propást poslední chvíli a zabouchnuté dveře v průvanu životní prázdnoty. Je snadné nasadit si obojek… pak zalézt do sebe a přezimovat, vést život kradoucí se po špičkách, co nikoho neruší, nepoutá pozornost a vyloučí, že si tě někdo všimne. Je snadné nasadit si obojek, potichu vejít do dějů a potichu z nich vyklouznout, nevidět špínu na cestě, minout ji… a čistý dojít k cíli. Je snadné nasadit si obojek… vysvléct se z podoby a střídat masky, vždy zavčas určit vítěze, podle něj kostým zvolit a jako první na pozdrav mu číši pozvednout. Je snadné nasadit si na krk obojek, nevidět, neslyšet… mít stejné číslo bot pro lhostejnost i nevšímavost a chodit v jedněch, když ty druhé vyjdou z módy. Jsi-li však člověk hodný toho jména, popadni vodítko a strhni obojek, dej průchod hněvu nad tím neřádem a falší, a nahlas pochval lidský čin! Čin těch, co rádi slouží druhým. (Český překlad Karla Ladwigová) Po varovných slovech ředitele jsem hledal cestu, jak sdělit vše, co sdělit chci, ale současně nepřekročit hranici, za níž je riziko postihu. Opakovaně jsem pročítal deník, hledal v něm zajímavosti o zemi, o lidech, specifikách životního stylu a začal jsem psát. Po devíti měsících jsem toho už věděl dost. Z redakce i od přátel přišla pozitivní odezva, ale oficiální místa mlčela. Jen šéfredaktor redakce dramatických programů Československé televize, studio Košice, mi vzkázal, že po návratu musím napsat knihu…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214568
100
MICHAL GIBODA: LÉČIT A PŘEŽÍT
Já tu měl ale jiné starosti. Přes dr. Te Thon Sinha, ředitele Krajského ústavu zdraví, jsem hledal údaje o výskytu parazitárních infekcí z doby před Pol Potem. Nezbylo nic, úplně nic, nejsou časopisy, knihy, dokumentace, výkazy. Zůstala země bez historie, kterou vymazali, ačkoli byla tak bohatým přínosem pro světové dějiny. Jaká podobnost s „Kulturní revolucí“ v Číně, ničením soch v Afghánistánu, s bořením svatostánku tohoto „nepravého náboženství“! Stejnou odpověď jsem dostal i z Ministerstva zdravotnictví. Jsou jenom současná data, založená víceméně na hlášení kliniků, bez laboratorního ověření. Například malárie je hlášena na základě teploty pacienta, a to v zemi, kde široká škála různých patogenů může vyvolat teplotu stejně vysokou. Naštěstí se nenaplnilo heslo, že vítěz píše historii; poražený Pol Pot se svou suitou oddaných sice do historie Kambodže vstoupil, stejně jako Mao Ce-tung, Josif Stalin a Adolf Hitler do historie svých zemí, ale historii nepsali oni, nýbrž historie píše o nich. Člověku se při pouhém čtení těch jmen chce odplivnout. 13. prosince 1983. Jdeme navštívit Angkor Vat, šest mužů a jedna žena. Ta pěkně zkomplikovala ubytování zbylým mužům v hotelu Santé v Phnompenhu. Obsadila totiž jediný pokoj se stropními ventilátory. My muži dostáváme dva další vyhřáté kumbály, pot nás oblévá už při vybalování, a spěcháme se zchladit do baru hotelu White. Olda tam malinko přebral a odešel spát. Po návratu jsem ho našel zabaleného do moskytiéry, tyče na její napnutí polámané a čelo rozbité. Jakým zde asi prošel očistcem? 14. prosince 1983. Ráno vyráží celá kolona na letiště. Manžele Niederlovi z Hočiminova města i s jejich známým přivezl obchoďák
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214568