LUCY CLARKEOVÁ
Kitty se na ni podívala prázdným pohledem. „Já jsem v lese nebyla. Vím to už několik dní – jenom jsem čekala, kdy mi to řekneš.“ Zavrtěla hlavou a řekla: „Netvař se tak překvapeně – je to jasné z toho, jak se chováš, když ti je nablízku. Nebude to trvat dlouho a všimnou si toho i ostatní. Co bude pak?“ „Nevím.“ „Šoustali jste spolu?“ „Ježíšmarja, Kit!“ řekla Lana a ohlédla se přes rameno, jestli je nemůže slyšet někdo z ostatních. „Beru to jako že ano.“ „Líbí se mi, ok. Líbí se mi moc.“ Bylo to poprvé, co to přiznala – i sama sobě. Denny byl úplně jiný než její předešlí kluci. Byl přirozeným optimistou a měl úžasně přímočarý přístup k životu. Milovala to, jak se jeho oči usmívaly, i když měl uvolněný obličej, a to, že když se smál, díval se dolů a hlavou kroutil ze strany na stranu. Milovala to, že mu bylo jedno, co má na sobě, jaký má majetek a co si o něm myslí ostatní – ale že ho uchvacovalo všechno ostatní. Prahnul po životě – po životě se vším všudy. „A co Aaronovo pravidlo?“ zeptala se Kitty. „Jasně to řekl už na začátku.“ „Já vím…“ Kittyin hlas ztichl a zvážněl. „Líbí se mi, co tady na Modré prožíváme, Lano. Moc se mi to líbí. Prosím tě, neposer nám to.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214531
11.
Nyní V čekárně Námořního záchranářského centra zůstává Lana sedět ve výklenku okna a čeká na nové zprávy. Shellin otec přechází místnost ze strany na stranu, ruce založené za zády. Každou chvilku se zastaví, přenese váhu ze špiček na paty, tam zpátky, tam zpátky, bradu vystrčenou. Shellina matka prohledává kabelku, vytahuje černou peněženku, krabičku bonbonů, a nakonec – to, co hledala – zmuchlaný papírový kapesníček. Dveře do čekárny se otevírají a Paul Carter dovnitř přivádí druhou dvojici. I když je Lana nikdy předtím neviděla, podvědomě ví, kdo jsou. Žena je vysoká, štíhlá s bledě modrýma očima. Její manžel je podsaditý, kůži má sluncem sežehnutou a šedivé vlasy plné pevných kudrlin. „Dobrý den,“ říká všem muž a pozdraví krátkým kývnutím hlavy. Laně přeběhl mráz po zádech: Dennyho hlas. Dennyho přízvuk. Teď si vzpomíná, že viděla fotku této dvojice připíchnutou v Dennyho kajutě. Na té fotce spolu seděli na verandě plné barevných kytek v květináči. Oba se smáli něčemu, co ten, kdo držel foťák, říkal, Dennyho táta hrozil prstem, druhou ruku propletenou s rukou své manželky. Lana tu fotku viděla, když šla Dennymu doručit vzkaz a on otevřel dveře s mokrými vlasy a ručníkem v ruce. Když uviděl Lanu, obličej mu rozzářil široký úsměv. Podíval se za ni, zkontroloval chodbu z obou stran a pak ji vtáhl do kajuty a kopnutím za nimi zavřel dveře. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214531
LUCY CLARKEOVÁ
Přitiskl prst ke rtům. Když ji políbil, usmíval se tak, že do sebe jejich zuby vrazily. Objala ho pažemi a pod rukama cítila jeho hladkou kůži, přejížděla mu po tvrdých hranách jeho zad, lopatek a hrudi. Vlasy měl ze sprchy stále mokré a Lana mu do nich vjela prsty, pak pokračovala směrem dolů ke krku a na ramena. Měla pocit, že jejich těla do sebe zapadají – jejich rty, obrysy rukou, způsob, jakým jeho kolena zapadaly mezi její, když spadli na postel. Ať se mazlili ve stoje, vleže nebo jakkoliv jinak, vždycky jim to sedlo. Ale ta vzpomínka pocházela z dávné doby. Před plavbou. Před Josephem. Dennyho rodiče se představují jako Bill a Marg. „Vy jste Dennyho rodiče,“ řekne Lana. „Ano, to je –“ Bill náhle přestává mluvit a otáčí se. Paul Carter stojí ve dveřích, odkašlává si a říká: „Když jste tu všichni pohromadě, chtěl jsem vám krátce sdělit nejnovější informace.“ Shellini rodiče na sebe pohlédnou. „Bohužel pro vás stále nemáme žádné informace ohledně posádky, ale víme, proč se Modrá potopila. My jsme obdrželi pouze částečné volání o pomoc v osmnáct nula nula, ale jiné plavidlo zachytilo zbytek volání. V průběhu plachtění narazila Modrá do částečně potopeného kontejneru.“ „Ježíšimarja,“ vykřikuje Shellin táta. Laně ztuhnou svaly na krku. Srážka s plovoucím kontejnerem je noční můrou každého kapitána. Aaron jim vyprávěl, že každoročně z nákladních lodí zmizí 2000 kontejnerů. Někdy sklouznou, když se loď dostane do nepříznivého počasí; také se povídá, že kapitáni se občas několika zbaví, když jim dochází palivo nebo potřebují zrychlit. Kontejnery – obrovské kovové krabice, které pravděpodobně váží více než průměrná jachta – se můžou mořem plavit po spoustu let, obvykle plují těsně pod hladinou, takže je téměř nemožné si jich včas všimnout. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214531