Ing. arch. Josef Pleskot rok a místo narození: 1952, Písek vzdělání 1968 – 1972 1973 – 1979
Gymnázium Písek FA ČVUT, Praha (Ing. arch.)
praxe 1979 – 1982 FA ČVUT, Praha (Katedra teorie a dějin architektury) 1982 – 1991 Krajský projektový ústav – ateliér G-16 1991 – dosud vlastní ateliér AP ATELIER vybrané realizace 1993 – 1995 Radnice v Benešově 2002 Průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě 2005 – 2006 Ústředí ČSOB, Praha-Radlice 2001 – 2008 Rekonstrukce zámeckého pivovaru, Litomyšl 2010 – 2012 Konverze plynojemu na multifunkční aulu Gong, Ostrava-Vítkovice 2013 – 2014 Svět techniky, Ostrava významní učitelé a ovlivňující osobnosti Josef Lada, Stanislav Kolíbal, František R. Dragoun, Jiří Ševčík oblíbené texty: Martin Heideger – esej Polní cesta, prolog Evangelia sv. Jana hudba: J. S. Bach – Violoncellové sonáty freska: Leonardo da Vinci – Poslední večeře Páně film: Andrej Tarkovskij – Andrej Rublev soudobé médium: nový cirkus
50) Josef Pleskot: Dvojdům Vápencová (2012)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214518
Jak u vás vzniká první idea a čím se inspirujete? To je velmi těžké. Asi málokdo to má v hlavě tak utříděné, že ví, čím se inspiruje a čím je idea podněcována. Já to skutečně přesně nevím. Jistě však vím to, že se ne inspiruji konkrétními stavbami. Nedávno jsem učinil vyznání, že mě neovlivnili
INSPIRACE
1 Idea
architekti, ale umělci. Převážně z období padesátých a šedesátých, možná i sedm desátých let. Můžete říct i nějaká konkrétní jména? V útlém dětství to byli Josef Lada a Stanislav Kolíbal. Později například Adriena Šimotová a Karel Malich. Rozhodně k nim také patří Zdeněk Sýkora a z mladších někteří ze skupiny Tvrdohlaví, ale třeba i Jan Merta a Ivan Kafka. Silně mě ovliv nili konceptualisté v čele s Jiřím Kovandou a dalšími, jako je Petr Štembera, Jan Mlčoch, Karel Miler. Oslovil mne i Kurt Gebauer. To spektrum je velmi široké, těžko lze uvést všechna jména. Ty světové jsem nejmenoval vůbec, tak za všechny jsou zásadní Paul Cézanne a Marcel Duchamp. A když budu ještě drzejší, tak čím vás ovlivnili? Myšlením a sděleními, která nejsou verbální, která si musí člověk douhodnout. Musí si sám vytvářet konstrukce toho, čím ty věci na něj působí. I když já zrovna nejsem ten typ, který by si příliš lámal hlavu nad tím, čím působí jeden jediný obraz nebo je den umělecký výkon. Sleduji spíše jakýsi proud. Speciálně u těch konceptualistů mě zajímalo jejich zkoumání jevů například z hlediska tělesnosti v prostoru, co dokáže me změřit vlastním tělem – to už jsou otázky architektonické – poměřování poměrů a rozměrů prostorů a v prostoru. Takové jednoduché věci, jako třeba míra zalomení úhlu, kterou řešili z pohledu významu. Například to, že ostrý úhel se spojuje s úpl ně jiným gestem než úhel tupý. S tím vším ti konceptualisté zacházeli velmi jemně a citlivě a já jsem si uvědomoval, jak velký to má na architekturu vliv. V dobách mých studií architektury se takovým věcem ve škole velký význam nepřikládal. V poslední době mě nečekaně ovlivňují i jiná média – dnes večer jdu na Letní Let nou, což je festival tzv. nového cirkusu. Jde o médium, které experimentuje se vším. A experimentuje velice volným a nepředpojatým způsobem, protože nový cirkus ještě nezapadá do žádné škatulky vážného uměleckého projevu. Je to fenomén, kte rý oslovuje masy. Pracuje se všemi uměleckými žánry a formami a používá je velice svobodně, ať už je to slovo, nebo pohyb – tanec, akrobacie. Je tam přítomno i jisté množství rizika, což zase souvisí s tím, že člověkem má být stále lomcováno, aby zůstal člověkem. Nový cirkus rozhodně neuspává. Zajímal jste se dřív o moderní tanec? Nemohu říct, že bych byl nějakým vyznavačem tance a že bych se speciálně zají
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214518
mal o scénický tanec nebo o balet, to ne. Ale vždycky mě zajímalo, když se tanečník na pódiu nebo v prostoru rozběhne, kolik krokových variací dokáže udělat, co tím vyjádří a kde skončí. Protože to je velmi důležité – opět z hlediska prostoru. Z toho lze odvodit nějaké dimenze pro architekturu. Ale to není jen při tanci. Podobné věci je možné pozorovat i u sportovních her. Jde o vzdálenosti, které mezi sebou lidé za ujímají, které mohou být velmi příjemné, méně příjemné až nepříjemné. Mohou být i naprosto nevnímané. S těmito mezilidskými vztahovými významy pracuji. Proto je potřeba je poznat. To se může podařit i pozorováním tance. U mě totiž vykrystalizovalo silné přesvědčení, že prostor a architektura jsou vždyc ky jen o vztazích. Nějaká ustálená, očekávaná forma je až na druhém místě. Tedy všechny mé projekty se odehrávají na základě zkušenosti, která předvídá, jaké vzta hy by v tom novém prostoru mohly nastat, a snaží se podpořit ty nejlepší. Snažím se především plánovat prostory, z nichž budou lidé odcházet uklidnění a spřátelení,
Jakou roli pro vás hraje teorie architektury? První učitel, kterého jsem začal ve škole obdivovat, byl Jiří Ševčík. To byl tehdy teo retik architektury, který měl načteno neskutečné množství teoretických textů z obl asti architektury, a když jsem byl v prvním ročníku, okouzlil mě natolik, že všichni architekti, kteří nás učili základní kompozice, byli pro mě tehdy úplní nýmandi oproti tomu, co nám říkal on. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale okouzlovalo a přitahovalo mě to natolik, že jsem věřil slovům, kterým jsem nerozuměl, a nevěřil jsem těm jasným kompozičním pravidlům, která nám říkali architekti v předmětu architektonická kompozice. Teorie ve mně probudila pravou zvědavost a zájem o architekturu. Chtěl
Josef Pleskot
TEORIE
a ne prostory, které je staví proti sobě, konfrontují nebo útočí.
jsem vědět, co za těmi nesrozumitelnými větami vězí. Takže mnoho teorií uznávám, hodně často cituji Christiana Norberga-Schulze, Kevina Lynche, a dokonce i Charlese Jenckse, ale těch věcí je víc. I teorie Karla Honzíka nebo Ladislava Žáka. Myslím si, že psát o architektuře je velmi důležité, stejně tak je pro mě velmi důležité o ní i číst. Základním textem pro moji práci je esej Polní cesta od Martina Heideggera. Existuje tedy nějaká spojnice mezi teorií a praxí? Já mám pořád pocit, že to zůstá vá odděleno, že architekt si při své tvorbě na teorii ani nevzpomene. To musí být tak těsná spojnice, jako když se díváte na půdorys a umíte si představit vše, co lze v tom schematizovaném prostoru zažít ve skutečnosti. V tom vidím nejelemen tárnější spojení teorie a praxe. Například teorie tělesnosti, pohybování se v prostoru, je pro mě dnes tak strašně důležitá, že čím dál víc studuji možnosti toho neuvěřitelného aparátu lidského těla, co s ním člověk umí udělat, když prochází prostorem… Prochází buď ladně, nebo neladně. Tělo sice zvládne různé situace, ale to neladné a nepřirozené procházení vnímám jako závadu architektury, i když tam formálně žádná závada není. Myslím, že takto to vnímají i běžní uživatelé. Když jsou v prostoru, v němž nemusejí pitvořit svoji tělesnost, vnímají jej jako dobrou architekturu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214518