SCOTT TUROW
Heather se po kolenou a s otevřenou náručí plazila k Evon. Bylo to drásavě vzrušující, částečně proto, že něco hluboko v Evonině nitru se z jejího ponížení radovalo. Heather je zraněná, skoro na pokraji zhroucení. Doplazila se k posteli a chytla Evon za jedno lýtko. Opakovala, že jí miluje. Prosila ji. Teď už brečela i Evon. Nebylo to poprvé, kdy mezi nimi k něčemu takovému došlo. Možná to bylo potřetí nebo počtvrté, pokaždé ale z jiného důvodu. Každá hrála svou roli. Evon byla naštvaná, z Heather byla hromádka neštěstí. Evon ji vyděsila a Heather slíbila, že se bude kát. Pro dnešek to mohly uzavřít a s nadějí, že to bude lepší, hledět vstříc budoucnosti. Vždycky tu byla nějaká naděje. Evon ve svých milostných vztazích vždycky zoufale toužila po naději. Teď ji ale její optimismus pomalu opouštěl. Očekávala, že se začne zase hrát to dobře známé drama a že ona v něm bude hrát jednu z hlavních rolí – miluju tě, nenávidím tě, chci tě, nechci tě. Vždycky to tak skončí. Evon už znala dobře sama sebe a několik dobrých terapeutů ji toho hodně naučilo. Uvědomila si, že to všechno má uvnitř a že jenom hledá lidi, kteří její tendence budou zosobňovat. Že chce někoho, kdo bude jako její matka, někoho, kdo ji nikdy nepřijme takovou, jaká doopravdy je, pro koho nebude nikdy dost dobrá. Tohle byla mytologie, které věřila zase Evon. Je to jako rezidentní program, něco uvnitř nás. Aby získala odstup, musela bojovat sama se sebou. Bylo to, jako kdyby část její osobnosti – stará DeDe – ležela stále na posteli a jiná část se vznášela nad ní jako nějaký duch ze starých filmů. Vyžadovalo to určitou skoro fyzickou sílu. Věděla ale dobře, že je to tak správně. Věděla, co má dělat. Chtěla být šťastná a rozhodla se, že musí převzít zodpovědnost za to, co dělá. Za deset minut byla sbalená a oblečená před bytem a vzdalovala se od Heatheřina pisklavého povykování. Chvíli seděla v garáži v autě a čekala, až se uklidní natolik, že bude schopná řídit. Musela urazit dlouhou cestu, než se dokázala postavit tváří v tvář svojí touze. Bylo to děsivé, zahanbující. Nejhorší na tom bylo, že se cítila jako cizinec. Nenáviděla ten pocit, že je jiná, že její pocity jsou jiné než pocity ostatních lidí a že to bude muset přijmout. Ale udělala to. Kromě toho věděla, že je jí už padesát a že už nemusí nikdy v životě potkat ženu, která ji bude milovat, že už nikdy nepozná tu trvalou a bezpodmínečnou lásku, po které toužila. Byly tři hodiny ráno a ona seděla schoulená v autě ve ztemnělé garáži a objímala rukama sama sebe.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214508
10. Hon 30. ledna 2008
Bylo 7.30 ráno. Stál na železniční stanici Center City s rukavicí na jedné ruce, zatímco pravou si potřásal s přespolními cestujícími přijíždějícími do města. Pohyboval se ve spodním patře poblíž vstupních dveří tak, aby mohl zachytit jak davy příchozích, tak odcházejících cestujících, ale nebylo tu žádné topení a teplota určitě nepřekročila deset stupňů. Mladí vymrzlí praktikanti, kteří ho doprovázeli, podupávali, aby se zahřáli, a jenom potřeba zachovat si tvář před tolika lidmi mu zabránila, aby si nezačal mnout zmrzlé uši. Od těch dob, kdy J. F. Kennedy při své inauguraci ignoroval formální cylindr, zůstávalo ve Spojených státech zvykem, že politik zdraví své potenciální voliče bez klobouku či čepice. „Paul Gianis, doufám, že mi při dubnových volbách dáte svůj hlas.“ Tuhle větu musel opakovat nejméně pětkrát za hodinu, aniž by ji příliš obměňoval. Měl tyhle akce docela rád, ale nikoli z důvodů, které by většina lidí v takovém případě očekávala. Tahle setkání s lidmi ho v první řadě učila pokoře, vlastnosti, kterou jeho matka vždycky zdůrazňovala, ačkoli ji nikdy příliš nepraktikovala. Dneska jsou hvězdy jenom sportovci nebo lidi ze showbusinessu. Paul působil čtyři roky ve státním senátu jako předseda klubu majoritní politické strany, ale lidé ho měli stále zafixovaného jako důvěrně známou tvář, jako člověka, kterého odněkud znali, jenom si nevzpomínají odkud – možná 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214508
SCOTT TUROW
ze svatby nějakého bratrance nebo sestřenice. Když cestující uslyšeli jeho jméno, jejich reakce byly různé. Většina ho počastovala chladným úsměvem, nebo kolem něj proletěla bez povšimnutí. Někteří se ale zastavili, aby mu sdělili, že kdysi nakupovali v obchodě jeho otce nebo že ho při minulých volbách volili. Pár z nich se chtělo společně s ním vyfotografovat, většinou to byly rodiny s dětmi. Chladných reakcí se mu dostávalo ze strany mužů a žen, kteří považovali politiky za parazity, které by bylo nejlepší vyhubit, zvlášť tehdy, když jim ještě ke všemu brání dostat se včas do práce. Paul tu ale potkával i lidi, které dobře znal – většinou to byli právníci na cestě do kanceláří. Ti se samozřejmě zastavili a pozdravili se s ním. Mihl se tu také jakýsi srdečný Latinoameričan, jenž se čirou náhodou nachomýtl už asi u čtvrtého nebo pátého předvolebního mítinku, které se konaly na různých místech Tri-Cities. Dnes ráno se s otevřenou náručí vrhl k Paulovi, objal ho a vykřikoval přitom „Pablo, amigo!“ Přespolní cestující měli tu a tam potřebu navázat delší konverzaci. Matky zajímal rozpočet na školství a na dětská hřiště, které tu již tradičně trpěly nedostatkem finančních prostředků, a mladí lidé, směřující naopak z centra do práce na periferii města poblíž letiště, se zase zastavili, aby se zeptali na jeho plány v oblasti energetiky nebo na podporu zaměstnanosti ve strojírenském průmyslu. Když tohle člověk provozoval každý den – ve všední den byl každý den na jiné autobusové zastávce, zatímco o víkendu zase střídal různé supermarkety po celém distriktu – mohl si udělat docela dobrou představu o tom, jaké problémy místní obyvatelé řeší. Bylo tu ale taky hodně černochů, kteří si mu stěžovali na nepřiměřené násilí ze strany policistů, zvlášť v severní části města. A samozřejmě musel vyslechnout i hodně smutných příběhů – dnes mu otec postiženého dítěte vyprávěl o tom, jak školy i místní orgány odmítají jeho syna zařadit do příslušných programů jenom proto, že ho kdysi dávno opustila jeho matka. Došlo zde také k celé řadě komických situací, když ho někteří cestující žádali, aby hned na místě zjednal nápravu, protože jim třeba vadilo štěkání sousedova psa, nebo škodlivé záření z Marsu, nebo si stěžovali na soudce, který je poškodil během rozvodového řízení, což je neklamná známka jeho zkorumpovanosti. Paul ale tahle setkání miloval. Přímo si liboval v lanaření voličů, v diskusích, které končily tím, že nařídil svým praktikantům, aby si zapsali do zápisníku příslušné nápady, plány a jména voličů. Právě tady otevíral své srdce městu, které tolik potřebovalo jeho pomoc. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214508