Ale ten den to na procházku nebylo. Už se setmělo a sbíralo se na déšť. Obchody a novinové stánky už stáhly rolety a jen několik kaváren mělo ještě rozsvíceno. Utáhla si volnou rukou šál kolem ramen. Opravdu byla zima. Nemůže si dovolit být nemocná ani jeden den. Musí pracovat. Těch dvacet reálů na týden představovalo úlevu pro rodiče, kteří trávili nekonečné hodiny u tkalcovských stavů v Sants. Mířila k továrně na těstoviny Casa Figueras. Líbil se jí ozdobný reliéf na rohu budovy. Moc nechápala, co to ten modernismus je. V práci o něm slyšela mluvit šéfovou, která říkala, že ten styl začíná ovládat město a že vyvolává jak nadšení, tak výsměch. Pořádně těm hovorům nerozuměla, ona jenom toužila mít přesně takové držení těla a pohled jako venkovanka na reliéfu. Sešla z chodníku a zamířila na Rambla de Sant Josep. Na chodníku a markýzách obchodů se objevily stříkance kapek jako předehra lijáku, který slibovalo nebe. Vyhnula se prvním loužím a vešla do uliček ve čtvrti Born. Mezitím už lampáři začali rozsvěcovat plynové lampy, jejichž nažloutlé světlo ozařovalo ulice. Co se Carmeta pamatovala, musela se umět postarat sama o sebe, proto šla s ušima nastraženýma. Barcelona byla město zázraků, ale nepřipraveným dokázala ukázat i krutější tvář, zvlášť teď, když ulicemi pobíhal Černej pes. Nutila se k úsměvu, aby ze sebe setřásla strach, který v ní ta historka vyvolávala. Ta kletba byla oblíbeným tématem kuchařek. Podle různých a často si odporujících verzí se Černej pes objevoval za nejtemnějších nocí a proměňoval se v obřího tmavého řeznického psa. Také se říkalo, že je černý jako noc. Oči mu svítily jako rozžhavené uhlíky a z tlamy šlehal pekelný oheň. Jeden kluk z jejich čtvrti vyprávěl, že při chůzi vypaluje do dlažby otisky tlap. Také zaslechla, že zabil přinejmenším deset dívek a že je předtím strašlivě mučil. Ona těm povídačkám nevěřila, připadaly jí jako výmysly mužských dobré leda k tomu, aby se mohli tisknout ke služkám a muchlat se s nimi.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214504
Došla na pusté Paseo de Don Carlos. Po levé straně se rý soval šedivý obrys Torilu, ale arénu skoro nebylo vidět. Déšť zesílil. Jeho prudkost ji překvapila, na okamžik zauvažovala, jestli se nemá schovat někde v podloubí, než to trochu přejde, ale vidina horké polévky byla lákavější. Byla unavená, šaty nacucané vodou se jí lepily na tělo a zuby jí drkotaly zimou. Kdyby se někde na chvíli zastavila, určitě by nastydla. Navíc jejich dům už byl nedaleko. Přitáhla si plášť co nejtěsněji k tělu a proplétala se mezi úzkými domy. V ulicích bylo cítit blízké moře. Vzduch voněl mořskou solí a mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na víc než pár metrů. Kolem prošli dva muži tlačící vozík a zmizeli za rohem, aniž si jí všimli. Když vešla do ulice Concordia, plamen kandelábru, který ji osvětloval, zrovna zhasl. V téhle části byl plyn slabý, a když byla zima nebo pršelo, lampáři se sem nechtělo. Naráz zhasly i všechny ostatní lampy v okolí. Šla lhostejně dál, výpadky tady byly stejně běžné jako skandály v Liceu. Zastavila se, aby si zavázala botu, vtom za sebou překvapeně zaslechla kroky, které hned zase utichly. Až do té chvíle slyšela jen vlastní přerývaný dech. Ale teď si byla jistá, že zaslechla něčí chůzi. Zůstala tiše stát a vyčkávala, ale slyšela jen nárazy vln na pláži a skřípot okenic, kterými lomcoval vítr. Znovu vykročila, v žaludku ji nepříjemně píchalo. V těch tmavých a pustých ulicích jí najednou historky o Černým psovi tak nesmyslné nepřipadaly. Když procházela kolem hostince se staženými roletami, ozvaly se kroky znovu, tentokrát doprovázené těžkým oddychováním. Teď si byla jistá. Přikrčila se, přidala do kroku a přitom se na každém rohu nenápadně rozhlížela. Před očima se jí míhaly představy, jak ji pronásleduje obří řeznický pes. Znenadání vzduch prořízlo zavytí. To Carmetě stačilo. Rozběhla se. Doslova prolétla několika ulicemi, až doběhla ke dveřím zavřeného hokynářství. Od úst jí šel tenký obláček páry. Ztratila šálu a vlasy se jí uvolnily z uzlu, ale vypadalo to, že ať už ji pronásledovalo cokoli, podařilo se jí to setřást. A vtom se na ni vrhl stín.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214504
Upadla na zem. Skrčila se, chránila se pažemi, kopala kolem sebe a volala o pomoc. Za chvilku si uvědomila, že na ni nic neútočí, a přestala křičet. Otevřela oči. Kolem ní se válela hromada prázdných beden a o kousek dál prchala ulicí vyděšená kočka. Měla chuť se zasmát, ale bylo jí příliš zima. To se zítra Elvira a Àngels, co se učí šít spolu s ní, nasmějou, až jim bude vyprávět, jakou hrůzu prožila. Myslela si, že na ni útočí Černej pes. Je hloupá. Už v lepší náladě vešla do další ulice. I když tu byla tma, Carmeta se nebála, byla to jejich ulice, na to, aby došla k bráně, světlo nepotřebovala. Matka se na ni bude kvůli ztracené šále nejspíš zlobit. No, nějakou výmluvu už si vymyslí. Ještě s úsměvem na rtech vytáhla z kapsy velký klíč. Vydechla. Skoro cítila vařící se polévku, a dokonce měla pocit, že slyší, jak se bratři perou. Zastrčila klíč do zámku a vkročila do průjezdu skoupě osvětleného žárovkou. V duchu se ptala, jestli nejmladší bráška Josep, kterého měla nejraději, bude ještě vzhůru. Nestihla ani vykřiknout. Ucítila, jak ji někdo chytil za šaty a výjimečnou silou ji strhnul zpátky. Pokusila se zachytit kliky velkých dveří, ale proklouzla jí mezi prsty. Rána do obličeje ji překvapila, hned nato ucítila píchnutí a celým tělem se jí rozlilo teplo. Bezvládně se v pootevřené bráně sesula na zem. Nahoře rozeznala osvětlené okno jejich bytu a za ním nezřetelnou matčinu postavu. Připadalo jí, že se matka dívá ven. Čekali na ni. Chtěla volat o pomoc, ale nedokázala otevřít ústa. Stěží zvládala myslet. Útočník ji táhl za sebou, chodidla vyryla do bahna dvě stružky. Pak jí spadla víčka, ale ještě vnímala, že se vzdalují od domu. Tváře jí zvlhly, ale to už necítila.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214504