98
a vláda,89 ale jinak si Ulster ponechal plné vazby na londýnský parlament a exekutivu, včetně konání voleb do westminsterského parlamentu. Londýnská vláda si také ponechala plné pravomoci týkající se např. zahraničních vztahů nebo obrany Severního Irska. Severoirská autonomie pak trvala ve formálně téměř nezměněné podobě až do sedmdesátých let. Politický systém v Severním Irsku se v praxi vyvinul způsobem odlišným od zbytku Spojeného království. Hlavní politické dělící linie v Ulsteru nevedly primárně podle tradičních ideologických preferencí (konzervativci versus liberálové versus labouristé) jako ve Velké Británii, ale podle náboženského klíče (protestanté versus katolíci nebo unionisté versus nacionalisté90), který odrážel i míru (ne)loajality k londýnské vládě a snahu (ne)posilovat vztahy se Svobodným irským státem a později Irskou republikou. Reprezentantem protestantských voličů se stala zejména Ulsterská unionistická strana (Ulster Unionist Party/UUP), zatímco v elektorátu druhé největší ulsterské politické strany – Sociálně demokratických labouristů (Social Democratic Labour Party/SDLP)91 – zcela převažovali katolíci. Strany se smíšeným elektorátem, jako byla Alliance Party of Northern Ireland (ustavená až v roce 1970), získávaly v parlamentních volbách nanejvýš několik mandátů. Specifičnost stranické struktury Severního Irska pochopitelně neznamenala, že by se místní strany nelišily ve svém přístupu k socio-ekonomické agendě. Klíčovým pro jejich vymezení vůči politickým konkurentům i pro jejich vnímání voliči nicméně zůstával jejich etnicko-náboženský profil. Formálně existoval v Severním Irsku jednotný volební systém a jednotné volební právo. Mobilita voličů přes etnicko-náboženské hranice je ale mnohem obtížnější než přes hranice definované socio-ekonomicky; snáze obvykle mění člověk své preference v ekonomických nebo sociálních otázkách (např. podle své vlastní ekonomické nebo rodinné situace) než svou náboženskou nebo etnickou identitu. Proto došlo v Se89 Terminologie používaná pro exekutivu a parlament v Severním Irsku se v některých aspektech odlišovala od názvů používaných ve Velké Británii. Severoirská vláda byla úředně označována jako „Executive Committee“ či „Executive Committee of the Privy Council of Northern Ireland“. Horní komora severoirského parlamentu se označovala jako „senát“ – na rozdíl od Sněmovny lordů ve westminsterském parlamentu. Pro severoirský parlament – a někdy pro celý politický systém – se používalo i označení „Stormont“ podle sídla parlamentu i vlády. 90 S označováním etnicko-náboženských skupin obecně panuje v Severním Irsku problém. Kromě rozdělení na katolické a protestantské skupiny se také pro katolickou skupinu používá označení „nacionalisté“ či – pro její radikálnější část – „republikáni“, zatímco protestantská skupina se často označuje jako „unionisté“ (Dixon 2001: 6–16). 91 SDLP byla formálně ustavena až v roce 1970. Před jejím ustavením katoličtí voliči volili zejména severoirskou Nacionalistickou stranu (Nationalist Party) a Republikánskou labouristickou stranu (Republican Labour Party).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214473
99
verním Irsku k atrofii soutěžení o „nerozhodnuté“ nebo „přelétavé“ voliče – prostě proto, že těchto voličů zde bylo relativně málo. Výsledkem bylo „zamrznutí“ politického systému, jehož hlavním příznakem byla absence střídání se vlád u moci a vymizení skutečné stranické konkurence (Šlosarčík 2007: 223). Od roku 1922 až do pozastavení severoirské autonomie v roce 1972 dominovala stormontskému parlamentu Ulsterská unionistická strana a v čele severoirské exekutivy se vystřídalo pouze šest premiérů,92 z nichž dva (James Craig v letech 1921–40 a Basil Brooke v letech 1943–63) vládli každý nepřerušeně po téměř dvacet let. Ovládnutí severoirské exekutivy UUP v kombinaci s absencí nutnosti ucházet se o katolické voliče vyústila v diskriminační praxi vůči katolickým obyvatelům Severního Irska, zejména v oblasti zaměstnávání ve veřejné správě a policii, vzdělávání, bytové politice, investic do infrastruktury nebo v přístupu k veřejným zakázkám. Tento trend se zdál být oslaben v šedesátých letech, kdy došlo ve vztazích mezi protestantskou a katolickou komunitou, či alespoň částí jejich elit, ke zlepšení jak uvnitř Ulsteru, tak v rámci celého Irska, symbolizovanému prvním setkáním premiérů Irské republiky a Severního Irska od dvacátých let (Madden 2005: 181–184, Garvin 2009: 3–6). Na sbližování elit obou komunit ale zároveň reagovala radikalizací zejména část unionistů vedená reverendem Ianem Paisleym, sdružená v rámci Protestantské unionistické strany (Protestant Unionist Party/PUP) a později v Demokratické unionistické straně (Democratic Unionist Party/DUP) (McDermott 2014: 99).93 Období ulsterského „tání“ ukončila vlna násilností na konci šedesátých let, kdy původně pokojné protesty katolické severoirské komunity, motivované zejména snahou o změny v socio-ekonomické oblasti (např. ukončení diskriminace v komunální bytové politice), vyústily v eskalaci násilí na obou stranách konfliktu (Connolly 2002: 100). Severoirská vláda postupně přestávala bezpečnostní situaci zvládat vlastními policejními silami, což vedlo nejdříve v roce 1969 k nasazení britské armády94 a v březnu 1972 ke zrušení severoirské autonomie a zavedení přímé vlády z Londýna (Dixon 2001: 85–87).95 I přes přímou vládu z Londýna a in92 James Craig (1922–40), John Miller Andrews (1940–43), Basil Brooke (1943–63), Terence O’Neill (1963–69), James Chichester-Clark (1969–71) a Brian Faulkner (1971–72). 93 PUP existovala v letech 1966–71, DUP se ustavila v roce 1971 a působí do současnosti. 94 Severoirské policejní síly, Royal Ulster Constabulary (RUC), spadaly pod pravomoc severoirské exekutivy, zatímco armáda byla pochopitelně řízena londýnským ministerstvem. 95 V roce 1972 bylo formálně rozhodnuto pouze o pozastavení fungování Parlamentu Severního Irska. Zrušen byl až v roce 1973 (Northern Ireland Constitution Act 1973), kdy byl nahrazen jednokomorovým parlamentním shromážděním (Northern Ireland Assembly), jež hrálo roli – byť velice krátce – při snaze o obnovu severoirské autonomie v letech 1973–74.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214473
100
tenzivní nasazení armády a policejních sil se bezpečnostní situace v Severním Irsku neuklidnila – např. jen na „krvavý pátek“ 21. června 1972 se Irské republikánské armádě podařilo v Belfastu během necelé hodiny odpálit 26 náloží, které zabily 11 osob a přes stovku jich zranily. Krize se naopak rozšířila mimo Severní Irsko do Velké Británie, Irské republiky i na evropský kontinent (O’Halpin 1999: 313–314) a vedla zejména v Severním Irsku (ale i ve Velké Británii a Irské republice) k ustavení specifického bezpečnostního režimu (Newsinger 2002: 167–170, 187–191). Celkový počet obětí na životech spojených se severoirskou krizí od roku 1969 přesáhl 3600, alespoň jednou bylo zraněno téměř 2 % obyvatel Severního Irska (Dixon 2001: 23–25). Přes existenci bezpečnostní dimenze severoirské krize byla ulsterská autonomie primárně politickou otázkou vyžadující politické řešení. Když se model severoirské autonomie z let 1922–72 ukázal jako života neschopný, objevily se další pokusy o nastavení ústavně-politických pravidel pro Severní Irsko, která by umožnila politickou spolupráci obou hlavních ulsterských komunit. Nejambicióznějším projektem obnovení ulsterské autonomie byla Dohoda ze Sunningdale uzavřená v prosinci 1973.96 Dohodu uzavřely – za mediace britské a irské vlády – umírněné severoirské strany UUP (s protestantským elektorátem), SDLP (s katolickým elektorátem) a Alliance Party (se smíšeným elektorátem). Dohoda ze Sunningdale předpokládala radikální oslabení dosavadního principu „vítěz bere vše“, kdy severoirskou vládu v minulosti sestavovala nejsilnější UUP a parlamentní opozici ponechávala jen minimální prostor. Místo toho dohoda předpokládala, že se na klíčových politických rozhodnutích budou muset shodnout zástupci „protestantských“ i „katolických“ stran. Tento systém označovaný jako „power-sharing“, „konsenzuální demokracie“ či „konsocionalismus“ (Melichar 2005) měla posílit i nová volební pravidla do severoirského parlamentu, která měla být založena na principu poměrného zastoupení. V nové severoirské vládě byla podle sunningdaleských pravidel zastoupena UUP, SDLP i Alliance Party – 96 Z právního pohledu je použití označení „Dohoda ze Sunningdale“ sporné. Označuje se tak obvykle komuniké z 9. prosince 1973 oznamující ujednání politické dohody o formátu nové severoirské exekutivy a o ustavení Rady pro Irsko (Council of Ireland). Tato „dohoda“ neprošla formálním ratifikačním procesem ani ve westminsterském parlamentu ani v parlamentu Irské republiky ani v novém severoirském parlamentu. Mnohé z dalších prvků nového režimu byly přitom zakotveny již ve starších dokumentech vydaných britskou vládou nebo ve volební legislativě přijaté westminsterským parlamentem v květnu 1973. Severoirské parlamentní volby, v nichž získala většinu (52 mandátů z celkového počtu 78 v novém jednokomorovém parlamentu) trojice politických stran, které se později účastnily sunningdaleských jednání (UUP, SDLP a Alliance Party), se proto mohly konat již na konci června 1973.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214473