Paříž, únor–březen 1989
Rok 1989 byl významný. Ale začalo to už předchozího roku. Je ale zvláštní, že si nepamatuju, co bylo na samotném počátku aféry Rushdie. Jak to, že moje tak živá paměť potlačila vzpomínku na Rushdieho zjevení na veřejnosti? Aby si získal moji pozornost, musel nejdřív zakroužit těsněji okolo Chomejního. Od přistání letadla s „černobílým starcem“ uplynulo teprve deset let a jeho vliv ještě zesílil, když jsem si uvědomila, co – s obratností černokněžníka – provedl mojí rodině. V exilu moje rodina přestala existovat, protože už nebyla rodinou ve smyslu útočiště. Už žádná solidarita, srdečnost, a už vůbec ne láska. Nikdo se dál nesnažil zachovat to, co jsme těžce uhájili – peníze a trochu lásky –, místo toho dělal každý vše pro to, aby si nacpal vlastní kapsy na úkor ostatních. Vznikaly rodinné klany, vyslovovala se odporná slova, rozcházelo se s křikem a nadobro a milovaný strýc, který pro mě byl skoro jako dědeček, se otci díval zpříma do očí, ukazoval na mě prstem – zrovna jsem stála u dveří a chystala se do školy – a vyhrožoval, že pokud do zítra nedostane šek, tak se mi něco stane. Otec měl ještě srdce a před ziskem dával přednost literatuře, takže šek podepsal. Peníze se mu vrátily až o deset let později, aniž by se o tom za celou dobu někdo zmínil. Otec vyčkával. A naše 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214449
rodina se klidila z cesty. Mezitím jsme měli hlad a nikdo nám nepomohl. A rodiče trpěli, mučili se navzájem, mučí se stále a za tuhle domácí válku živenou samotným Chomejním zaplatili velmi draze. Připadá mi proto přirozené, že jsem se o Salmanu Rushdiem dozvěděla až v únoru 1989. A od té chvíle už si všechno přesně vybavuju. Ještě mi ani nebylo dvanáct, když mu „černobílý stařec“ vyhrožoval svojí fatwou. Trest smrti za to, že poskládal slovo za slovo. A tím u mě zřejmě nastal posun od slov k řeči. Řeč, to byli Bídníci a Madonna, zplodivší svého potomka. A Satanské verše. Po příjezdu do Francie se stalo povinným rituálem sledovat před večeří v osm hodin zprávy. Dokud probíhala v rodné zemi válka, byli rodiče jako na trní a potřebovali mít přehled, sledovat vojenské operace a ujistit se, že emigrace byla dobrá volba. A já jsem usedala před televizi společně s nimi jako velká holka, abych sledovala zprávy z rodné země, které se mě dotýkaly míň a míň. Tenhle zvyk nám zůstal i po válce. Jednoho večera zahajovala zprávy Chomejního fatwa. Pro jednou to nebyla válka. Nebo vlastně ano, byla to válka, ale přímo pod našimi okny. Opět. Ale ještě jsme to nevěděli. Matka spustila, že už víc nesnese, jakou jí Chomejní dělá ostudu v Paříži, zatímco já ji překřikovala otázkami, kdo je to fatwa a proč chce zabít spisovatele a přitom tak kroutí obočím. Otec se snažil odpovědět všem a matka prohlásila, že ode dneška, když se nás někdo zeptá, budeme říkat, že jsme Arménci. A začala s tím hned druhý den ráno. Já to neřekla nikdy. Já jsem byla dál íránského původu, zatímco moje matka arménského. Trvala na tom, dokud Írán opět nenabyl v očích jejích známých důstojnosti – tedy dokud George Clooney nevyslovil ve filmu Syriana několik slov ve farsí a nevynadal nějakému Arabovi za to, že nerozumí perštině. George Clooney, Persepolis, Širín Ebadíová, Jak jsme v Teheránu četly Lolitu a Rozchod Nadera a Simin 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214449
si zaslouží obrovský dík za to, že po letech exilu v Arménii vrátili mojí matce její skutečný původ. A já mezitím dál zůstávala Íránkou, abych dala najevo, že jsem nejoprávněnějším a největším žijícím nepřítelem Chomejního. V jádru jsem byla pořád ještě dítě. Sice jsem si už nehrála s panenkami a raději psala a četla, ale stále jsem věřila, že Chomejní o mně ví a že se musím prokázat jako obávaný soupeř: být jeho absolutním nepřítelem dnem i nocí. Podobně jako jsem měla jasno, dříve než jsem vůbec přečetla jediný jeho román, že Salman Rushdie je můj nový nejlepší přítel. Dětství má své kladné stránky, získávají se v něm hodnotná a pevná přátelství i stejně vytrvalí nepřátelé. Pro moji dětskou hlavu bylo nemyslitelné, že by ani jeden nevěděl, že existuju: první z nich mě zahalil do šátku, druhý mi napsal dlouhý dopis – v podobě románu. To k vytvoření opravdového vztahu stačilo. Co jsem dokázala vyčíst a vyrozumět z prvního přečtení Rushdieho knihy, se dá krátce shrnout: nic moc. I když jsem vyvinula opravdu velké úsilí, abych knihu přečetla, ještě nebylo v mých silách jí porozumět. Lexikálně ani intelektuálně. Pochopila jsem z ní jen to, co mi otec vysvětlil. Je to příběh dvou mužů (původem z Indie), kteří přežijí teroristický útok a vydají se opačnými, surrealistickými a symbolickými cestami. Jeden se – fyzicky – promění v ďábla, druhý zjistí, že má svatozář, a nemůže již klidně spát, protože se mu ve snech zjevuje život proroka Mahouna. Zamýšlejí se nad exilem a identitou, putují životem s hlavou plnou otázek a při různých setkáních odhalují rozmanitost citů a sílu emocí, předsudků a tradice. To všechno podáno bizarním stylem, řekl otec. A v jádru vyprávění leží otázka, hra představivosti, pošetilý předpoklad, ze kterého byli všichni vousáči a velká část nevousáčů na mrtvici. Otázka vede k zamyšlení nad skutečnými satanskými verši. Ty jsou jedním ze zakladatelských příběhů převyprávěným, 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214449