zlato, drahými kameny poseto a jako slunce svítilo. Z nebes všelijací barevní ptáci slétli a střechu přikryli svými duhovými křídly. Střecha tak barevná a překrásná byla, že zářila jako duha. Večer baba k hoře pohlédla, na vršku zámek zahlédla, jakoby v jeho lesku celá hora zlatem hořela. Nic neříkala, ale že to není samo sebou, za to by krk dala. Proto baba přemýšlela, jak by prince zahubila. Byla tmavá noc a měsíc vyšel nad stříbrné a černé skály. Hvězdičky se na horském hřebenu třepotaly. Princ u okénka stál, když kdosi zaklepal. Dovnitř holubička vletěla, v princeznu se proměnila a pravila: „Můj miláčku, chystají na tebe léčku. Zítra se hostina chystá a do jídla ti namíchají jedu dozajista. Dřív než bude bílý den, utečeme odtud ven. Já zas holubicí budu a z tebe udělám zelenou snítku.“ Na úsvitě, když hory ještě bledé byly, jen v měsíčním světle se svítily, z okna skleněného zámku holubička vyletěla, zelenou snítku v zobáčku měla a dolů do kraje letěla. Sotva vyšlo slunce nad horami, už nesla baba princi snídani, do které mu dobře jedu nadrobila. Ale když uviděla, že je princ pryč, všechno si hned domyslela. Jednu svou dceru zavolala a přísně jí přikázala, aby na oblak sedla a za nimi letěla. Ale princezna Liliana oblak spatřila a pravila: „Můj milý, oblak za námi letí.“ Tak ze sebe šípkový keř na skále udělala a z prince se červená růže na tom šípku stala. Obláček přeletěl a holubici neviděl. Vrátil se zpět s nepořízenou, že viděl jen šípek a na něm růžičku červenou. Baba byla zlá. „Vždyť to byli oni dva!“ Hned poslala tu druhou dceru dohonit je na mraku. Ale oni zatím hloub letěli, už nad sosnovými lesy byli a najednou se zastavili: „Hle, můj milý, mrak zas letí.“ A princezna se kapličkou udělala, tak jak bývají v horách boží muka, a z prince byl jako poutník, co klečel před ní. A mrak zase přeletěl, šípek nikde neviděl. Domů se vrátil, že prý tam šípek nebyl, jen boží muka a před nimi viděl klečet poutníka. Baba byla zase zlá. „Vždyť to byli oni dva!“ Zlaté vlásky Zlatovlásky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214433
A tak se hned sama dala v let. Princezna s princem vesnice v údolí přeletěli a než se ten hrozný žlutý mrak přivalil, dávno pryč byli. Baba zlostí praskla. Ledovými kroupami a sněhem celé údolí zasypala. Zatím se princ s princeznou šťastně domů dostali a k tomu prameni v bezovém houští zaletěli. Chaloupka byla opuštěná, zahrada celá zarostlá a stařeček už na nebi pěstoval nebeské květiny. V jeho zahradě zrovinka bezy kvetly a krajinou líbezně voněly. Princezna byla unavená a prince poprosila, aby ji tam nechal a šel do zámku napřed sám, ale maminku aby nelíbal. Prince doma všichni se slávou přivítali, ale on je prosil, aby ho nelíbali. Mamince to ale spát nedalo, a když princ spal, dala mu pusu na čelo. Jakmile ho políbila, prince paměť opustila. Jen se pak na hostinách bavil a po honech jezdil. Kde která bohatá princezna byla, hned ho okouzlila. Tak mu jednu našli a oženit ho chtěli. Nevěsta měla tolik peněz, že ač je celé dny a celé noci počítali, do svatby je přece spočítat nemohli. Na svatbu do kostela ve zlatém kočáře se šesti vraníky jeli. Jedou, jedou, ale cestou přes jeden mostek dojet nemohou. Když na ten mostek přijeli, koně už dál jít nechtěli. Princ dole pod mostkem bystrý pramen vidí, u pramene roste bezové houští a tam dívka se zlatými vlasy a s modrýma očima stojí. Pere prádlo a dívá se na něho. Vítr na mostek zanesl líbeznou vůni modrého bezu a princ si vzpomněl na svou princeznu Lilianu. Z vozu slezl a dolů seběhl, kolem pasu se s princeznou vzali a do bezového houští utíkali. Víc o nich nikdo neslyšel a víckrát je nikdo neviděl.
Zlaté vlásky Zlatovlásky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214433
Zlaté vlásky Zlatovlásky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214433