očekávané výsledky spočívající ve víře, že agresivita bude nějakým způsobem odměněna (odměna může spočívat např. v redukci vnitřního napětí, v získání finanční odměny nebo v získání ocenění ze strany druhých osob), důslednost chování na základě určitých hodnot (víra získaná pozorováním druhých a zjištění, že agresivita je ospravedlnitelná a vhodná, neboť je dána životními okolnostmi a současnou situací). K objasnění deviací a agresivního jednání v posledních desetiletích přispěla i kognitivní teorie. Psychologové, kteří vyznávají tuto teorii, se zaměřili na mentální struktury, v nichž si člověk vytváří představy o světě kolem sebe. Zajímá je, jak člověk vnímá a rozumí svému okolí a jak řeší své vlastní problémy. Průkopníky této školy byli Wilhelm Wundt (1832–1920), Edward Titchener (1867–1927) a William James (1842–1920). Kognitivní teorie dnes tvoří několik dílčích vědeckých disciplín. Orientace na morální vývoj se soustřeďuje na způsoby, jak lidé jednají morálně a co si myslí o světě. Humanistická psychologie klade důraz na sebe-uvědomění a na „procesy získávání v dotecích s procítěním“. Informačně procesní skupina se zaměřuje na způsoby lidského chování, na ukládání, kódování, vyhledávání a manipulaci s informacemi, které umožňují rozhodování a řešení problémů. V kognitivních teoriích jsou proslulé teorie morálního a intelektuálního vývoje Jeana Piageta a Lawrence Kohlberga.141 Kohlberg roztřídil jedince v souladu se stadii, podle nichž probíhá morální vývoj. Někteří na těchto stadiích ustrnou, namísto toho aby pokračovali v osobním růstu. V odborných pojednáních, která zpracoval se svými spolupracovníky, Kohlberg tvrdil, že zločinci vykazují významně nižší úroveň v morálním vývoji než řádní občané pocházející z těch samých sociálních skupin.142 Další badatelé zjistili, že nekriminální jedinci se nacházejí v etapě tři a čtyři, zatímco většina kriminálníků se pohybuje ve stadiu jedna a dvě.143 Postavení na vyšších hladinách morálního vývoje bylo shledáno jako asociované s konvenčním jednáním a s usilováním o čest, velkorysost a nenásilnost.144 Stoupenci morálně vývojových teorií vycházejí z toho, že lidé, kteří se řídí jednoduchými právy a snaží se vyhýbat zločinnému jednání nebo mají životní názor spočívající v zájmu o sebe sama, jsou více náchylní ke zločinnému jednání než ti, kdo nahlížejí právo jako něco prospěšného pro celou společnost a respektují práva druhých či k nim projevují sympatie. Když zastánci kognitivní teorie studují informační procesy, na jejichž základě se snaží vyložit antisociální chování, užívají často termínů z oblasti vnímání a z analýzy „dat“ či „informací“. Chtějí-li například vyložit jednání lidí se sklony k násilí, poukazují na skutečnost, že násilníci mají tendenci vnímat druhé jako daleko agresivnější, než aktuálně jsou, a mají v úmyslu jim ublížit, i když neexistuje žádný zjevný důvod ke znepokojení. Agresoři jsou pravděpodobněji ostražitější, až krajně nedůvěřiví. Když napadají oběť, mohou dokonce věřit, že se vlastně brání.145
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214410
3.5 Sociálně ekologická škola Vedoucí úlohy se v sociologickém pozitivismu ujala v počátku 20. století tzv. Chicagská škola, kterou utvořila skupina sociologů realizujících řadu výzkumných aktivit v oblasti sociální ekologie měst. Robert Ezra Park (1864–1944), Ernest W. Burges (1886–1966), Louis Wirth (1897–1952) a jejich kolegové z katedry sociologie na chicagské univerzitě inspirovali celou generaci badatelů usuzujících, že sociální síly v určitých městských čtvrtích vytvářejí zločinné prostředí. Tyto čtvrti byly stoupenci školy označeny za „přirozené oblasti“ kriminality. Vybrané městské okrsky si udržovaly vysokou míru nežádoucích vlivů na delikventní jedince, protože se v nich zhroutily důležité sociální instituce, především rodina a škola. Výsledkem sociální dezorganizace byla snížená možnost společenských institucí kontrolovat lidské jednání, což mělo za následek i vysoký stupeň zločinnosti. V průběhu dvaceti let Chicagská sociologická škola realizovala vysoce ambiciózní výzkumný program zaměřený na vědecké studium městských čtvrtí, které vytvářejí vzorce kriminálního jednání. Díla takových autorů, jako byli Harvey Zorbaugh146, Frederick Thrasher147 či Luis Wirth148, jsou dodnes považována za klasické příklady vysoce objektivních, popisných studií městského života. Výsledky jejich výzkumů ovlivnily pojetí společenských deviací a delikvence, zvláště mínění těch právníků, kteří se zabývali sociologií. Chicagská sociologická škola se rovněž zaměřila na moderní sociální instituce a na otázku, jak jejich zhroucení ovlivňuje lidské chování. Obecně lze konstatovat, že průkopníci ekologických studií kriminality vycházeli z toho, že zločinnost je funkcí místa, v němž člověk žije. V průběhu třicátých let další skupiny sociologů ovlivněných psychology vyhledávaly interpersonální komponenty pro vypracování kriminologické teorie. Usuzovaly, že individuální vztahy k důležitým sociálním procesům, které představuje výchova, rodinný život a vrstevnické vztahy, jsou centrální pro výklad lidského jednání. V každém sociálním životním prostředí se děti, které vyrůstají v destruktivní domácnosti naplněné konflikty,
Problémy norem a normality chování
Informační procesy bývají rovněž užívány k objasnění situací, kdy jsou data zneužita. Někteří sexuální násilníci věří, že když jim ženy sdělují, že si nepřejí jejich sexuální návrhy, tak ve skutečnosti „hrají hry“ a aktuálně po nich prahnou. Léčení založené na informačních procesech uznává, že lidé pravděpodobněji reagují agresivitou na provokace, když intenzivně myslí na pohanu nebo na vzrušení, které vyvolává vztek. Kognitivní psychoterapeuti se pokoušejí naučit výbušné osoby, aby kontrolovaly agresivní impulzy pocházející ze způsobu vnímání společenských výzev a pojímaly je jako problém určený k náročnému řešení namísto toho, aby napadaly druhé či toužily po odplatě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214410
účastní nepřiměřené školní výchovy a spojují se s deviantními vrstevníky, mezi nimiž jsou vystaveny predelikventním vlivům. Jedna teoretická pozice byla založena na pojetí, že jedinci se učí zločinným postojům od druhých, zkoušejí napodobovat přestupce zákona. Druhou pozici představovalo hledisko, že zločinnost roste, když rodina přestává kontrolovat závadné chování adolescentů. Stoupenci obou těchto linií nahlíželi na kriminalitu jako na důsledek úpadku socializačních procesů. V polovině 20. století řada teoretiků společenských deviací přijímala za zcela samozřejmý ekologický a socializační náhled na závadnou činnost.
3.6 Teorie kulturního přenosu Jedno z porozumění genezi deviantního jednání umožňuje teorie kulturního přenosu, která deviace pojímá jako naučené chování. Deviace jsou dle této teorie osvojované stejným způsobem jako konformita – skrze interakce s jinými lidmi. Ve skutečnosti je tento přístup založen na teorii symbolického interakcionismu a aplikuje její poznatky na proces socializace, v němž je položen základ lidského jednání, včetně deviací. Teoretici kulturního přenosu upozorňují, že společnost není homogenní celek, ale obsahuje i celou řadu forem subkulturního života, jejichž hodnoty se významně odlišují od způsobů jednání dominantní kultury. Právě v subkulturách jsou úchylky naučeny stejně jako ostatní druhy jednání. Jejich specifickým rysem je to, že vyplývají především z participace na životě skupin. Řečeno jinak: jisté subkultury mají normy, které schvalují jednání, na něž pohlíží většina ostatních členů společnosti jako na deviantní. Osoby z těchto subkultur s naučeným aberantním jednáním se tak, jako ostatní lidé, mohou naučit hrát mariáš, fotbal či hrát na harmoniku, mohou být i zčásti altruističtí či v některých oblastech jednání vysoce odpovědní. Jestliže si v počátku 20. století stoupenci Chicagské školy povšimli, že vysoká kriminalita vykazuje trvalé hodnoty v určitých městských čtvrtích po dlouhou řadu let, pak tato skutečnost napovídala, že deviace mohou pocházet z místní kultury a jsou přenášeny z jistých osob nebo z jedné generace na druhou. Edwin H. Sutherland (1883–1950) poté vytvořil významnou teorii objasňující fungování procesu kulturní transmise.149 Podle Sutherlanda je deviantní chování naučené prostřednictvím specifických asociací nebo sociálních vztahů orientovaných k vybraným skupinám a typům lidí, které představují kriminální živly. Tento koncept je rozvedenou a inovovanou verzí staré lidové poučky o vlivu „špatných přátel“. („Náš synáček byl velmi hodné a poslušné dítě, dokud se nedostal do špatné party.“) V podstatě analogickým způsobem, jak se lidé v průběhu řádné socializace stávají výrazně konformními ke společnosti a vytvářejí si respekt k jejím normám, tak je osvojováno deviantní chování. Vliv okolí zesiluje zvláště tehdy, když je jedinec nejbližším okolím podněcován k tomu, aby některými obecně sdílenými normami pohrdal. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214410