Konec hledání
v žádném případě být nemůžu.“ Avšak pořád je to spojeno s obrazem: „Jsem někdo a ti ostatní jsou ostatní.“ G.: Ano. To je základ toho všeho. T.: Východisko je, že si vždycky o ostatních myslím něco špatného. Před ostatními začnu být vždycky nervózní. Myslím, že je to hodně rozšířené v různých formách. (ticho) Jsme zvyklí si vytvářet obrazy. Jde to ráz naráz. G.: Ano. (ticho) T.: Tady je tak krásně. Musím říct, že vypadáš moc dobře. G.: Díky. T.: Tak jo. Moc děkuju, Gaio. G.: Taky děkuju. T.: Rádo se stalo.Ještě se tu porozhlédnu. G.: Kdo z nich je nejhorší? (smích) T.: Ne. Žádní špatní tady dnes nejsou. Vlastně vypadají dost přátelsky. Říkám si, že kdyby se něco změnilo a oni by vypadali tak, jak chtějí, že by byli všichni špatní, nebo taky ne. Ale s obrazem můžeš dělat, co chceš. Můžeš třeba říct: „Na, tady máš 1000 EUR.“ A já si pomyslím: „Co za to bude chtít?“ Tak jako obraz, tak začíná i celý příběh, takzvaný příběh. Odkud pocházím, pak je to úplně jasné: za všechno může máma. (smích) G.: Kdo jiný? T.: Přesně tak. (smích) Díky, Gaio.
Je zbytečné pokračovat v putování Tázající: Nedávno jsem byl u psychiatričky a ta se mne ptala na dětství, na matku a tak. Nevyrůstal jsem u své matky. Pak se mne zeptala, zda se mi dostávalo něhy, když jsem u ní nevyrůstal. Ale teď o svou matku pečuji, je jí 83 let. A v okamžiku, kdy se mne na to zeptala, vyvstal před 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214366
Rozhovory s Gaiou
mýma očima obraz ženy, jedné známé, rodinné přítelkyně, která mne často brávala do náruče a hladila a bylo to prostě fantastické. V tom okamžiku jsem se rozbrečel. (zhluboka dýchá) Ještě teď mne to překvapuje. Uvažoval jsem o tom a pomyslel si: „Bože, můj poslední vztah vlastně ztroskotal na tom, že jsem tak strašně toužil po blízkosti.“ A byla tam žárlivost. A dva roky jsme spolu nespali. To hledání blízkosti a něhy. Pak jsem si ale pomyslel:„To ale nejde, abych to hledal u ženy – protože neexistuje žádná, která by mi to mohla dát, můžu to vlastně hledat a nalézt jen v sobě samotném. Je zbytečné nadále pokračovat v putování.“ Chtěl bych se zeptat na tu úplnost. Jak ji mohu nalézt nebo rozvíjet? Myslím, že už trochu vím, kudy vede cesta. Ale ještě bych se zeptal, zda je to správná cesta nebo jsem na falešné stopě? Gaia: Jak můžeš vědět, jaká je správná nebo nesprávná cesta? T.: Často to cítím. Jsou to takové okamžiky, kdy cítím mír. G.: Tak se na ten přítomný okamžik podívejme, když už ho tu máme. (smích) T.: Myslíš si taky, že je správné už nehledat venku? G.: Sám jsi v jednom světlém okamžiku spatřil, že nalézt blízkost a něhu venku nefunguje, protože stále cítíš paniku, že o ně přijdeš. T.: Ano. G.: Téměř neustále něco kontrolujeme. Pořád musíme partnera kontrolovat a přitom žádnou kontrolu nemáme. A jednoho dne nás partner opustí, nejpozději ve smrti. T.: Ano. G.: Pokud hledáme štěstí v partnerovi – jak volné a láskyplné to partnerství potom může být? T.: Je hodně nestabilní. G.: Jak velká je šance, že zažijeme klid a mír, když je měřítkem náš „šťastný“ vztah? T.: Nejspíš je to iluze, myšlenka, koncept nebo víra. G.: Takže šance se pohybuje blízko nuly. T.: Na začátku tomu člověk asi věří. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214366
Konec hledání
G.: Ano. Ale to neznamená, že přesto nemůžeme mít krásný a naplňující vztah. Ale naprosté naplnění najdeš jen sám v sobě. A to teď hned. Naučili jsme se si klást cíle. Umístíme mír nebo ticho někam do budoucnosti, abychom jich mohli nějak dosáhnout. Pak možná prožijeme okamžik míru a ticha, ale naše orientace na budoucnost je tak silná, že řekneme: „Tak jo. A co teď?“ A tak to děláme téměř se vším. Stanovíme si cíl a když ho dosáhneme, přestane pro nás být důležitý, protože už následujeme další cíl. Co tady teď v tomto okamžiku chybí? (ticho) T.: Je to v pořádku tak, jak to je. G.: Co chybí k tomu být v míru, volnosti a tichu? Nic nechybí. Všechno tu je. Stojí to za to. Nic tady nechybí. Hned se toho chopí mysl a řekne: „No jasně, tady máme dobré podmínky, krásnou místnost, jsme tu společně s příjemnými lidmi. Tady je to snadné.“ Jakmile se ocitneme v područí mysli, bude se nám snažit přítomný okamžik znechutit. Řekne: „Neexistuje přeci jen tento okamžik.“ Ale existuje jen tento okamžik. Pouze mysl není schopna si přítomný okamžik užít, protože se zabývá jen minulostí a budoucností, iluzemi a problémy. (ticho) Mnozí z nás máme v sobě z dětství uložené traumatické zážitky a určité situace je opět vyvolávají. Máme jedinou šanci je v tom okamžiku, kdy se objeví, pouze vnímat a pozorovat, aniž bychom je analyzovali. Při analýze je nepozorujeme. Pak se všechno odehrává pouze v hlavě a vnímání bude opět zabalené do vrstvy odporu. (ticho) Pozorovat a pravém smyslu slova se nechat prostoupit tím, co tu je a nechat to doopravdy proniknout. T.: Vlastně musím být vděčný, že to po dvaceti letech nabralo takové obrátky. V tom okamžiku jsem to tak nevnímal. Jen mě napadlo: „Co to tu děláte?“ A hned se objevil odpor. Můžeš zopakovat ještě jednou, co jsi teď říkal? G.: Jediná šance, kterou máme u tohoto vnímání, je jen pozorovat, aniž bychom analyzovali a zkoumali, odkud pochází a co znamená. Nejdřív doopravdy vnímejte bolest, která tu je. Většina z nás se to nenaučila. Naučili jsme se bolesti vyhýbat. Nenaučili jsme se skutečně bolest 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214366