Kapitola 10. – Strach
systému. Do naší mysli byly otištěny negativní zážitky, traumata a také myšlenky plné strachu, které patří našim rodičům, učitelům a kultuře. A tyto strachy, skryté v našem nervovém systému, mohou být spuštěny nějakou událostí nebo podnětem, který nám připomene naše dřívější trauma. Tento proces je obvykle naprosto nevědomý. Tím, že své strachy pozorně pozoruji, aniž bych je soudil, to většinou mohu rozpoznat; jen zřídkakdy se zakládají na realitě. Někdy jsem schopen označit strach, který přichází ze strany jednoho nebo obou mých rodičů, a cítím, jak se jemně vplížil i do mého myšlení. Například když jsem byl mladý, byl u nás stále přítomný strach o peníze a přežití, přestože jsme o finanční přežití nijak bojovat nemuseli. Ale většinou jsme jen málokdy schopni vědomě rozlišit podnět od opravdového traumatu. Přijetí strachu začíná tím, že si ho přiznáme Abychom mohli přijmout svůj strach, musíme si ze všeho nejdříve přiznat, že ho máme. Když jsem byl malý, vypravoval mi otec jeden příběh. Byl to příběh o malém chlapci, který měl hrůzu z „kreplachu“. Kreplach jsou židovské ravioly. Jednoho dne si ho matka vzala stranou a řekla mu, že mu ukáže, že není důvod se kreplachu bát. Vzala ho do kuchyně a tam ho posadila. Uválela kus těsta a zeptala se ho, jestli má strach. „Ne,“ odpověděl. Ukrojila malý kousek těsta. „Máš z něčeho strach?“ zeptala se. „Ne.“ Potom vzala kousek mletého masa a vložila jej do těsta. „A teď?“ „Ne, jasně že ne!“ odpověděl chlapec. Potom vzala jeden rožek a přeložila ho. „Máš strach?“ zeptala se. „Ne.“ Vzala další rožek a přeložila ho. 113
1500372-Maitrea - Od iluzi k lasce-BC.indd 113
8.12.15 9:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214361
Od iluzí k lásce
„Bojíš se?“ „Ne.“ Vzala třetí rožek a přeložila ho. „Máš strach?“ „Ne.“ Nakonec vzala poslední rožek a přeložila ho. „Aaaah! Kreplach!!!“ Tak takto může vypadat strach. Může to být stejně iracionální jako dívat se na kreplach a může přicházet stejně tak náhle a nepředvídatelně. Příčiny našeho strachu Druhým krokem, který musíme udělat, pokud chceme svůj strach přijmout, je uvědomit si, že náš strach má nějakou příčinu, i když my ji neznáme. Pro naše vnitřní dítě je mnoho věcí zdrojem strachu. Jednak jsme vyrůstali ve stresujícím, potlačujícím, soutěživém, moralistickém západním světě, a to v našem citlivém bytí vyvolalo hluboké strachy. Pak většina z nás prošla traumatem zrození do fyzického těla, které souvisí s průběhem porodu. A k tomuto traumatu se jen přidával bezpočet traumat, která jsme prožívali v dětství. Pro nás, pro naši přirozenou citlivost, je jakákoli příkrost či napadení, třebaže i nejjemnějšího typu, velkým otřesem. A nakonec je tu jednoduše nejistota života ve světě, vůči jehož vyšším silám jsme v zásadě bezmocní. V dětství se není možné vyhnout traumatu, ať by naši rodiče byli sebedokonalejší. Léčíme se tím, že si uvědomujeme a prociťujeme vliv lidí a situací, které nás traumatizovali, aniž bychom je obviňovali nebo je za to nenáviděli. Jestliže se vcítíme do role malého dítěte a představíme si, že zkušenostmi, kterými procházíme, procházíme v jeho kůži, pocítíme vliv traumatu. Tím, že jsem tímto procesem prošel, rozvinul se ve mně soucit 114
1500372-Maitrea - Od iluzi k lasce-BC.indd 114
8.12.15 9:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214361
Kapitola 10. – Strach
k sobě samému. Stal jsem se lidštějším a nelituji ničeho, co se mi stalo, ani k ničemu a nikomu nechovám žádnou zášť. Vlastně je to tak, že když se zotavíme z bolestných zkušeností z minulosti, stáváme se silnějšími, lidštějšími, soucitnějšími a živějšími. Dva základní typy strachu Existuje mnoho typů strachu, ale pod všemi těmito typy leží dva základní. Jeden je strach z toho, že nepřežijeme. A druhý z toho, že nedostaneme lásku. Všechny ostatní druhy strachu jsou pouze výhonky vyrůstajícími z těchto dvou. Když své chování a svůj strach začneme bedlivěji sledovat, uvidíme, že se většina našeho života točí kolem těchto dvou typů strachu, mají jen různé projevy. Naše kultura neučí laskavému přístupu ke strachu. Učíme se ho popírat nebo s ním bojovat. Bojujeme za to, abychom ukázali obraz, který ostatní i nás samotné přesvědčí o tom, že nemáme strach, a cítíme stud za to, když strach máme. Tlačíme na sebe nebo se za svůj strach odsuzujeme. Jestliže však svůj strach nepřijímáme s vlídností, nejsme laskaví ani vůči své citlivosti. Jestliže se průběžně nevypořádáváme se svým strachem, nikdy se nenaučíme mít zdravý vztah ke své síle. Za sílu jsme ochotni považovat spíš nepřítomnost strachu než jeho přirozené přijímání. S tímto negativním vymezením vůči strachu se učíme cítit stud za svoji citlivost a zranitelnost, namísto toho, abychom ocenili krásu těchto kvalit. Naše síla je spíše agresivní, nevychází z našeho středu. Rozpoznání vnitřního rozkolu Já jsem svůj strach vždy něčím kompenzoval tak efektivně, že když na vysoké škole jeden můj spolubydlící zanechal školy a začal docházet 115
1500372-Maitrea - Od iluzi k lasce-BC.indd 115
8.12.15 9:38
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214361