Druhý týden
by prostě s našimi novými a rozšířenými plány mohla spolupracovat. Měli jsme dost odvahy o ozdravění se pokusit, ale nechceme, aby nám vesmír opravdu věnoval pozornost. Stále se cítíme příliš jako podvodníci na to, abychom unesli nějaký úspěch. Když se dostaví, chceme odejít. Ovšemže je tomu tak! Jakýkoli, i ten sebemenší experiment, který se týká naší výchovy, nahání většině z nás velký strach. Když náš malý experiment pohne vesmír k tomu, aby otevřel nějaké ty dveře, hned se začínáme vytáčet: „Hej! Ty tam! Ať jsi kdokoli! Ne tak zhurta!“ Ráda si představuji mysl jako místnost. V této místnosti chováme všechny své obvyklé představy o životě, Bohu, o tom, co je možné a co možné není. Ta místnost má dveře. Dveře jsou stále mírně pootevřené a za nimi vidíme spousty oslňujícího světla. V tom oslnivém světle venku je množství nových myšlenek, které považujeme za příliš skvělé, a tak je tam necháváme. Útěšné myšlenky, s nimiž se cítíme příjemně, jsou s námi tady v té místnosti. Ty druhé myšlenky jsou venku, a my je tam necháváme. Ve svém běžném životě před ozdravěním – když jsme zaslechli něco divného a hrozivého – jsme jenom sáhli po klice a dveře jsme zabouchli. Pořádně. Že by vnitřní práce přivodila vnější změnu? Směšné! (Prásk dveřmi.) Že by se Bůh obtěžoval, aby napomohl mému vlastnímu tvůrčímu ozdravění? (Prásk.) Že by synchronicita podporovala mého umělce tou nečekaně příznivou shodou náhod? (Prásk, prásk, prásk.) Nyní, kdy procházíme obdobím tvůrčího zotavování, je zde jiný přístup, který potřebujeme vyzkoušet. Abychom to mohli učinit, jemně odsuneme stranou svůj skepticismus – pro pozdější použití, bude-li zapotřebí – a když
Uvažujte o sobě jako o zářící, osvícené síle, ke které zřejmě věčně promlouvá Bůh a jeho poslové. Brenda Uelandová
Bez ohledu na to, jak pomalý je film, Duch vždy dost dlouho nehybně postojí fotografovi, kterého si vybral. Minor White
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214344
Umělcova cesta
se kolem nás mihne nějaká divná myšlenka nebo náhoda, mírně strčíme do těch nepatrně víc otevřených dveří. Odsunutí skepticismu, byť kratičké, může přispět k velice zajímavým objevům. Při tvůrčím zotavování není nutné, abychom měnili něco z toho, v co věříme. Je pouze nutné to přezkoumat. Tvůrčí ozdravění je víc než co jiného cvičením v nepředpojatosti. Představte si znovu svou mysl jako onu místnost s mírně pootevřenými dveřmi. Strčíte-li trošku do dveří, aby se pootevřely o maličko víc, přispěje to k vaší nepředpojatosti. Začněte tento týden vědomě cvičit, jak otevírat mysl.
POZORNOST Tvůrčí blok se velmi často projevuje jako sklon k fantazii. Než abychom pracovali a žili teď, raději marníme čas a libujeme si ve snění s otevřenýma očima o tom, co bychom mohli, co bychom měli, co by kdyby. Jedna z nejrozšířenějších mylných představ o umělcově životě je, že tento život za sebou nechává široké pruhy bezcílnosti. Pravda je taková, že tvůrčí život zahrnuje velké bloky pozornosti. Pozornost představuje způsob jak navázat spojení a přežít. „Květena a zvířena hlásí,“ nazývala jsem kdysi dlouhé, rozvláčné dopisy od své babičky. „Forzýtie nasazuje a dnes ráno jsem zahlédla svého prvního čermáčka … Růže se v tom vedru drží zpříma … Škumpa vyrazila a ten javůrek dole u poštovní schránky … Můj vánoční kaktus se chystá …“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214344
Druhý týden
Sledovala jsem babiččin život jako dlouhé domácí video: záběr tohohle a záběr tamtoho, vše spletené dohromady bez jakéhokoli řádu, který bych tam byla kdy postřehla. „Tátův kašel se horší … Ta malá shetlanďanka vypadá, že už co nevidět vrhne hříbátko … Joanne už je zase v nemocnici … Tu novou boxerku jsme pojmenovali Trixie a ona ráda spí v mém kaktusovém záhonu – umíš si to představit?“ Uměla jsem si to představit. Díky jejím dopisům to bylo snadné. Život viděný babiččinýma očima, to byla řada malých zázraků: lilie tygrované kvetoucí v červnu pod topolem; hbitá ještěrka, kterou obdivovala pro saténovou kůži, se prosmýkla pod šedým říčním kamenem. Ty dopisy odměřovaly čas ročním obdobím a jejímu životu. Žila do osmdesáti a dopisy přicházely až do úplného konce. Zemřela stejně náhle jako její vánoční kaktus: dnes je tu a zítra je ten tam. Zůstaly po ní dopisy a muž, který jí byl manželem po dvaašedesát roků. Její manžel, můj dědeček Tatínek Howard, elegantní rošťák s úsměvem hazardního hráče a se štěstím ztroskotance, několikrát nabyl a zase pozbyl jmění, toho posledního pak natrvalo. Propil ho, prohrál ho, rozházel ho tak, jako babička házela drobty svým ptáčkům. Rozmařile plýtval velkými životními šancemi, stejně jako ona vychutnávala ty malé. „Ten člověk,“ říkávala o něm moje matka. Babička žila s tím člověkem ve vykachlíkovaných španělských domech, v přívěsech, v malé chatičce nahoře v horách, v železničářově bytě a nakonec v chatrném domečku mezi jinými, nachlup stejnými. „Nechápu, jak to může snášet,“ hudrovala má matka, rozzuřená na mého dědečka kvůli nějaké další nehodě. Chtěla tím vyjádřit, že nechápe proč.
Zajímej se o život, jak ho vidíš; o lidi, věci, literaturu, hudbu – svět je tak bohatý, prostě pulzuje bohatými poklady, krásnými dušemi a zajímavými lidmi. Na sebe zapomeň. Henry Miller
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214344