Arpád má pravdu. Hlavně že jsou tady. „Jak jste projeli?“ Sky z naší nemocnice udělal první snímky nočního ostřelování Sarajeva svítící municí. To vyvolalo jakousi reakci „světové veřejnosti“, tj. konečně všichni viděli, že se něco děje. Proto nejsou u Srbů v nijak zvláštní oblibě. A aby se k nám dostali, museli projet jejich obklíčením. „Bez problémů.“ „Opravdu? Jak bez problémů?“ „Vlastně jeden problém tu je. Nepoplést si kapsy. Dívej se mi na ruku!“ zvedl pravici. „Tohle je Bosna...“ ukázal spodní kapsu vesty, „tohle Chorvatsko,“ ukázal pravou spodní kapsu, „a tohle Srbsko,“ skončil vpravo nahoře. „A co to znamená?“ „Znamená to, že u každé kontroly ukazuju jiné papíry.“ „Máš víc různých dokumentů?“ hledím na něj obdivně. „Za prvé všechny tři pasy a za druhé různá doporučení...,“ usmál se tajuplně, „proto si nesmím splést kapsy.“ „Od koho jsou ta doporučení?“ „Ale žádná sláva. Nějaký Karadžić, Izetbegović, Boban.“ Oba se hlasitě řehtáme. Jak jen to vyčaroval? Dovedu si představit, co by se stalo, kdyby například srbské kontrole ukázal doporučení Aliji Izetbegoviće. Nebo naopak. Pozvedám sklenku. Připili jsme jim na uvítanou a ostrá tekutina mě pálí v hrdle. „Jestli se ptáš, kde jsem nyní...“ slyším Senči a Ðogu, jak začínají zpívat. Poslouchají písničku z tranzistoru stojícího před námi na stole. Nejsou už trochu pod vlivem chemie? Nejsou. Oni nepijí. Ale Arpád trochu ano a namouduši i já. Nejprve Teacher's a teď ballantinka, to je na vyhladovělého nealkoholika, jako jsem já, ažaž. Do války jsem nepil, protože jsem nechtěl, a za války, protože jsem neměl co. Teď bych ale pil. Mrtvý nemusí dbát ani na rozum, ani na zdraví. Nale je ve svém živlu. Recituje poezii haiku. „Joku mireba / nazuna hana saku / kakine kana...“ široký úsměv a mohutný hlas. Bůhví jestli se to vyslovuje zrovna takhle, ale když nás navštívil Hiroshi Nakajima, big boss Světové zdravotnické organizace, Nale ho s čímsi takovým zastavil na chodbě. Japonec byl tak překvapený, že se ho pak Nale nemohl zbavit... 99 |
Sarajevska princezna_ok.indd 99
04.11.15 9:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214277
„Žije ještě ten doktor na jipce?“ slyším Arpáda. „Gynekolog? Žije, ale už má namále.“ „Ještě pořád je tady?“ „Kde by jinde byl?“ „Neměl se snad evakuovat ze Sarajeva?“ „Vidím, že máš dobré informace. Ano, měl se evakuovat, dokonce prošel i proslulou komisí OSN MEDEVAC, a nic z toho. Kašlou na to. Víš, jak teď fungují? Za šéfa mají Francouze žijícího v Kambodži a zasedají snad každých pět šest měsíců. Když si pan šéf vyrazí z Kambodže na turistickou cestu.“ Znovu jsem si lokl. Už mě to v krku nepálí. A čím dál víc mi to pití dělá dobře. „Hovada. Rozhodují o našich životech, ale zodpovědnost nemají žádnou.“ „Co je to za komisi?“ „MEDEVAC? Proč tě to zajímá?“ „Jen tak. Vždycky se z toho dá udělat něco pro televizi, když odsud nebudou žádné nové zprávy. Teď bude v Sarajevu kvůli tomu jednání klid.“ Od čeho má ta whisky tak divnou barvu? Ani žlutou, ani hnědou. To je fuk. Ještě hlt. Abych se ještě líp připravil na zprávy ze vzdáleného vesmíru. Ze Srbska. Všechno mimo Sarajevo je vzdálený vesmír. Nemáme zvenčí žádné zprávy, nebo třeba máme, ale nezajímají nás. Máme důležitější věci na práci než poslouchat zprávy. „Jaký klid?“ Dívá se na mne zamženýma očima. „My dva, zdá se, skončíme jako ten večer, kdy jsme provokovali odstřelovače na Terstské ulici.“ „No co. Tehdy byla mlha. Ale teď je tam kontejner.“ „Přes ulici?“ „Neviděls to cestou?“ „Nedíval jsem se.“ Tehdy jsme si za temné noci, opilí, stoupli doprostředka Terstské ulice, chytli se kolem krku a provokovali odstřelovače. Do té doby na tom místě zahynulo aspoň čtyřicet lidí. Zpívali jsme a pořvávali. Celou dobu jsem měl pocit, že nebude střílet, a taky nestřílel. Když jsme vystřízlivěli a uvědomili si, co jsme vyváděli, nelitovali jsme. Byli jsme pitomí? Možná. Ale byla to radost... | 100
Sarajevska princezna_ok.indd 100
04.11.15 9:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214277
„Jak to myslíš, že bude klid?“ opakuji. „Jednání, spousta zahraničních novinářů ve městě, třeba nějaký důležitý světový politik a podobné taktiky. Vždyť to znáš.“ „Aha, snad,“ souhlasil jsem a civěl na prázdnou sklenku. Přehnal jsem to. Což jsem neměl. Teď přestanu pít a vyjdu ven, abych se trochu probral. Nebo že by kafíčko... „Senči,“ volám svého anděla strážného. V té vřavě mě neslyší. Sedí mezi Rankem a Vujou a mohou se potrhat smíchy. Nale se o čemsi domlouvá s Ðogem, Crkva s Duškem zpívají, všichni se nějak baví. V rozhlase začali vysílat zprávy. Vidím, že se Arpád v tom hluku pokouší soustředit na tranzistor. Naklonil jsem se, abych taky líp slyšel. „...mluvčí Unproforu prohlásil, že tentokrát není sebemenší pochybnost, že palba byla zahájena ze srbských dělostřeleckých postavení, a že v takovýchto případech, ať už začne střílet kdokoli, bude Unprofor palbu opětovat. Radovan Karadžić v reakci na komuniké Unproforu prohlásil, že ze srbských pozic žádná palba zahájena nebyla, a obvinil muslimskou stranu z dalších provokací. Další zprávy: Jednotky francouzské cizinecké legie pod vlajkou Unproforu byly dnes vyslány na Igman, kde pokračují prudké boje...“ Odkudsi se vynořil Semir. „Co říkají, neslyšel jsem, zase to nebyli oni, co?“ „Co se to dělo?“ vmísil se Arpád. „Ale četnici teprve před chvílí přestali ostřelovat granáty Unprofor a už vydávají prohlášení v rozhlase. A pálili po unproforácích nejmíň hodinu a rozbili jim přinejmenším jeden tank. Oni nic, jako vždycky. Celou dobu jsme je pozorovali. Dorazili nějací nováčci a ještě se ani nestačili zorientovat.“ „Ti staří by jako palbu opětovali?“ „Čerta starého, ale třeba by aspoň poschovávali tanky. Víš ty, co stojí takový tank?“ mudruje Semir. „Kdo to teď platí? Francouzský tank – tak snad Francouzi. Nebo že by nějaká pojišťovna? Pojišťují se tanky? A co říkají, jsou nějací mrtví?“ „Ani mrtví, ani ranění, o tancích taky žádná zmínka.“ „Lžou, hajzlové,“ slavnostně uzavřel debatu Semir a odvrátil se od nás. Všiml jsem si, že se Senči rozhlíží po ambulanci, a zachytil jsem její pohled. 101 |
Sarajevska princezna_ok.indd 101
04.11.15 9:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214277