„V táboře vypuklo pozdvižení, když jsem tam přijel s třemi mrtvolami. A když jsem šéfovi řek, co se stalo, vypadal chvíli na mrtvici. ‚Ty tři vodbouchl starej míšenec?‘ ‚Řek bych, že mu bylo nejmíň šedesát, šéfe. Mnohem více než vám.‘ Akorát to nebyl takový tlusťoch, jako vy, pomyslil jsem si. ‚A vzkazuje mi, že máme zítra všichni vypadnout, jinak se naštve?‘ ‚Jo.‘ ‚A když se naštve, co udělá?‘ ‚To neřekl, šéfe.‘ ‚Bude se divit, co udělám já!‘ Šéf bouchl pěstí do stolu, přistoupil k otevřenému oknu a zařval: ‚Běžte někdo pro Šedivce! Ať sem hned přijde.‘ Šedivec byl něco jako předák a šéf ho s oblibou pověřoval úkoly, při kterých tekla krev. Chtěl jsem odejít, ale přikázal mi zůstat. Šedivec se objevil během chvilky. Byl to vysoký a statný černoch pocházející z Brazílie, s kterým jsme chtěli být všichni raději zadobře. Říkalo se mu tak podle úplně bílých vlasů, které mu zešedivěly před lety v nějakém lochu, dokonce prý v cele smrti před popravou. Podařilo se mu ale utéct a údajně tam po něm zůstali dva mrtví dozorci. ‚Vem si pět šest chlapů se samopaly a zajeďte do ty zasraný indošský vesnice,‘ nařídil mu šéf. ‚Tuhle Prcek vás tam zavede. Jestli narazíte na toho starocha, pověste ho na nejbližší strom spolu s jeho dcerou. Jestli se ti dva vypařili, rozvažte jazyky ostatním, aby řekli, kde se schovali. Slyšíš, Šedivče, chci je mít oba m-r-t-v-é !‘ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214228
Tohle se mi vůbec nelíbilo. Představa, že bych se tam měl vrátit, mě děsila. Namluvil jsem šéfovi, že je mi pořád blbě po té otravě a že si musím lehnout. Šéf sice mrmlal, ale nakonec na to kývnul. Musel jsem Šedivci podrobně popsat cestu do vesnice, a jak ti dva vypadají. Trestné komando se vrátilo za tři hodiny a Šedivec hned zapadl k šéfovi. Počíhal jsem si na něho, když od šéfa odešel a on mi řekl, že když do té vesnice dorazili, nenašli tam ani nohu. Tak tu vesnici celou vypálili a odjeli domů. A že ani po cestě tam i zpátky na nikoho nenarazili. Měl jsem z toho čím dál více špatný pocit. Nakonec jsem zašel za šéfem a tak dlouho do něj hučel, až nařídil na noc zesílit hlídky. Přesto jsem skoro nezamhouřil oko. Začalo to přesně v poledne příštího dne. Zrovna jsme v jídelně obědvali, když se venku ozvala rána. Vyběhli jsme ven a uviděli sloupec černého dýmu na místě, kde byl předtím můstek přes řeku. Ten jediný, podminovaný. Teď se odtud žádné naše auto nedostane, blesklo mi hlavou, jsme v pasti. Šéf začal řvát na Šedivce, aby vzal chlapy a mazali k tomu mostu, jestli tam někoho nenačapají. Ještě neskončil, když se Šedivec složil na zem s prostřelenou hlavou. A po něm další dva chlapi, co byli s ním vypálit tu indiánskou vesnici. Přes ten šéfův křik jsme vůbec neslyšeli výstřely z pušky, které se tlumeně ozývaly odněkud z okolní džungle. Běželi jsme se schovat do srubů. Tři chlapy, co to nestihli, skosily další výstřely. Poznal jsem, že to střílí pouze jedna puška, ale střelec to musel být mimořádný – co rána to smrtelný zásah! A to byl, prosím, od nás nejmíň tři sta metrů daleko. Zřejmě si to uvědomili i ostatní, takže když začal šéf zase řvát, ať chlapi vezmou samopaly a vyrazí toho hajzla sejmout, neudělal to nikdo. A na koho měli také střílet? Na přízrak někde schovaný v džungli? 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214228
Chvíli bylo ticho. Potom někteří chlapi, aby se zavděčili šéfovi, začali jen tak nazdařbůh střílet z oken, ale brzy toho nechali. Džungle mlčela. Náhle odtamtud začaly létat zápalné šípy, které dopadaly na střechy našich srubů. Na střechy pokryté bambusovými větvemi a trávou, které postupně vzplály jedna za druhou. Z okna jsem viděl, jak začínají hořet garáže, kde byly nejen auta, ale též veškeré zásoby pohonných hmot. Až to vybouchne, začne tady peklo, pomyslil jsem si. Tohle došlo i ostatním, takže pár jich vyběhlo ke studni, aby zkusili hasit. A opět začaly práskat výstřely a oni padali jako mouchy. Dalších šest mrtvých! A na větší z garáží už začaly hořet i stěny. Vtom se mi vybavila poslední Erikova slova: ‚Vzpomeň si na studnu, až bude třeba!‘ Studna! Možná jediná záchrana před tím, co přijde každou chvíli! Vyrazil jsem k ní a celé moje tělo očekávalo podvědomě chvíli, kdy se do něho zavrtá kulka, která každou chvíli musela přiletět. Ale nic se nestalo! Vyskočil jsem na kamenný obrubník studny a po řetězu od vědra sjel dolů. Studna byla hluboká asi pět metrů a byly v ní dva metry vody. Rumpál měl ale zarážku, takže jsem se potopil jen po krk. Vyšplhal jsem se výše a podíval se nahoru. Slyšel jsem jen výkřiky a sténání mých druhů a dávky ze samopalů, které postupně utichaly. Pak to mohutně bouchlo a nahoře přes obrubník studny se přehnala ohnivá clona s černým kouřem. Ale já byl před ní v bezpečí! Bouchlo to ještě několikrát a já, promočený, zavěšený na řetězu, jsem se několik nekonečných minut třásl zimou a strachem. Nakonec, když mi docházely síly, jsem se s námahou vyšplhal ven ze studny. Bylo mi už všechno jedno, ale nechtěl jsem se tam utopit jako krysa. Překulil jsem se přes obrubník studny a chvíli na zemi ztěžka oddychoval. Pak jsem si uvědomil to ticho okolo. Zvedl jsem hlavu. Na pohled, který se mi naskytnul, do smrti nezapomenu. Z tábora nezbylo nic než hromady dohořívajících trámů srubů, které výbuchy benzinu smetly na zem. Všude ležely mrtvoly mých 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214228