Jeden z mužů, kteří hledali s Teddym, prchl s příšerným řevem a nadávkami. Byl odepsaný, jako pilot skončil. NMP, prohlásili o něm, když s ostudou odjížděl kdovíkam. Druhý pilot ve výcviku, co u toho s Teddym byl, Velšan, se na ostatky jen podíval a prohlásil prostě: „Chudák chlap.“ Teddyho vlastní reakce byla někde mezi tím. Ten makabrózní pohled ho vyděsil, ale ulevilo se mu, že v ansonu neseděl on sám. Byla to jeho první zkušenost s tím, jaké nechutnosti můžou s lidským tělem provést mechanismy války. Jeho sestra to patrně tou dobou už věděla. „To je na vývar,“ vysvětlila Bridget, když si všimla, jak hledí na slepičí kostru, jako by ji chtěl ukrást. Myla právě nádobí, stála u velkého kamenného dřezu, po lokty v mydlinkách. Teddy vzal z háku utěrku a řekl: „Budu vám utírat.“ „Jděte pryč,“ prohlásila Bridget, což byl, jak Teddy věděl, její výraz vděčnosti. Kolik je Bridget? Nedokázal to ani odhadnout. Za jeho života ona prožila velkou část toho svého, od naivity, a snad dokonce opojení („Přišla rovnou z trajektu,“ říkala Sylvie.), k unavené rezignaci. Říkala, že „ztratila svou šanci“ v minulé válce, a Sylvie se ušklíbla: „Šanci na co? Na otročinu manželství, na neustálou starost o děti? Tady u nás na tom byla líp.“ „Pojedu domů,“ řekla teď Teddymu a neochotně mu podala mokrý talíř. „Až to všechno skončí.“ „Domů?“ opakoval nechápavě Teddy. Otočila se, podívala se na něj a on si uvědomil, že si Bridget nikdy pořádně neprohlédl. Nebo možná prohlédl, ale neviděl ji. „Do Irska,“ vysvětlila, jako by byl hloupý, což byla nejspíš pravda. „Jděte si sednout. Musím donést moučník.“ A Nancy? Co bylo s Nancy, ptáte se? Tu před rokem náhle vytrhli z tajemného světa přirozených čísel a odvezli na jakési tajné místo. Když se jí někdo ptal, co dělá, říkala, že pracuje pro jedno oddělení obchodní komory, které se z Londýna odstěhovalo někam do bezpečí na venkov. V jejím podání to znělo tak strašně nudně („přídělový systém domácího nedostatkového zboží“), že se už nikdo na nic neptal. Teddy očekával, že se s ní uvidí, ale na poslední chvíli telefonovala a řekla: „Já teď nemůžu odjet. Moc mě to mrzí.“ Skoro osmnáct měsíců, a ji to „mrzí“? Dotklo se ho to, ale rychle jí odpustil. „Vůbec nic mi neřekne. Netuším, kdy ji zas uvidím,“ postěžoval si Ursule, když se spolu „courali“ po silnici. („Tohle slovo miluju, v poslední době to dělám hodně zřídka.“) Než došli do Liščího
100
Atkinson_Buh_v_troskach_sazba.indd 100
18.2.2016 11:53:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214206
zátiší, zastavili se a zapálili si cigaretu. Sylvie nesnášela, když se v domě kouřilo. Ursula zhluboka vdechla kouř a řekla: „Je to hnusný zvyk, ale míň hnusný než válka, řekla bych.“ „Její dopisy jsou hrozně neurčité,“ pokračoval Teddy v tématu vyhýbavé Nancy. „Jako kdyby jí za zády stál cenzor, když je psala. Všechno to působí strašně tajně. Co myslíš, že dělá doopravdy?“ „No, určitě nějakou nesrozumitelnou matiku,“ odpověděla Ursula podobně neurčitě. Její přítel z Admirality jí v posteli ledacos prozradil. „Řekla bych, že pro ni bude jednodušší, když se nebudeš na nic ptát.“ „Vsadím se, že jde o německé šifry.“ „No, tohle před nikým neříkej,“ doporučila mu Ursula, čímž potvrdila jeho podezření. Po obědě Teddy navrhl Ursule, aby si dali whisky v pracovně. Připadalo mu to jako dobrý způsob, jak uctít otcovu památku, což, jak měl pocit, dosud neudělal. „V pracovně?“ opakovala Ursula. „Je mi líto, ale žádná pracovna už není.“ Když strčil hlavu do dveří malého pokojíku, zjistil, že Sylvie proměnila Hughovo útočiště v něco, čemu říkala „šicí pokojík“. „Je teď krásný, světlý a vzdušný,“ prohlásila. „Předtím byl hrozně temný.“ Stěny byly vymalovány světle zelenou barvou, na podlaze ležel kobereček s rokokovým vzorem a těžké sametové závěsy byly pryč a nahradilo je nějaké světlé řídké plátno. Elegantní viktoriánský šicí stolek, předtím přehlížený a zanedbávaný v Bridgetině spartánském pokoji, stál teď u viktoriánské chaise-longue, kterou Sylvie „opatřila za hubičku“ v jednom obchůdku v Beaconsfieldu. „Opravdu tady šije?“ zeptal se Teddy Ursuly, vzal z košíčku na šití špulku niti a zadíval se na ni. „Co tak asi myslíš?“ Šli se tedy místo toho projít po zahradě – skoro všude se teď pěstovala zelenina a také tu stály velké kurníky. Sylvie si svou drůbež přísně zamykala, protože obcházející liška nikdy nebyla daleko. Veliký starý dub stále velitelsky vévodil trávníku, ale zbytek zahrady, až na Sylviiny růže, začínal být zanedbaný. „Slušný zahradník prostě není k sehnání,“ stěžovala si podrážděně Sylvie. „No to máš pravdu, válka člověku hrozně komplikuje život,“ ušklíbla se Izzie a mrkla na Teddyho. Ten jí to neoplatil, protože mu připadalo nesprávné spiknout se s ní proti matce, i když ta matka byla právě značně nesnesitelná.
101
Atkinson_Buh_v_troskach_sazba.indd 101
18.2.2016 11:53:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214206
„Ten poslední odešel k domobraně,“ ignorovala Izzie Sylvie. „Bůh nám buď milostiv, jestli mezi námi a hordami dobyvatelů stojí jen starý pan Mortimer.“ „Chce si pořídit prase,“ hlásila Ursula Teddymu, když pozorovali zavřené slepice, jak se čepýří a kdákají. „Kdo?“ „Matka.“ „Prase?“ Nějak si neuměl matku představit jako chovatelku prasat. „Já vím, ona je samé překvapení,“ kývla Ursula. „Kdo tušil, že má srdce kšeftaře? Bude nakonec ještě tajně prodávat slaninu a klobásy. Měli bychom jí asi za tu podnikavost tleskat.“ Na konci zahrady našli velký trs kopretin, které sem asi emigrovaly z louky. „Další horda dobyvatelů,“ podotkla Ursula. „Myslím, že si jich pár vezmu s sebou do Londýna.“ Překvapila Teddyho tím, že vytáhla z kapsy velký zavírací nůž a začala odřezávat hubené stonky. „Žasl bys, co s sebou nosím,“ zasmála se. „Buď připraven. Ono je to heslo i skautek, nejenom skautů. ‚Musíš být v každém okamžiku připravena čelit obtížím, či dokonce nebezpečím tak, že budeš vědět, co dělat a jak.‘“ „U skautů je to jinak,“ namítl Teddy. „Je to delší a podrobnější.“ Od mužů se nejspíš čeká víc, i když všechny ženy, které znal, by s tou myšlenkou nesouhlasily. Ursula vždycky zapomínala, že on z vlčete nikdy nepovýšil na skauta. Ona ovšem nikdy nemusela snášet ty nedůstojnosti v Kibbo Kift. Rozhodl se vrátit do Londýna s Ursulou, i když věděl, že tím zklame matku, která doufala, že ho bude mít ještě den pro sebe. Liščí zátiší bez otce ztratilo srdce a to Teddyho deprimovalo. „Když půjdeme hned, tak stihneme nejbližší vlak,“ popoháněla Ursula bratra ze dveří. „Tedy ne že by ještě něco jezdilo podle jízdních řádů.“ „Máme spoustu času,“ přiznala, když se rozloučili a vyšli na silnici. „Jen jsem odtamtud chtěla vypadnout. Matka je dost nesnesitelná, i když se snaží, a s Izzie je to ještě horší, takže obě dohromady se prostě nedají vydržet.“ „Přespíš u mě?“ zeptala se Ursula, když vlak zastavil na Marylebone, a on odpověděl, že ne, že je domluvený se starým kamarádem. „Večer si trochu vyrazíme.“ Nebyl si úplně jistý, proč lhal a vlastně ani proč
102
Atkinson_Buh_v_troskach_sazba.indd 102
18.2.2016 11:53:02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214206