„K té střelbě došlo ten samý den, kdy mě obklíčili na hřbitově Père Lachaise. Vyvázla jsem tak, že jsem utekla do Belleville.“ „Takže Miessen byl v Belleville v tu samou dobu a v ten samý den jako vy?“ „Ano.“ Fawley zamyšleně kýval hlavou. Kolik toho asi věděl o tom, jak to chodí v terénu, říkala si Marian. Nakolik si dokázal představit a pochopit ten úporný strach, který člověku rozleptává osobnost? „Takže ti policisté šli po vás, je to tak?“ „Ano, to je pravda. A byli chladnokrevně zastřeleni. Náboji ráže devět milimetrů. Prvního střelil do oka a do hrudníku. Druhého vyřídil kulkou do čela. Profesionální výkon, aspoň tak to říkal ten gestapák.“ Cítila, že se uvnitř začíná chvět, pronásledovala ji vzpomínka na Miessenovo oko pozorující ji skrze úzkou štěrbinu. Duše hledící na bližního v pekle. „Takže Miessen je zastřelil a vy jste vyvázla?“ Miessenovo oko ji sledovalo, drobný drahokam světle modré barvy lesknoucí se mezi oteklými víčky. „Ptali se ho, jestli mě zná. Popřel to. A pak se ho ptali, proč zabil ty dva policisty.“ Fawley vyčkával. „Odpověděl, že to byl válečný akt.“ Chtělo se jí plakat, ale vší silou se snažila pláč zadržet. Slzy se zarazily o její oči. „Téměř nebyl schopen mluvit. Zmlátili ho tak, že sotva artikuloval. Ale dokázal ze sebe vydat, že ty dva muže zastřelil jako válečný akt. Tak ho odvedli a zastřelili.“ Fawley ji netrpělivě pozoroval. A pak, jako funebrák, který sklízí věci po kremaci, sebral fotografii Julese Miessena a založil ji zpátky do papírových desek. „Vypadá to, že Miessenovi vděčíte za to, že se vám podařilo uniknout z Belleville. A kdyby se vám 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214195
to tenkrát nepovedlo, nikdy byste nedostala Pelletiera z Francie. Takže se zdá, že jsme všichni jeho velkými dlužníky.“ Dívala se své ruce složené na klíně. Vždycky byly silné. Nebyly ošklivé, nepodobaly se mužským rukám, ale byly silné. „Já osobně mu vděčím ještě za něco,“ pronesla potichu, směrem ke svým rukám. „Jules Miessen mi zachránil život.“ Ticho. Na Fawleyho čele se sotva postřehnutelně zobrazila hluboká vráska. „Jak to provedl?“ „Ti dva muži, kteří byli zastřeleni – zřejmě příslušníci abwehru nebo gestapa, to nevím. Gestapo se domnívalo, že je zastřelil Miessen, ale v tom se mýlili.“ „Takže Miessen ty dva nezastřelil?“ Najednou pocítila silný tlak uvnitř břicha – zmatek, puzení zvracet, bylo nemožné přesně oddělit tělesné projevy od psychických. Zhluboka dýchala, dokud ten tlak neustal, ať už ho způsobilo cokoli. Pohlédla Fawleymu zpříma do očí a řekla: „Ne, pane majore, on je nezastřelil. Udělala jsem to já.“ V tichu, které se v místnosti rozprostřelo, náhle pocítila slzy, zatracené holčičí slzy, které se draly ven. Dětská katarze způsobená přiznáním. Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešila. Nyní se musím kát. Ale jaké pokání měla učinit? Co by po ní kdo mohl chtít? „Dali mi možnost přiznat se a možná tak zachránit Miessenovi život. A já se na něj dívala a zapřela jsem, že bych ho kdy viděla. Mám na rukou krev tří mužů, pane majore. Těch dvou, co jsem tehdy zastřelila v Belleville, a pak krev muže, který ty vraždy vzal na sebe.“ Fawley přikývl, skoro jako by pochopil. „Tak jednoduché to přece jen není. Morálka není nikdy jednoduchá. Koneckonců vás Miessen měl krýt. Obětoval se pro dobro věci.“ „Čí dobro to ale bylo? Jeho, nebo moje?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214195
„Kdoví, jaké byly jeho motivy? Možná byly překvapivě ušlechtilé. Prostě žijete a on je bohužel po smrti. V našem oboru se takové věci zkrátka stávají.“ „Já ale nejsem součástí vašeho oboru, pane majore.“ Major jí věnoval soucitný úsměv. „Ale ano, jste, má drahá. Samozřejmě že ano.“ A to bylo její jediné rozhřešení. Soucitný úsměv majora Fawleyho. Když vstal, aby se s ní rozloučil, ujistil se: „Předpokládám, že podplukovníku Senterovi jste o tom všem nic neřekla.“ „Usoudila jsem, že to překračuje rámec jeho pravomocí.“ Ta ironie ho pobavila. „Velmi správně. To ostatně platí i pro všechny ostatní z Velitelství zvláštních operací, které bude beztak brzy rozpuštěno. Takže prosím zachovejte i nadále mlčení, ano?“ Vyprovodil ji na chodbu. „Venku na vás čeká auto. Jaké máte plány?“ Tuhle otázku jí kladl téměř každý. Jako kdyby teď měla mít přesně naplánovaný celý svůj další život. „Myslíte mé plány na dnešní odpoledne?“ „Měl jsem na mysli spíše vaše plány do budoucna.“ „Samozřejmě, já vím. A nemám tušení. Asi bych si měla najít nějakou práci. Nic pořádného ale neumím, tedy kromě cizích jazyků. A taky umím zabíjet. Celkem pozoruhodná kvalifikace pro dívku, které ještě není ani třiadvacet.“ Zatvářil se trochu dotčeně. „Pokud se něco objeví, dám vám vědět.“ Zkoumavě se na něj zadívala. „Pro koho přesně pracujete, pane majore?“ Věnoval jí trpělivý kněžský úsměv. Jak by asi odpověděl, kdyby skutečně byl kněz? Nejspíš stejně: „To vám bohužel říct nemohu. Nicméně na rozdíl od vašeho současného zaměstnavatele pracujeme jak v dobách míru, tak za války.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214195