Ale právě dlouholetá tradice přesvědčila FRA, aby Keswick navrhla jako dějiště Světového poháru v běhu do vrchu pro rok 2005, což je událost, která by výrazně povzbudila místní ekonomiku ještě rozkolísanou po katastrofální epidemii slintavky a kulhavky v roce 2001. Keswick už tento každoročně pořádaný šampionát jednou hostil, v roce 1988, kdy se běžel čtvrtý ročník. Jenže dnes se jedná o mnohem větší podnik – v říjnu bude o pohár na Aljašce soutěžit sedmadvacet zemí. I při výběru hostitelského místa zuří konkurenční boj, většina ostatních kandidátů může očekávat výrazně vyšší oficiální podporu než Keswick. Novozélandský Wellington už má přichystaný rozpočet 200 000 liber – skoro dvojnásobek toho, co by FRA mohla poskytnout Keswicku. Ministerský odbor pro sport naproti tomu opakovaně odmítl žádosti FRA o financování kandidatur na velké závody z loterijních fondů. Pokus Sedberghu kandidovat na pořadatele šampionátu v roce 2003 ztroskotal, když UK Sport (mateřská organizace instituce Sport England) nejdřív ztratila žádost o grant podanou FRA (na příspěvek 31 500 liber k rozpočtu o výši 90 000 liber) a duplikát pak Sport England zavrhla s vysvětlením, že běh do vrchu není součástí olympijských her ani her Commonwealthu a nemá „výkonnostní program světové úrovně“ financovaný loterijními fondy. Současná kandidatura spoléhá na podporu obecní rady a místního zvláštního výboru Rural Regeneration Cumbria, jakož i na nadšení a zapojení činitelů FRA a jednotlivých členů klubu. Mnozí nadějní závodníci z Keswicku se připravují na slavný běh na Skiddaw, který se koná v červenci. Letos se na něm přidělují body do šampionátu Anglie i Británie a čeká se, že se zúčastní až 500 nejlepších britských vrchařů. Navíc je to velká šance prokázat, že Keswick má potenciál hostit významný vrchařský závod. Ne všichni členové klubu jsou z kandidatury na Světový pohár nadšení. Některým tradičně založeným běžcům se nezamlouvá už jen pomyšlení na mezinárodní přebory v běhu po horách, protože většina účastnických zemí odmítá drsné, prudké, kamenité seběhy charakteristické pro britské závody. Některé týmy preferují jen závody do kopce, jiné trvají na polních či zpevněných cestách nebo přinejhorším hladkém travnatém povrchu. Trať pak není lehčí; je jiná. Britové, kteří se dobře umisťují na mezinárodních závodech, bývají spíš elitní maratonci a krosoví běžci než známé tváře z domácích vrchařských
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214191
závodů. („A vůbec,“ říká jeden nesouhlasný hlas, „město už je tou dobou stejně plné lidí.“) Navzdory tomu plánují navrhovatelé kandidatury udělat z mediálně pokrytého závodu na Skiddaw jeden z ústředních argumentů v prezentaci Světové asociaci pro běh v horách, a všichni v Keswicku se shodnou, je že třeba „ukázat klub v nejlepším světle“ – jak píše Pete Richards v jedné z mnoha e-mailových žádostí o pomoc. Allan Buckley, penzionovaný ředitel zdravotního centra z nedalekého Greystoke, má na starosti celkové plánování závodu, ale už se mu přihlásily desítky dobrovolníků nabízející pomoc na trati, u registrace nebo občerstvení. A výbor strávil dlouhé hodiny trýznivými debatami o přesné podobě závodu – všechno musí za každou cenu šlapat jako hodinky. Jedním z palčivých problémů je eroze. Mají se běžci striktně držet kamenné cesty vedoucí po Jenkin Hill? Nebo si budou smět vybrat cestu podle libosti, jak se to na vrchařských závodech v Británii tradičně dělá? Cestou vzhůru stezka (před nedávnem opravená) běžcům pomůže, zato při seběhu můžete ztratit spoustu času, poběžíte-li cik-cak po pěšině, místo abyste to střihli terénem. Jenže když si 500 běžců zkrátí cestu dolů, moc to neprospěje svahu, který je už tak hodně poničený od turistů. Dalším kamenem úrazu je start. „S tím si všichni lámeme hlavu,“ říká Pete Richards. „Kousek za startem se trať zužuje, když se běží z parku k sídlu Briar Rigg. Nikomu se to nelíbí a s tolika běžci je to rozhodně problém. A tak jsme mluvili o všelijakých alternativách, třeba nechat závodníky oběhnout kolečko v parku, aby se pole roztáhlo. Jenže pak si budou stěžovat, že závod nemá stejnou délku, takže není šance překonat rekord. I to jsme vyřešili, ale některým lidem se to stejně nelíbilo. Vždycky se najde někdo,“ dodá, „komu se něco nelíbí.“ Má pravdu, ale rychle zase zdůrazní, že většinou v klubu panuje shoda. Když prolistujete jeho archivy – nebo přesněji kompletní sbírku čtvrtletního věstníku, kterou vlastní Dave Spedding –, dýchne na vás atmosféra velké, veselé, chaotické rodiny, která se vyvíjela tři desetiletí podobným způsobem jako samotná Británie. První čísla Pacemakeru jsou tištěná cyklostylem a obsahují hlavně výsledky místních závodů v běhu do vrchu. V osmdesátých letech se do časopisu začínají vkrádat nenápadné prvky grafického designu; několik čísel je dokonce sešitých.
– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214191
Úvodník odráží boom silničního běhu ve světě za hranicemi Cumbrie a občas vyjadřuje znepokojení nad rostoucí komercializací atletiky. V devadesátých letech už se věstník xeroxuje, proto začíná obsahovat delší texty. Neomylně z nich dýchá vřelý, mírně anarchistický ráz klubu. Najdete zmínky o výstřelcích na výroční večeři, stesky nad délkou schůzí, omluvy za nepřesné informace o závodě a výzvy k podání informací vedoucích k nalezení ztracených trofejí. Členové tu také popisují svoje zážitky ze závodů ve Skotsku, Walesu, Irsku, na ostrově Man i z kontinentální Evropy. V roce 2000 obsahuje seznam adres členů na zadní straně pár e-mailových adres. V roce 2003 už je adres bez e-mailu jen hrstka, a věstník je poprvé rozesílán elektronicky. Co se obsahu týče: obvyklé týdenní novinky (podrobné informace o závodech, žádosti o pomoc a podobně) se ke členům dostanou e-mailem od Petea Richardse, a tak stránky Pacemakeru opět plní hlavně výsledky a ligové tabulky, které sem tam zpestřují reportáže členů z exotičtějších běžeckých dobrodružství. Někteří mají pocit, že keswický oddíl už není, co býval: že kvůli jemné modernizaci přišel o železné jádro, díky němuž byl v osmdesátých letech neporazitelný. Někteří tvrdí, že Borrowdale o kus dál v údolí, kde žijí pastevci a farmáři, je autentičtější a lepší klub (od roku 1993 se může chlubit třemi držiteli titulu Vrchař roku a sedmi týmovými tituly). Jiní uznávají oddíly Cumberland Fellrunners a Clayton-le-Moors, které se nacházejí na západě a na jihu; nebo mimo Lake District veliké vrchařské oddíly jako Bingley, v jehož barvách vyhráli tolik cen Ian Holmes, Rob Jebb a Andy Peace; Macclesfield Harriers s ultramaratonskými legendami, jako jsou Mark Hartell, Mark McDermott a Anne Stentifordová; Dark Peak, klub proslulý tím, jak umí své členy provést po BG; nebo za hranicemi Anglie Carnethy a Eryri. Dost možná mají pravdu, ale myslím, že taková tvrzení jsou zároveň trochu povýšenecká: na jednu stranu naznačují, že když běhá po kopcích někdo, kdo se poblíž nich nenarodil a nevyrůstal, není to pravý běh do vrchu, a naopak že ti, co se narodili a vyrůstali obklopeni kopci, se tak úplně nedokážou začlenit do moderního světa. Ve skutečnosti mají i všechny výše zmíněné oddíly vlastní webové stránky a „náplavy“ (tj. nové členy). A Keswick se taky neskládá jen z nováčků: myslím, že Harry Blenkinsop, prezident klubu, by takové tvrzení nesl trochu nelibě: běhá v těchto krajích Mountain Trial čtyřicet let, roku 1979 se stal veteránským – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214191